Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Syn člověka nemá, kde by hlavu složil

Kázání Tomáše Bíska, Vinohrady, srpen 2015

Čtení: Genesis 13, 1–18

Text: Jan 4,1–4, Lukáš 9,57–58

Vzpomínám na přátelské styky našeho sboru na Jižním městě s reformovaným sborem ve švýcarském kantonu Nidwalden. Vzpomínám. Se dvěma členkami sboru, Erikou a Dorou, se procházíme po hlavním městečku Stans. Potkáváme skupinu mladých mužů, zřetelně nešvýcarského původu, jak poznamenáváme. "Ano, nejsou odtud. Jsou to Eritrejci z Afriky, které jsme právě přijali mezi nás. A tak máme vážný problém. Hledáme cesty, jak jim pomoci?. Ano, bylo jasné, že příchozím jiné barvy pleti, kultury, jazyka, životního stylu, chtějí otevřít cestu k plnému životu. U nich doma, tedy ne v Eritreji, ale ve Švýcarsku, kam přišli. Při vzpomínání jsem si ujasnil, že více nežli pravděpodobně byla ve skupince většina muslimů (sunitských).

Nepřipadá vám zvláštní, jak se v mnohých z nás probudil pocit ohroženosti a rozhořčenosti, že by sem „k nám“ měly proudit davy cizích lidí, cizích tváří, národů, ras, národností? Jak někteří už předem vědí, že k nám nepatří? Nemají tu co dělat. My jsme tu ovšem plným právem. My jsme tu plným právem? Četli jsme Ježíšova slova: Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Je to podivná zkratka, jakási šifra. Jako by Ježíš chtěl něco zakrýt? Jako by potřeboval neříct prostě: Vždyť já nemám, kde hlavu složit! A proč by neměl? Proč právě on? Proč se počítal za „běžence?“ Proč ho můžeme vlastně započítat mezi imigranty?

Obraťme však od něho pozornost k tomu, kterého Ježíš označuje za svého Otce, tedy k Hospodinu. On povolal Abrahama. Toho vnímáme jako prvního velikého a velkolepého svědka Božího rozhodnutí povolat jednoho z nás, tedy právě Abrahama, na cestu naprosté nezajištěnosti. Abraham opustil domovinu se vším, co byl a co měl. Vydal se do nové země a tam začínal novou kapitolu lidského pokolení, svého pokolení. A právě pro svou poslušnost vyrazit, začít nanovo a přijmout darovanou zemi za svou, právě proto byl označen za otce národů. Zajímavé je, že i tuto svou zemi musel opustit. To předchází příběhu, který jsme četli. V časech hladu uniká Abraham do Egypta, kde prožívá chvíle nezajištěnosti a hrůzy. Vydává dokonce vlastní pohlednou manželku za svou sestru.

Ve strachu zapomněl velkolepý Boží slib a vlastně selhal. Hospodinovo zaslíbení však trvá. Tak je Abraham i se svou ženou Saraj nakonec ze svého strachu i selhání vyveden a zaveden zpátky. Zopakujme si tedy, jakými zeměmi by dnes prošel: Irák, Sýrie, Libanon, Izrael a Egypt. Dá se povědět: Jedna široká válečná zóna, projev současné třetí světové války. To si vlastně dnes vůbec nedovedeme představit…

A již se dostáváme k našemu čtení. Abraham přichází do země Kenaanské jako bohatý muž s majetkem a velkými stády. Je doprovázen synovcem Lotem, který v Egyptě také zbohatl a nabyl velkých stád. Nastává zásadní konflikt, který se v lidských společenstvích nesčetněkrát opakuje. Oni dva, blízcí a příbuzní, nemohou být nadále pospolu. Jejich pastevci na sebe narážejí. Nemají dost prostoru pro obojí stáda. Abraham a Lot se musejí rozejít. V této situaci má ovšem Abraham plné právo první volby. Přesto to neudělá. Dává Lotovi příležitost výběru a ten ji dokonale využije. Abrahamovi tak zbývá méně úrodná, chudší pahorkatina. Avšak Hospodin plní svůj slib a pro Abrahama se tato země stává krajinou požehnanou.

V docela jiné situaci ustoupil ten, který sám sebe nazval Synem člověka. On, nejpřednější a první, vždyť byl přece také Synem Božím, jehož je všechna země, právě on dává prostor druhému. Je jím Jan Křtitel. Jan si byl velice dobře vědom, kým Ježíš je, nejen pro něho, ale pro nás všechny. Přesto Ježíš obdarovává Jana dostatkem prostoru pro jeho působení a sám odchází. Přemýšlím, jak vůbec není jednoduché vzdávat se svých, a to jakýchkoliv, nároků. Ale u nás to ještě ani po nás nikdo nechce a už někteří vyhrožují šibenicemi. Vzdát se nároků anebo dokonce odejít. Jít do neznámosti, do nové nejistoty anebo dokonce životního ohrožení?

Ne, neumíme to. Nechceme to. Co mě to vůbec napadlo, že bychom dnes měli odcházet? A přece jsou takoví, kteří právě i dnes jdou oproti vytyčenému směru – Člověk v tísni, Lékaři bez hranic a další.

Je pozoruhodné, jak si lehce zvykáme číst výzvy onoho Syna člověka, Božího Syna, Našeho Mistra a Pána: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“ Je to výzva? Je to výzva dnes?

Amen