Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Otec k sobě lidi táhne

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech 6.9.2009

Jan 6,37-40

37 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, 38 neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; 39 a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. 40 Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den."

Milí bratři a sestry,

i když je každý den novým začátkem našeho života, přesto je začátek nového školního roku obdobím, kdy přemýšlíme o budoucnosti, soustředěněji plánujeme a přemýšlíme, jak vést svůj život i životy dětí. Církev nenabízí proroctví, co, kdy a jak bude. Pán Bůh to s námi myslí dobře, když nás nenechává předem poznat, co nás v jednotlivostech čeká a co zvládneme právě v tu chvíli, když to přijde. Kdo věří, ten důvěřuje a nechá se vést, kráčí do neznáma, ale v jistotě, že není sám, a proto nepadne.

Evangelium nám ukazuje, že čas, který máme, který prožíváme, je časem spásy. Už neplyne jen tak. Je poznamenán Kristovým příchodem do světa, jeho vzkříšením a jeho přítomností mezi námi a také tím, že čekáme jeho druhý příchod. Všecko, co prožíváme, prožívá Kristus s námi. A ať jako jedinci nebo jako národy máme před sebou cokoliv, žijeme pod nabídkou, pod předznamenáním milostivé Boží lásky, která nám otvírá cestu.

V tom přečteném oddíle je dvakrát řeč o tom, že Otec svému Synu daroval lidi. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; Jeho vůle je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal.

To je něco, co mnoho lidí neví, že Bůh v Ježíši Kristu je tu pro lidi, pro ně, pro nás. Při prázdninovém cestování jsem si uvědomila, že snadno poznáte město, kde se představitelé o lidi starají a jde jim o to, aby se lidem žilo dobře: Snadno najdete potřebné informace, kde je pošty a lékárna, autobusy mají nízký práh, aby se dobře nastupovalo i starším lidem, a vlídní policisté skutečně radí a pomáhají. Bohu také jde o lidi. Co dělá, dělá pro nás – ne kvůli sobě.

A teď dejme pozor na slova, která evangelium bez zábran užívá, ale my je v souvislosti s vírou a Bohem opatrně obcházíme. Evangelista říká: Kristu bylo dáno VŠECHNO a Bohu jde o VŠECHNY lidi. Jde o všechno a o všechny…:

(Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi – říká Matouš 28,18, Jan: Otec mu dal všecku moc do jeho rukou Jan 3,35). Na Kristu spočívá Boží láska a skrze něj je transportována do světa. A kromě lásky je Kristu dána také Boží moc. Co bude z tohoto světa, co bude z nás, všechno to podstatné závisí na Kristu. V něm je přítomný a skrze něj působí Bůh sám. Nevíme detailně, co nám život ještě přinese, ale víme tu zásadní věc: že nad námi nevládnou temné síly osudu ani temná moc zla, ani zákon, který nemůže na nikoho brát ohledy, ale že ve všem, co přichází a ještě přijde, máme co činit s Ježíšem.

Není jednoduché tohle přijmout. Všichni lidé touží po naději, životní jistotě, uspokojení a naplnění. Ale mnozí to hledají jinde. Ani tehdy Ježíšovi všichni neuvěřili. Není to jasné samosebou. Ježít to řekl jednoduše:„Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně“. A co když nepřijdou? Ještě zřetelněji to čteme ve v.44: Nikdo ke mně nemůže přijít, jestliže ho nepřitáhne Otec. Když myslíme na svoje příbuzné, známé, sousedy - nevěří proto, že je Bůh nepřitáhl? Platí tady taková předurčenost? Někdo bude spasen a jiný zavržen?

Není špatné se nejdřív zděsit. Protože skutečně není v naší moci víru získat vlastním úsilím, nemůžeme víru děti naučit, nemůžeme jim ji jednoduše odkázat jako dědictví. Víte to sami. Víra je Boží zázrak, mimo lidské kompetence. Kdo je Ježíš, to nám nemůže zjevit tělo a krev. A když věříme, pak se s námi a na nás stal zázrak Ducha svatého. Ale nejsme úplně mimo hru jako pasivní loutky a nemusíme se bát osudu a předem určeného zavržení. Je totiž třeba připomenout i druhou stranu věci: Otec k sobě lidi táhne! Stojí o nás. Ale nedělá to nějak zázračně (jak mnohdy čekáme). Bůh nejedná mimo Ježíše a jeho slovo. Nepřipravuje nám nějaká extra zjevení. Ale táhne nás k sobě právě skrze slovo evangelia. Víra se rodí a také upevňuje v naslouchání a poslouchání, v rozhodování a v hledání. K víře prostě patří i poslušnost slova. A tam – to znamená vlastně tady, při kázání slova se otvírá ta možnost, že budu přitažen, osloven, získán. Soustředění evangelické tradice na bibli, na stále opakované čtení a vyprávění biblických příběhů vyrostlo z tohoto poznání, že tady, u Božího slova, se rodí víra.

Ten dnešní text v sobě ovšem ukrývá paradox. Ježíš říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu. Představte si alem, ke komu mluví: jsou tam jeho učedníci, ale také lidé lhostejní a ti, kteří ho odmítají. Davy se netlačí, aby je Ježíš přijal. A přesto Ježíš říká : Kdo přijde, toho nevyženu. Nemá různé varianty pro různé lidi. Jen jednu: pozvání a otevřenou náruč. To je paradox Boží lásky. Nabízí se stejně všem, i těm, kteří ji odmítají.

My, lidé z církve, jsme na omylu, když si někdy myslíme, že by nám měl Pán Ježíš děkovat, že s ním spolupracujeme. On by vůči nám mohl postupovat také docela jinak. Mohl by nás odmítnout, vyhnat, jako vyháněl démony z lidí a penězoměnce z chrámu, v hněvivém rozhořčení. „Pryč s vámi“, by mohl zahřmět, "takoví jako vy nemají v mé blízkosti co pohledávat". Ale on zve. Ať naráží na nepřijetí, na zeď odporu nebo na vlažnost až lhostejnost, přesto se nenaštve a neurazí. Je bit, ale nastavuje druhou tvář. V Kristu je Bůh takovouhle nepohnutelnou láskou, která umožňuje nový začátek. Boží láska v Kristu totiž nereaguje na naši minulost. To je něco, co my málokdy dokážeme. Když máme s někým špatnou zkušenost, je přítomná ve všem dalším, co s tím dotyčným máme. U Boha je to jinak: Zve a nabízí nový začátek jako by nebylo nic předtím. Já vás nevyhodím. V tom je obsaženo celé Kristovo dílo. Získává nás zpátky jako majetek pro svého Otce, nás – odpadlé, zapomnětlivé, sváteční křesťany i unavené členy sboru. Dovoluje, abychom se vrátili, a slibuje, že nikdo nebude odmítnut. Církev jako Kristovo tělo má tento slib stvrzovat tím, že je otevřená a přijímá ty, kdo ještě stojí zpovzdálí, a je otevřená i pro ty, kdo se vzdálili. My máme druhým svou otevřeností a odpouštěním dosvědčovat, že takový je náš Bůh a my se to od něj učíme.

Jde jen o to, aby nikdo nezůstal pozadu, nezabloudil nebo se jinak neztratil.V tom je naše svoboda i zodpovědnost. Můžeme přicházet, jsme zváni, ale nikdo nás netlačí. K víře, k modlitbě, ke čtení Písma není možné nikoho nutit. Tato možnost pozvání se dá odmítnout. Ale dá se také snadno promarnit jen tím, že upřednostníme něco jiného. A pak se nám stává, že se Pánu Bohu ztratíme ve svých povinnostech, ve svém strachu, v péči o svou rodinu. Co bude na prvním místě při plánování času? Budou mít naše děti čas na hodiny náboženství? Budeme mít čas přicházet do shromáždění? Neztratíme ze svého horizontu svého Pastýře?

Představte si, co by to znamenalo, kdyby někoho z nás ztratil Ježíš a ten dotyčný kvůli tomu propadl zatracení, kdyby nás Ježíš ztratil tak, jako my ztrácíme kapesník nebo peněženku. Ten pak sice někde je, ale nedosažitelný, vyloučen z našeho vlastnictví, neužitečný, zbytečný k ničemu. Mnohdy nám připadá tak samozřejmé, že nás Kristus pořád zve, až se nám vytrácí vděčnost za jistotu Ježíšovy pevné dlaně a v té samozřejmosti se jí zapomínáme pevně držet.

Ježíšův Otec chce, aby nikdo z nás nebyl ztracen. Mohli bychom si Boží ochranu vyložit i tak, že nás Pán Bůh musí chránit před vším, co je protivné a bolí. Ježíš, který v poslušnosti vůči Otci sám šel na kříž, je ovšem dalek toho, aby nám kázal Boha, který má zabraňovat haváriím a udržovat svět pěkně v chodu. Nevíme, co se zítra nebo pozítří stane, život je určitým tajemstvím i kvůli Božímu neproniknutelnému plánu, který přesahuje všechno lidské chápání. Jsou situace, kterým nerozumíme, které bolí a kdy se ptáme, k čemu to je. Možná zažijeme něco těžkého právě proto, že se Pánu Bohu nemáme ztratit v samozřejmosti svého žití. A když se naše víra viklá, máme vědět, že i pro nás platí to, co bylo řečeno Petrovi: A já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.

Milí bratři a sestry, ve chvílích, kdy jiné opory selhávají, kdy nás opouštějí ti, které máme rádi, Kristus naší oporou zůstává. A otvírá navíc výhled dopředu k tomu, co nás ještě čeká. Nejen že nás neztratí, on nás vzkřísí! I když máme všechno, žijeme v blahobytu, ještě to není život sám, pokud směřujeme mimo Boha, žijeme mimo Boží sféru pokoje, lásky, odpuštění a naděje. Jako lidé jsme stvořeni ke společenství s ním. Žijeme teprve tehdy, když věříme, důvěřujeme, posloucháme, modlíme se a vyhlížíme. Kdo vidí Syna a věří v něho, má život věčný.

Má ho už teď a tady. A přesto evangelista ukazuje ještě k tomu poslednímu konci: k soudu a vzkříšení. Ještě se totiž neukázalo, co budeme. Ještě je před námi odhalení toho posledního smyslu všeho. Jednou zemřeme. To je jisté. Avšak stejně jistě platí, že ani tehdy Ježíš neztratí nikoho z těch svých. Nepomine to, co vzniklo z Ježíšova oslovení a naší vděčné odpovědi na jeho lásku. To nám Ježíš zaručuje. Vzkřísí nás v poslední den. To je jasný výhled, který nás má nasměrovávat v těch dalších dnech, které nám Pán Bůh k životu ještě přidá. Amen