Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Ježíš je otevřenými dveřmi, které vedou před Boží trůn

Kázání Ester Čaškové, 6. 3. 2016

Jan 2,13–22

Máme před sebou jediný biblický příběh, ve kterém Ježíš není ten hodný, laskavý a zachraňující. Je rozhněvaný a chová se divně agresivně. Zpřevrací stoly s penězi a uplete si bič a vypráská z chrámového nádvoří ty, kteří tam provozují naprosto legální a povolený způsob obchodování. Není to jen o tom, že se i křesťan může někdy rozčílit. Ježíšovy činy jsou znamením. Chce se jimi říct ještě něco hlubšího, než je na první pohled vidět.

V předcházejícím příběhu Jan líčí, jak Ježíš v Káni Galilejské proměnil na svatbě vodu ve víno a učinil tak počátek svých znamení a zjevil svou slávu /2,11). Dobrá, proměnit vodu ve víno, to chápeme jako znamení jeho lásky, je v tom touha pomoci, aby svatba nedopadla bez vína trapně. Bůh chce skrze Ježíše lidem pomáhat. Ale proč dělá takový povyk v jeruzalémském chrámě, když se tam všecko děje správně a podle Mojžíšova zákona? K oběti bylo potřeba koupit obětní zvíře – a nesmělo se platit římskými penězi, ale zvláštní chrámovou měnou. Směnárníci i prodavači obětních zvířat dělali to, co bylo nutné ke správnému chodu bohoslužby. Tak to Hospodin sám nařídil. Nikdo Ježíšovu konání nerozuměl. Ani učedníci.

To podstatné, oč tu jde, je význam chrámu jako místa setkávání s Hospodinem.

Každému Židu bylo jasné, že to nejde jen tak, objevit před Boží tváří. Člověk je přece hříšník, a tak musí nejdřív se svou vinou něco udělat, nějak ji odčinit, smířit. Chceš-li se objevit před Bohem, přineseš oběť, aby sis uvědomil, že Boží laskavý pohled na tebe není nic samozřejmého. Tvůj vztah k Bohu je pošpiněn hříchem a neposlušností. Proto musíš dát najevo svou lítost a na důkaz lítosti přinést oběť. Tak to ustanovuje Mojžíšův zákon. Když přicházíš před Boží tvář, musíš si uvědomit, že nežiješ, jak bys žít měl, že tvůj život se Bohu nemůže líbit a za hřích by tě vlastně měl potrestat smrtí. Ale ve svém milosrdenství Bůh už dávno povolil záměnu: místo sebe můžeš nechat zabít zvíře. A jeho krev poteče místo tvé krve.

Jenže Ježíš vidí, že oběti a celý ten náboženský provoz nevede k tomu, že by lidé žili poslušněji, že by byli v důvěrném vztahu s Bohem. Že by Zákon zrcadlil Boží lásku a pokornou oddanost lidí. Je to spíš naopak: lidé mají dojem, že když přinesou oběť, Bůh jim MUSÍ odpustit. Zvíře si koupili, a tak mají na odpuštění nárok. Oběť pak funguje automaticky, sama od sebe a o jejich vztah k Bohu při tom vůbec nejde. A také se zabíjení obětních zvířat někdy zvrhlo v obyčejnou zabijačku, při které šlo víc o pochutnání než o Pána Boha. (Nepřipomíná vám to naše Hody vánoční nebo velikonoční?) Prostě: dobře míněné kultické zákony se míjely účinkem. Nevedly lidi blíž k Bohu a k větší pokoře a poslušnosti.

Ježíšův hněv, se kterým zpřevracel stoly směnárníků a vyhnal prodavače zvířat, je výrazem zklamání nad tím, jak se dá náboženství zneužít. Jak prázdné mohou být zbožné rituály a jak falešně mohou člověka ukolébat v pocitu, že už to má s Bohem vyřízeno. A možná je ve hře také jeho osobní situace: Ježíš začíná tušit, že za hřích bude potřeba zaplatit skutečnou lidskou krví, jeho vlastní krví. Aby byl jednou provždy smířen Bůh a lidé. V tom je přece jeho poslání jako Božího Syna.

Teprve po Velkém pátku a Velikonoční neděli se učedníci rozpomněli na tuhle scénu a pochopili. Ano, chrám je přece místo setkání člověka s Bohem. Místo, kde hříšný člověk může Boha najít. Proto na něm Židé tolik lpěli. Jenže v době sepisování evangelií už byl chrám zbořen. První křesťané se scházeli po domech. A přesto věřili, že je Bůh skrze vzkříšeného Krista mezi nimi. Teprve teď učedníkům docházelo, co Ježíš myslel tou záhadnou větou, kterou brali farizeové doslova: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím. 2,19. Myslel sám sebe. Své tělo jako chrám, který bude zničen, obětován.

A to znamená, že podmínky pro setkávání s Bohem se od velikonoc radikálně změnily! Od Ježíšovy smrti na Golgotě je setkání s Bohem pro člověka možné jen skrze něho a s ním a v něm. K Bohu můžeme jen skrze Ježíše. Evangelista Jan to pak zopakuje v různých formulacích: Ježíš říká: já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Ježíš je cesta k Bohu. On je těmi otevřenými dveřmi, které vedou před Boží trůn.

A oběti už nejsou potřeba. Oběti měly usmířit Boha jako projev lidské lítosti. Bůh se teď rozhodl pro naprosto nové, radikální řešení, pro obrácenou cestu: Bůh sám lituje toho, že jsme takoví hříšníci. Projevuje lítost místo nás a také místo nás přináší oběť. Ježíš je oběť Boží lítosti nad námi, nad naším hříchem. Tak strašně nás má rád. Ježíš říkal: Nikdo nemá tak velikou lásku jako ten, kdo položí svůj život za přátele. To je smysl Ježíšovy oběti: projev té největší možné lásky, která sebe obětuje, aby druhé zachránila.

Takhle učedníci teprve po vzkříšení pochopili smysl Ježíšovy smrti. Na Golgotě také nerozuměli tomu, proč ho Bůh nezachránil. Proč Ježíš nesestoupil s kříže a neukázal svou moc. Ukázal velikost své lásky. Bůh až k smrti miluje hříšníka a sám sebe za něj obětuje.

Když tohle člověk pochopí, přepadne ho veliká vděčnost a radost. Není třeba se Boha bát, přicházet s úzkostí a nejistotou, snažit se se mu zalíbit nějakými dary, oběťmi nebo dobrými skutky. K Bohu můžeme přicházet s jistotou, že jsme milováni právě takoví, jací jsme! Z hříchu nás nevysvobodí nic, co můžeme sami udělat nebo obětovat. Vysvobozuje nás Bůh sám, odpouští a dává nám místo špíny hříchu znovu čistý štít. (Proto mívali křtěnci bílé roucho na znamení čistoty, novoty života, a jelikož se křty odehrávaly o velikonoční sobotě, jmenuje se tato sobota Bílá).

A křesťanská svoboda je i v tom, KDE můžeme Boha hledat a nacházet! Není třeba někam putovat, jako Izraelci museli do chrámu. Bůh je tam, kde se dva nebo tři sejdou v Kristově jménu. Bůh slyší naše modlitby, když přicházíme v Kristově jménu. Když máme na paměti jeho nesmírnou lásku, když si uvědomujeme, jak mu na nás záleží – a podle toho ty naše modlitby také vypadají!

Jistěže máme a potřebujeme také kostely a faráře, ba i peníze. Dokud žijeme na tomhle světě ve fyzickém těle, potřebujeme něco viditelného. A my to máme – máme i viditelná znamení. Ale máme vědět, že nic z toho není podmínka spasení. Žádné lidské náboženské tradice, žádná forma bohoslužeb není nutná ke spasení. To dostáváme darem, z milosti, od Boha a bez zásluh. Podstatné při našich vnějších služebnostech je to, jestli se v nich ke slovu dostává Bůh sám. Jestli jsou naše shromáždění svědectvím o jeho odpuštění. K tomu mají sloužit i svátosti jako znamení Boží milosti a vstřícnosti. K tomu má sloužit zvěstování evangelia a také život církve. Atmosféra v našem sboru. Dostává se tady ke slovu Bůh sám?

Jestli máme Pánu Bohu přinášet nějakou oběť – pak jedině oběť díků, oběť rtů, kterými chválíme a děkujeme. Vždyť máme za co. Amen

Přímluvy: Pane Ježíši Kriste, často nám i v církvi záleží na mnoha malicherných věcech. Dej, abychom nelpěli na tom, co není důležité, aby se i v našich běžných vztazích projevovala tolerance a ohleduplnost vůči druhým.

Prosíme tě o velkorysost, o to, abychom dovedli druhým dopřát svobodu pro jejich jiné potřeby i projevy víry.

Dej, abychom se dovedli přizpůsobit těm, kteří jsou slabší, hledající, abychom nelpěli na tom, co ke spasení není třeba.

Prosíme za požehnání pro všechny pokusy o spolupráci mezi církvemi. Dej, ať jsou naše rozhovory neseny touhou po věrohodném dosvědčování tebe jako Zachránce.

Předkládáme ti i svoje starosti o naše blízké a známé, prosíme za potěšení zarmoucených, za úlevu pro trpící a za novou naději pro ty, kdo jsou v koncích.

Předkládáme ti naše manželství a rodiny, kde je mnoho neodpuštěných věcí, mnoho výčitek a nedorozumění. Prosíme o odvahu ke smíření, k vyznávání vin a k odpuštění.

Prosíme také za smíření mezi národy, za ukončení válek. Zabraňuj dalšímu násilí a posiluj ty, kdo se snaží o mírová řešení.

Ty jsi Pane, dárcem pokoje a tak prosíme, přijď a naplň nás svým pokojem. Amen