Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání na Neděli Velikonoční, Jan 20,11-18, PDF

Kázání na Velký Pátek, Žd 2,14-18, PDF


Pozvání pro všechny

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech 8.2.2015

Lukáš 14,15–24

Počítáte s tím, že se dostanete do Božího království? Nejspíš asi ano, vždyť proto tu jsme. Boží království je cíl, ke kterému směřujeme. A víme, že Hospodář – Bůh pozval „mnoho lidí“. Tak to asi nebude takový problém se tam dostat. Pokud je někde zádrhel, není na té Boží straně. On o své hosty opravdu stojí. Chystá a připravuje slavnost. Boží království je totiž slavnost, hostina, svatba. Není to dražba, nejsou to závody, nejsou to zkoušky. Je to hostina. A hosté jsou připravováni postupně na to, že se něco takového chystá. Nejdřív dostanou všeobecné pozvání. Bude hostina, počítá se s vámi, prosíme, rezervujte si čas. Zatím nikdo neodmítá. A pak přijde konkrétní, osobní pozvání – vše je připraveno, už se čeká jen na vás.

Docela si takhle umím představit celý život křesťana. Vždyť nás Pán Bůh pořád zve, znovu a znovu slyšíme, jak je vytrvalý ve své lásce, ve své péči, ve svém žehnání. A pak přijde ta poslední chvíle, kdy uslyší: Tak pojď, už na tebe čekám. Jsi můj vzácný host. Není to úplně běžná představa smrti, ale pokud rádi zpíváte písničku Sváti Karáska o svatbě v Káni, možná se vám také vryla: své smrti až přejdeš most, Bůh zavolá: další host, novej host k nám vešel na slavnost. A jak tady čteme, je to představa dobře biblická.

Jenomže ne každý pozvaný host na hostinu dorazí. Na poslední chvíli ti pozvaní posílají omluvenku. Jako dítěti se mi vždycky zdálo, že je k nim hospodář je nespravedlivý. Vždyť měli nějakou práci. Koupit pole to není jen tak, člověk si ho musí prohlédnout, ocenit, zjistit, jestli to za tu cenu stojí. A stejně tak i při koupi volského spřežení. A když se někdo žení, tak to má přece přednost, ne? Jenže když dobře čteme ten příběh, zjistíme, že je to jinak. Ten první pozvaný svoje pole už koupil, už ho předtím určitě viděl, proměřil a zjistil, že je to dobrá koupě. Jen se teď chce jít ještě jednou podívat, pokochat, poradovat se, jak dobrý obchod udělal. Ani ten druhý, co kupoval voly, je nevidí poprvé. Rozhodně už se s nimi projel, koupě byla uzavřena, ale teď se mu zdá, že bude příjemnější si je ještě jednou vyzkoušet, než jít na nějakou hostinu. Prostě je to lákavější varianta. No a ten třetí, ten už měl po svatbě – i po svatební noci. Ani se tu neříká, co hodlá večer dělat, protože je to všem jasné: chce si užít klidný večer v soukromí se svou novomanželkou. Netouží po společnosti dalších. Jejich omluvou nejsou žádné akutní a neodkladné záležitosti. Prostě jen zvážili různé možnosti, různé nabídky a rozhodli se pozvání odsunout ve prospěch těch svých věcí. Nejde tedy o alternativu buď všední starosti a práce, nebo oslava. Jde tu o dva různé druhy radosti: o radost, kterou člověk dosáhl vlastním přičiněním, a o radost darovanou bez zásluhy a sdílenou s druhými. To, čemu všichni pozvaní dali přednost, to získali vlastní zásluhou, jsou tak trochu hrdí, že se jim povedla tak pěkná koupě nebo že získali tak pěknou ženu. Možná tomu docela rozumíme: ten hřejivý pocit zadostiučinění. Jsem dobrý, dokázal jsem to, povedlo se mi to. Nejde o to, že by to bylo zakázané, ale že je člověk zaslepen sám sebou – a přehlédne životně důležitou akci. Nebo má pocit, že se nepotřebuje společně radovat. Vystačí si – se svým polem a volem a ženou.

A to je to, k čemu tohle podobenství ukazuje. Jak jsme na tom? Co je pro nás důležitější a čemu dáváme přednost? Kocháme se svými výkony, svými úspěchy, je to pro nás ta největší radost, jakou si umíme představit? Po čem nejvíc v životě toužíme? Anebo jsme vděční za pozvání někam, kde se nebude všechno točit jen kolem nás, kde budou také druzí lidé a kde si budeme společně s nimi vděčně připíjet na velkorysost Hostitele? Užívat si v soukromí, anebo vytvářet společenství s pohledem dál než k sobě samému? S pohledem na druhé lidi a na Hostitele? O to tady jde. Pozvaní odmítli na poslední chvíli. Nechtěli se závazně rozhodnout předem, protože je přece dobře mít zadní vrátka. Když odmítli všichni, zdá se, že hostina nebude. Hospodář se docela pochopitelně rozhněval. Pohrdli jím a urazili ho. Jenže výsledkem jeho hněvu nejsou hromy a blesky, ale naopak ještě velkorysejší pozvání. Služebník dostane úkol: Vyjdi na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Bůh toho prostě nenechá, nevzdá to, i když my odmítneme. Když nepřijmeme my, přijme někdo jiný. Bůh svůj plán prosadí. Nenechá se odradit nezájmem.

Setkání s Bohem je vždy také soudem, ale tady můžeme dobře vidět, že Boží soud neznamená především trest, nýbrž napravení vztahů. Boží spravedlnost vyrovnává nespravedlnosti. Pánu Bohu nejde o to, aby se mstil a trestal, ale aby dával svoje stvoření do pořádku. Aby vracel do řádu to, co z něj vypadlo. Jeho soud bude hostinou, při které se hladovějící dovolají svého práva. Ti, kdo hladověli a žíznili po spravedlnosti, budou nasyceni. Do Božího království jsou přijati chudí, kteří opravdu nemají na to, aby si takový „zájezd“ zaplatili. Jsou přivedeni zmrzačení, kteří si zpackali život, chromí, kteří by tam sami nikdy nedošli, a slepí, kteří by sami k cíli netrefili. Pro ty všechny je tam místo. Jsou pozváni a přivedeni. A místo ještě zbude. A tak je služebník vyslán podruhé s naléhavým pozváním i mimo město. Lukáš tady zřejmě myslel na misii mezi pohany. Přinuť je, ať přijdou. To pozvání je jedinečné, dá se propásnout, proto je třeba zdůraznit jeho závažnost. Že církev díky Augustinovi tenhle verš používala také jako nátlak, je nepochopení. Bůh na nikoho nátlak nedělá. Ve víře se ani tlačit na nikoho nedá. Ta je dobrovolným a vděčným přijetím Boží nabídky.

Nebude to nakonec líto těm, kteří pozvání odmítli? Možná to nebylo z jejich strany ani sobectví, ale jen nedostatek víry. Tolikrát přece zdůrazňovali, jak se na to Boží království těší, možná se i každý den modlili „Přijď království tvé“, ale když pak najednou přišlo, byli zaskočeni. A zůstali u svých polí, volů a manželek. S tím královstvím Boží vlády se minuli. Nevěřili, že by to mohla být skutečnost. Myslíme to vážně, když vyslovujeme prosbu za příchod Božího království? Byli bychom nadšení, kdyby už dnes přišlo? Nebo bychom si také ještě chtěli něco „užít“, něco dokončit, raději být chvíli ještě někde jinde než se svým Hospodářem? Je to vlastně otázka po opravdovosti naší víry. Kde je Boží místo mezi těmi našimi poli, voly a manželkami? Má Pán Bůh místo v našich úspěších a výkonech, v našich plánech a v našem těšení? Jak vzácná je nám společná sdílená radost z jeho přízně?

Není na překážku třeba i to, že jeho pozvání – to milostivé, bezpodmínečné, pro všechny – stírá rozdíly, které my si tak pečlivě udržujeme? To společné sdílení má totiž ten důsledek, že už si vzájemně nekonkurujeme. Normální život nás do pozice konkurentů staví. Když koupím pole, už ho nemůže mít nikdo jiný. A já mohu mít trochu škodolibou nebo sobeckou radost, že se mi to povedlo, že jsem lepší než ten druhý, kterém jsem to vyfoukl. Když se ožením, možná je někdo jiný smutný, protože o mou ženu také stál. Ale já jsem lepší a ulovil jsem ji. Tyhle naše soukromé radosti, naše úspěchy mohou být důvodem k závisti a napětí ve vztazích. Ale když se radujeme z toho, že jsme všichni pozváni k Boží hostině, nikomu nic nebereme. Nejsme si konkurenty, protože Bůh má své milosti dost pro všechny. Jeho láska k nám se nezmenší, když přijme i další. Proto víra člověka vede do společenství. Proto potřebujeme církev. Jenže možná právě proto máme ty svoje soukromé radosti radši.

A je to také společenský trend: za největší radost je pokládána ta individuální. A doba nás tlačí ke stále větším výkonům a k tomu „užít si“ to, co jsme získali. A rozevírá propast mezi těmi, kterým se to daří (i když mnohdy za cenu vyčerpání, ztráty vztahů, depresí) – a mezi těmi, kteří na to nemají. Boží pozvání dělá z konkurentů bratry a sestry. Ty, kteří jsou přijati bez zásluh, bez jakýchkoli výkonů. Ty, kteří mohou mít naději, že sem patří, že je nikdo nevyhodí, protože tady to není za odměnu. Tady jsou vítáni ti úspěšní stejně jako ti, kterým se život nepodařil. Sebevědomí stejně jako vnitřně zranění a nejistí. Všichni jsme pozváni k hostině, k něčemu dobrému, pěknému. Ke slavné budoucnosti.

To je docela jiný výhled, než jaký je běžně k mání kolem nás. Společnost je plná strachu z druhých, pocitu ohrožení vlastního blahobytu. A strach vede k agresivitě. Nedejme se svést, nedejme si namluvit, že všechno spěje k horšímu a ti druzí jsou našimi nepřáteli. Bůh připravuje hostinu – ne válku. Proto i my můžeme pořádat hostiny v jeho jménu, abychom získali odvahu k tomu jinému postoji k lidem kolem sebe i k budoucnosti světa. Naše setkávání u hostiny stolu Páně je příležitostí, kdy se můžeme vracet do řádu, ze kterého jsme vypadli. Když jsou smazány viny, odpuštěny křivdy, narovnány cesty. Otvírá se před námi dobrá budoucnost, máme se na co těšit.

A to znamená, že můžeme být také otevření vůči všem, kdo ještě mohou do tohohle království patřit. Hostina totiž není za odměnu, ale je to oslava smíření, které Bůh vykonal. V Kristu smířil svět se sebou a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. (2 Kor. 5,18) Amen.

Milý Pane Bože,

Přinášíme Ti nyní všechny ty, kdo vědí, že potřebují tvoji pomoc a podporu, ale i ty, kdo si to neuvědomují, také ty, kdo o ni nestojí, kdo spoléhají jen na své síly.

Prosíme tě za naše, blízké i přátele a známé, o nichž víme, že ztrácejí síly, ať už stářím nebo nemocí, kteří se musí učit žít v jiných podmínkách, než když byli plně při síle, za to, abys jim dával sílu a odvahu a moudrost na každý den, stejně tak i jejich rodinám a všem, kdo jim pomáhají.

Prosíme tě za ty, kdo se trápí špatnými vztahy, za ty, kdo si připadají sami – Pane dávej jim prosím vědomí Tvé blízkosti, ale posílej jim také ty, kteří budou s nimi, také nás. Za všechny, kdo jsou v jakékoliv tísni, kdo mají strach

Prosíme tě za ty, kteří slyšeli evangelium, ale neoslovilo je, za ty, kteří se od víry vzdálili kvůli jiným věcem, za ty, kdo se nechali odradit nedokonalostí nás křesťanů, za ty, kdo v sobě chovají nesmiřitelnost a výčitky, které jim brání přijímat Tvou lásku.

Prosíme tě také za svět kolem nás, prosíme zabraňuj šíření zrůdných ideologií, zachraň nás lidi z důsledků lidského hříchu. Pomoz nám křesťanům, církvím a jejich představitelům nacházet správné postoje a nebát se k nim přiznávat, i když to může být nepopulární.

Amen