Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Rozsévač a zem

Kázání Mikuláše Vymětala na Vinohradech 27.2.2011

Sestry a bratři, u nás ještě chvílemi mrzne, až praští, ale v Zemi izraelské již nastává jaro – kvetou keříky v poušti i mandlovníky v Judských horách. Poslechněte si proto jedno Ježíšovo podobenství, které je o zemědělství – aby nás zahřálo i povzbudilo:

Mk 4, 26-29 26Dále řekl: "S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; 27 ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. 28 Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. 29 A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."

Vážení přátelé,

kde v Bibli najdeme automatiku? V Novém zákoně jen na dvou místech. V našem podobenství, kdy země sama od sebe (řecky automaté) plodí, a ve Skutcích apoštolských, kdy se dveře vězení před Petrem samy od sebe otevřou (Sk 12,10 opět automaté). Výraz automatos v řečtině označuje to, co se stane spontánně, bez viditelné příčiny.

V antice již znali automaty - samočinné jednoduché stroje. Například před chrámy v Římě stály skříňky, z nichž po vhození mince vytekla voda na umytí rukou. Z těchto skromných začátků se postupem času rozvinula celá mechanizace a automatizace, která nám šetří většinu manuální práce, kterou lidé dříve dělali. Rozvoj automatizace si lidé ještě před nedávnem představovali tak, že lidstvo získá spoustu volného času, který nepromarní, ale využije k seberozvoji a přemýšlení o důležitých věcech života. Skutečnost je však jiná – zažili jsme takový nárůst životní úrovně, jako snad nikdy předtím v dějinách, žijeme skoro všichni v dříve nebývalém blahobytu, současně však máme jako lidé často času méně, než měli naši předkové – a na přemýšlení nám nezbývá klid. Automatizace výrobních prostředků znamená také automatizování práce, automatizaci, zpředmětnění a odlidštění celých obsáhlých oblastí lidského života a vztahů. A tak se zdá, že co se týká automatizace, naplňují se spíše chmurné vize Karla Čapka z jeho děl Továrna na absolutno a RUR. Přiblížím je alespoň jedním citátem: „Jsme v ráji, rozumíte? … Proto není třeba lidské práce, proto není třeba bolesti, proto člověk už nemusí nic, nic, nic než požívat - Oh, zlořečený ráj, tohleto! … Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi!“

V Bibli však, Bohu díky, najdeme jinou automatiku. Nejen v Novém zákoně, ale i v řeckém překladu Starého zákona označuje výraz automatos většinou to, že na polích vzejde během milostivého léta úroda i bez lidského přičinění. Za příklad si můžeme uvést 2Kr 19,29: „Toto ti bude znamením: V tomto roce budete jíst, co vyroste samo, i druhý rok to, co samo vzejde, ale třetí rok sejte a sklízejte, vysazujte vinice a jezte jejich plody.“ Bibličtí lidé tedy za samočinným působením viděli skryté působení Boží: Bůh dává o milostivém létě vyrůst úrodě, i když člověk nezaseje, Bůh otevřel Petrovi dveře vězení, a Boží království je jako zasazené semeno, které i bez naší péče roste dnem i nocí, ani nevíme jak, až se promění na zralé obilí v klasu.

Kde však v tom podobenství o automatickém růstu zrna můžeme najít sami sebe?

Mnoho Ježíšových podobenství je možné vykládat různým způsobem – to k podobenství patří. Nabízím vám zde dvě perspektivy.

Ta první perspektiva je perspektiva rozsévače. Seje semeno, které sám nevyrobil, ale dostal. (Ježíš sám v jiném svém podobenství o rozsévači označuje semeno za Slovo Boží.) Rozsévač seje – a všechno ostatní už se děje bez něj. On může jen trpělivě čekat na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště, jak nám radí Nový zákon na jiném místě. Všechno podstatné jde automaticky – ať je noc či den, ať člověk spí či bdí, semeno vzchází a roste, ani neví jak. Je to tedy podobenství velmi povzbudivé – nemusíš se strachovat a stresovat, milý rozsévači, jde to samo. Neznamená to, že by člověk zahálel, jistěže pracuje, ale to rozhodující, co jeho práci dává smysl, není závislé na něm. Kraličtí bratři naše podobenství okomentovali slovy: „Tak jako pilný hospodář roli svou osívá, a to, že ne hned vzejde obilíčko a najednou neuzraje, mu nijak nebrání v práci, ale v noci odpočívá a ve dne práci svou koná, v naději očekává žeň, a Bůh bez jeho usilování a vědomí své požehnání na práci jeho vylévá, a dává vyrůst obilí. Tak i vy, moji učedníci, věrně pracujte a nenechte se rušit tím, že užitek své práce nespatříte hned, ale čekejte na toho, který dává vzrůst. Také on časem svým práci vaší požehná a k dokonalosti své jako k nějaké žni přivede, i do obilnice, to je do svého království, jako pšenici shromáždí.“

Přetočme si však hodinky o 400 let dopředu, od kralických k nám. I nám se někdy zdá, že setba Božího slova nevzchází a nevzejde, zdá se, že se jen nadarmo osívá úhor. A leckoho to trápí. Například k povolání evangelického kazatele patří také boj s pokušením vyvíjet nátlak na své posluchače, aby se sborový život probudil. Jenže tím tlakem – přehnanou péčí – se ve skutečnosti zaseté spíše hubí, než podporuje. Boží slovo jistě sejí nejen kazatelé a nejen kázáním, na jiných místech jsou zase jiná pokušení, jak násilím tlačit to, co nejlépe roste samo. Podobenství, když se na něj díváme z perspektivy rozsévače, nám říká – buď trpělivý člověče, čekej, buď na stráži i před vlastní nedočkavostí a netrpělivostí. Zdá se, že se nic nehýbe? Tak to roste pod zemí. Znovu dejme slovo Karlu Čapkovi, tentokráte v knize Zahradníkův rok, když popisuje listopad: „Říkáme, že příroda odpočívá, zatímco se dere kupředu jako divá… Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku; je už mezi námi; a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti. Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás. Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti; ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek; co semen potají klíčí; co starých sazenic se sbírá a soustřeďuje v živý puk, který jednou propukne v kvetoucí život; kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra; a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem; totiž člověkem, který roste.“

Z perspektivy rozsévače je tedy podobenství osvobozující – nemusíš se strachovat o úrodu, však dozraje i bez tvé péče! Netrap se, neprosazuj se a neder se. Vše dobře dopadne! To nejvzácnější jsou Boží dary, které přicházejí jakoby samy od sebe, jako to zrno rostoucí „samočinně“.

Jenže na celé podobenství se můžeme podívat i z obrácené perspektivy, z perspektivy oseté země. K tomuto pohledu existuje jedno moderní podobenství, jehož variantu jste si mohli přečíst asi před dvěma lety na nástěnce našeho sboru: „Jeden mladý muž měl sen, v němž se mu zdálo, že vstoupil do obchodu. Za pultem stál anděl. Rychle se ho zeptal: „Co tu prodáváte?“ Anděl mu přátelsky odpověděl: „Všechno, co si jen přejete.“ A mladík hned začal vypočítávat: „Tak to bych rád, aby skončily všechny války na světě, aby utlačovaní ve společnosti získali lepší podmínky, aby zmizely slumy na celém světě, nezaměstnaní dostali práci, v církvi začala vládnout láska a tak dále a tak dále…“ Vtom mu anděl skočil do řeči: „Promiňte, mladý pane, vy jste mi nerozuměl. My neprodáváme plody, ale semínka.““ Celé podobenství o samočinně rostoucím zrnu lze tedy chápat ještě jinak: Rozsévačem je Bůh, který vkládá semeno svého slova do nás, do své země. A již se dále nemusí starat, protože v nás to semeno vzchází a roste, samo od sebe, a proměňuje se ve zralý klas. Snad tedy záleží na nás, jak v nás dáme růst tomu, co k nám zaznívá, tomu, co do nás zapadá jako Boží slovo. A Bůh trpělivě čeká, až v nás jeho semena dozrají v úrodu, až se sami staneme jeho úrodou. Z této perspektivy tedy podobenství říká – ano milá země, vydej ze sebe úrodu Božího slova. Rozsévač ti důvěřuje – a dává ti čas, aby to, co do tebe zasel, v tobě mohlo také vyklíčit, vzejít a dozrát.

Obě pojetí – že jsme rozsévači a můžeme klidně čekat, až úroda dozraje, i že jsme zemí a můžeme ze sebe dát vzejít slovu, které do nás bylo zaseto, ovšem tíhnou k závěru podobenství: „A když úroda dozraje, ihned se chopí srpu, protože nastala sklizeň.“ (Mar 4:29 B21) Trpělivé čekání i růst dojdou svého cíle. V Bibli je několikrát obraz žně jako posledního soudu. Zde je nejradostnější. Neodděluje se žádný koukol od pšenice, nic se nepálí, nikdo se nevyhání ani netrestá. Prostě se sklízí to dobré slovo, které samo na půdě vyrostlo.

Milí rozsévači, nebojte se, však úroda sama vyroste, dozraje a podaří se jí sklidit, milá země, raduj se, to co z tebe roste dobrého, marně neuvadne, ale skončí v hospodářově stodole.