Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Odpuštění je propuštěním na svobodu

Kázání bratra profesora Pavla Filipiho na Vinohradech 22.3. 2009

Čtení: 1. Mojžíšova 4, 17-24

Text: Mt 18, 21-22

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" 22 Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."

Co mají společné oba oddíly bible, které jsme dnes slyšeli? Kdo pozorně poslouchal, zná odpověď. Je to jedno číslo, vlastně dvě. Čísla: sedmkrát a sedmdesátkrát sedmkrát. Kromě těchto číslovek nemají oddíl z 1. knihy Mojžíšovy a oddíl z evangelia Matoušova společného nic. Ano jsou vlastně navzájem v naprostém protikladu.

V prvním oddílu máme před sebou jakéhosi člověka jménem Lámech. Ten je potomkem Kainovým – o Kainovi víme, co byl zač - potomek v páté generaci, pra-pravnuk Kaina. Lámech má dvě manželky, tři syny a dceru. Jednoho dne nechá nastoupit své dvě manželky a přednese jim slavnostní rýmovanou řeč, v níž sdělí, že zabil nějakého muže, ano snad ještě mladíka, v odvetu za to, že utrpěl zranění (jaké a od koho, nesdělí…). A připojí slavnostní prohlášení: Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech bude pomstěn sedmdesátkrát a sedmkrát.

Co to je? Je to spirála odplaty, která se nezastaví před ničím, která nezná a neuznává žádnou hranici. Je to stupňování pomsty do nadlidských, nelidských rozměrů. Běžná spravedlnost má jinou míru: Za újmu stejnou újmu, za ztrátu stejnou náhradu, oko za oko, zub za zub. Ono to sice bezezbytku nefunguje ani v běžné spravedlnosti: Když je vrah Fritzl odsouzen k doživotnímu vězení, nemůže to vrátit život jeho zavražděnému potomku ani nahradit utrpení jeho zneužívané dceři. Kolikrát jsme slyšeli povzdech pozůstalých po oběti odsouzeného vraha: Našeho syna, dceru, babičku už nám nevrátí, i kdyby seděl za mřížemi tisíc let! Ale my nemáme jinou možnost, jak nastolit jakousi spravedlnost – ledaže bychom se chtěli vrátit k trestu smrti.

Ale v případě Lámecha jde o něco jiného: Za utrpěné zranění smrt, za smrt hned sedmdesátkrát sedmdesát jiných životů…Absurdní! Tady na nás dýchne něco z 11. září 2001. Tři tisíce obětí v odvetu za domnělé nebo skutečné provinění Ameriky. Typicky lámechovské. Pra-pradědeček Kain zabil jednoho, byl to rodný bratr, pravda, ale byl jen jeden. Jeho pra-pravnuk Lámech už počítá se zabitím čtyři sta devadesáti. Ale pozor: ta číslovka je symbolická – znamená tolik, jakobychom my dnes řekli: neohraničeně, nespočitatelně, za hranicí spočítatelnosti, nekonečně mnoho. Je to plnost všech plností. Pomsta se nezastaví nikdy a před nikým.

Ale právě tuto číslovku, toto „neohraničeně“, „nespočítatelně“, „nekonečně“ užije Pán Ježíš v druhém textu dnešní neděle. Přijde za ním Petr, jeden z učedníků, a má otázku: Jak je to s odpouštěním? Řekněme, že někdo proti mně zhřeší, někdo se proti mně nějak proviní, a to opakovaně, a já mu odpustím. Kolikrát mu mám odpustit? Maximálně sedmkrát? To není žádná povrchní otázka, žádná otázka pokušitelsky rejpavá, to je otázka vážná a směřuje na správnou adresu. Petr je s Ježíšem už dost dlouho na to, aby pochopil, že jeho Mistr odpuštění nejen káže, nýbrž i praktikuje – např. když ke svému stolu přijímá zjevné hříšníky. To Petr pochopil, ale teď ho zajímá, jak se to odpouštění má promítnout do obyčejného života, když on je přece učedníkem a následovatelem tohoto Ježíše. Jak daleko sahá odpuštění, aby nebylo bezbřehé? Existuje nějaká hranice, nějaký počet, kolikrát mám, smím, mohu odpustit? Například počet sedm? Odpustit sedmkrát už je věru dost.

A Ježíšovu odpověď jsme také slyšeli: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát. Zase jako v předchozím případě: číslovka nechce vyjádřit přesný počet, abys, Petře, si dělal čárky a až dojdeš k tomu vysokému číslu– 490krát – si řekl, dost, hotovo, dál už odpouštět nebudu. Ta číslovka vyjadřuje neohraničenost, nekonečno, nespočítatelně… Nebo jinak: Kdykoli, pokaždé, ty Petře, ty učedníku Kristův, nepočítej, jak často jsi odpouštěl, nedělej si čárky, kolikrát to bylo, ty odpouštěj vždycky, kdykoli a pokaždé, když někdo proti tobě zhřeší.

Všimněte si: Ježíš Petrovi neříká, že on si vymýšlí neskutečnou situaci, kdy nějaký bratr (sestra, manžel, manželka, syn, dcera, otec, matka!) proti němu zhřeší. Ježíš ví, že takovou situaci musí předpokládat učedník Petr, musejí předpokládat všichni Kristovi učedníci, že se jim, že se nám to nevyhne. A právě do této situace, která je reálná – ach jak reálná, to víme a můžeme potvrdit – dává svou radu: odpouštět bez hranic a bez počítání.

Ale nepřehlédněme jeden detail: Petr se ptá na situaci, kdy někdo, ne: někdo, bratr ve společenství víry zhřeší proti mně. Nemluví se tu o situaci, kdy někdo zhřeší proti někomu jinému, způsobí mu újmu či křivdu, nebo se proviní proti zákonu a obecné mravnosti. Rada odpouštět není dána soudci, který soudí a trestá zločince, jenž se proti němu nijak neprovinil… To je jiné téma, které zde, v tomto rozhovoru Petra s Ježíšem, není na pořadu. Zde jde o to, že někdo ublíží, ukřivdí, zraní mně, učedníka Kristova. A pak platí: odpusť mu, a ne jenom jednou, nýbrž pokaždé a vždycky, i kdyby to mělo být sedmdesátkrát sedmkrát.

Ale co znamená odpustit? Někdy si lidé představují, že odpuštění je něco sentimentálního, jakýsi slabošský cit, že odpuštění znamená zapomenout, zavřít oči a tvářit se, že se nic nestalo, že všechno bylo v pořádku…Ne. Něco se stalo a nemůže se odestát. Něco bylo v nepořádku. Bratr zhřešil proti mně. Odpustit, to je přesně opak toho, co si přál Lámech: Lámech bude pomstěn sedmdesátkrát a sedmkrát. Odpustit znamená docela prostě: nemstít se, zanechat pomsty a odplaty, opustit úvahu: Já mu to vrátím i s úroky, odplatím, za to mi zaplatí. Ať také on má bolest a újmu, ať také on trpí, jako já. Učiním odvetná opatření. Ať pozná, zač je toho loket.

Ta druhá možnost, ta, kterou navrhuje Ježíš Petrovi, zní: nevymýšlet, neplánovat, neuskutečňovat žádná protiopatření. Nemyslet na odplatu. To slovo „odpustit“ má v řečtině mnoho významů. Také význam: opustit, nechat být. Odpustit je: opustit myšlenku na pomstu, jakoby tímto – recipročním způsobem – bylo možno nastolit nějakou rovnováhu nebo spravedlnost. Je to přece iluze. Tímto způsobem se žádná rovnováha nenastolí, a to ani ve vztahu k tomu, kdo se proti nám provinil, ale ani ve vlastní duši. Lámech nás varuje. Jak začneš s protiopatřeními, nevíš, kde skončíš: budeš chtít být pomstěn sedmdesátkrát a sedmkrát. Při každé další příležitosti, která se ti naskytne. Ale věz: pokoj, klid v duši tím nezískáš, pořád ti to bude málo, pořád se budeš cítit ukřivděný, málo pomstěný, stále v zajetí své touhy po odplatě.

Taková je rada Ježíšova Petrovi i nám. Ale co neskutečného po nás náš Pán Ježíš žádá, jaký nemožný závazek nám ukládá? Ale pozor: Pán Ježíš Petrovi nic nenařizuje, nepřikazuje. On mu jenom odpovídá na otázku. A kdyby to bylo tak absurdní, tak nemožné, tak nesplnitelné, tak nelidské, určitě by Pán Ježíš takovou radu nedával. A aby Ježíš vysvětlil, že to, co radí, je vlastně rozumné, nikoli absurdní, že absurdní a nelidské je naopak něco jiného, vypráví hned vzápětí jedno podobenství. Je to podobenství známé, ale já je přesto připomenu. Jedná se o to, že nějaký král začal dělat pořádek v účtech (audit) a při tom zjistil, že mu jeden z jeho sluhů dluží obrovskou sumu peněz. Dokročí na něj přísně, ale sluha jej prosí o poshovění, že nemá na zaplacení, ať mu ještě počká. A král se slituje a rozhodne, že mu celý dluh promine úplně. Nemusí vracet nic. A ten omilostněný dlužník cestou domů potká svého kolegu, který mu dluží také nějaké peníze, částku nesrovnatelně menší, vlastně nepatrnou. Chytne ho pod krkem a chce své peníze zpátky, a to hned. I ten malý dlužník ho prosí, aby mu posečkal. Ne, nic takového, zaplatíš hned, anebo tě pošlu do vězení pro dlužníky. A to se i stalo. Jenže se o tom doslechl i král, který dříve sluhovi odpustil, dal si ho předvolat a řekne mu: Tak já jsem se nad tebou slitoval a dluh ti odpustil, a ty ses slitovat nemohl? Takže víš co, vrátíme to na začátek, tvůj dluh u mě trvá a do vězení pro dlužníky půjdeš ty.

Poučný příběh. A my vidíme, na čem záleží: Zda se v životě pokládáme za věřitele nebo za dlužníky. Ten nemilosrdný služebník byl původně dlužníkem, jehož dluh byl smazán. Ale byl také věřitelem, který svému dlužníkovi dluh nesmazal. Jak je to s námi, se mnou, s tebou? Celá životní moudrost je v tom, jak dokážeme zvládnout tyto dvě role: dlužníků a věřitelů. V Modlitbě Páně je to vyjádřeno velmi přesně: Odpusť nám naše viny (dluhy), jakož i my odpouštíme naši viníkům (dlužníkům). Jen ten, kdo ví, že mu byl odpuštěn velký dluh, má sílu a chuť odpouštět dluhy malé. Proto Ježíš mohl dát Petrovi i nám takovou radu. Neboť on, náš Pán Ježíš Kristus, je ten, který přišel na svět, aby svým kázáním vyhlásil a svým životem a smrtí potvrdil: Pán Bůh proti nám neplánuje žádnou pomstu, žádnou odplatu. Ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát už mi odpustil mou nemoudrost, nestatečnost, nevěrnost, pýchu, to všechno, čemu jedním slovem říkáme: hřích. Každého dne znovu žiju z jeho milosti, ráno vstávaje a večer uléhaje. Kdyby on se mnou jednal jako ten nemilosrdný služebník v podobenství, už dávno bych byl ve vězení pro dlužníky.

Ano, ve vězení. Četl jsem knihu jedné katolické teoložky s názvem: Vězení s klíčem uvnitř. Je to kniha o vině a autorka tvrdí: Vina je jako vězení, ze kterého se můžete dostat, když se k ní přiznáte. Klíč je uvnitř, stačí odemknout. Ale to není pravda celá. Ano, vina je jako vězení, co se stalo, nemůže se odestát. Ale ten klíč z vězení je také zvenku. Někdo jiný musí přijít, tu mříž odemknout, uvolnit vás z klece viny. To je to, co přišel z pověření svého nebeského Otce udělat Ježíš Kristus: Otevřít mříže vězení, kam jsem se pro svůj hřích sám uvěznil. V nazaretské synagoze kázal: „Poslal mě…,abych přinesl chudým radostnou zvěst…abych vyhlásil zajatcům propuštění…=odpuštění“ (Lk 4,18). Přišel, byl poslán, aby mi zajatci/nám zajatcům oznámil, že dveře vězení jsou otevřeny. A tak při každé večeři Páně opakuje: Krev, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů…A toto pověření odpouštět/propouštět svěřil také svým učedníkům, Petrovi a všem dalším. Odpuštění je propuštěním na svobodu. To Boží a Kristovo i to, které vám prokáží vaši bližní. I to, které prokážete vy jim: opustíte vězení své nespokojenosti s tím, že se vám nedostalo dostatečné náhrady.

Je ovšem možné, že někomu se v jeho vězení líbí, že nechce vyjít, odpuštění nepřijímá. Třeba proto, že ve vězení se nemusí starat o obživu, a hlavně: dokud je ve vězení, nemusí z přijaté amnestie rozdávat druhým, nemusí se zříci lámechovské posedlosti odplácet.

Každý ať si vybere. Jestli svobodu, kterou nám Kristus nabízí a dává, svobodu odpouštět, nebo zajetí potřeby odplácet. Já už jsem si vybral. Pán Bůh mi pomáhej. Amen.