Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

On zjevil své slovo v kázání

Kázání Kateřiny Roskovcové na Vinohradech 13.11.2016

(1. čtení: Kaz 3,1–10)

Text: Tt 1,1–4

Apoštol Pavel píše dopis do mladého křesťanského sboru na Krétě. Sám tento sbor založil a před odjezdem tam zanechal svého blízkého spolupracovníka Tita, kterému dopis adresuje. Ve srovnání s jinými, je tento list krátký, nicméně obsahem hutný. Pavel v něm na dálku nabádá Tita, na co všechno má dát pozor, aby sbor byl dost pevný a obstál ve víře a zbožnosti před nebezpečími mravního odpadnutí a před náporem bludařů. Začíná apoštolským pozdravem, stejným, jakým jsme začali tyto bohoslužby i my dnes: „Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Spasitele.“ Tak se nikde jinde lidé nezdraví, než uprostřed Kristovy církve. Ten pozdrav je opřen o jinou autoritu, než jsou běžné lidské autority. Dokonce ani Pavlova a Titova osobnost není tou hlavní oporou, kvůli které máme pozdrav slyšet a chtít jej přijmout také pro sebe. Onou autoritou je Ježíš Kristus, který je zjevením věčného Boha v našem světě. Kvůli němu, Ježíši Kristu, byli shromážděni křesťané na Krétě. A i když se mnoho věcí od těch dob změnilo, jsme kvůli němu shromážděni i my tady dnes. A o něm se právě hned v pozdravu máme ujistit, že nám přeje to, co jiný dát nemůže: milost a pokoj od Boha.

A tohoto Ježíše Krista je Pavel služebník. Dílo však předává Titovi, „vlastnímu synu, ve společné víře“. Pak mu dává doporučení, které má vzbudit ve sboru důvěru. Titus má převzít štafetu nositelů evangelia a pracovat stejným způsobem jako apoštol Pavel před ním. Jako „Boží služebník“. Nebude sloužit v krétských městech za sebe a kvůli sobě. Nebude tam sídlit jako nějaký velvyslanec v rezidenci, ale jako ten, který slouží, doslova „otrok“. Na stejné rovině jako služebníci církve starozákonní: Mojžíš, Abraham, David a proroci – někdy v nepohodlí, či dokonce v pronásledování. Ti všichni pronášeli tímto světem a dějinami důležité poselství: poselství o Boží záchraně člověka a tohoto světa. Boží plán spásy. Ano, už od počátku světa měl Bůh jediný plán záchrany pro své stvoření: Život, o kterém je tu řeč, je smyslem a cílem všeho – víry i učení. Život, kterému se v Bibli říká věčný a z našeho pohledu nepostižitelný. Snad jej trochu přibližují slova: život úplný, plný, trvalý, absolutní, šťastný ? Jednoznačné je, že je to život s Bohem a ne bez něho. „Pravdomluvný Bůh jej slíbil před věky“. Bůh nelže – za lháře byl označen ďábel – ale Bůh vždy mluví pravdu. Mohli bychom snad říct, že od stvoření světa má stále stejný program: „naděje na věčný život“. Zní to skoro jako dobré volební heslo: „Bůh je pravdivý! Bůh je pravda již po miliony let!“ Zvláštní ovšem je, že na toto heslo lidé nezabírají. Své hlasy Bohu neodevzdávají.

Proč tomu tak je? Že by lidé netoužili po životě věčném? Jistěže touží, ale – a to musíme povědět se smutkem – že tak, jak jim tuto nejdůležitější naději prostředkuje ve svých dějinách církev, jim asi tak lákavá nepřipadá. Církev nesvědčila vždycky o Bohu jako o pravdomluvném. Možná příliš často odsunovala Boží zaslíbení věčného života a království kamsi do zásvětna, soustředíce se raději na přítomnost. A připusťme si, že i my a naše rodiny mohou tak na naše světské okolí působit. Přesto všechno i dnes platí apoštolovo slovo: „Bůh nelže, je pravdomluvný“, i když všichni jeho svědkové takoví nejsou. Apoštol Pavel o svém nástupci Titovi nic špatného nepsal; naopak. Přesto pozornost křesťanů na Krétě, ani tu naši dnes, nemá poutat vzorný apoštol, ani vzorný sbor, ale pravdivý Bůh. Ten je v každé době a na každém místě, stále tentýž. K němu se mohou přimknout všichni: hledající pohané a začínající křesťané, ale také my všichni církevníci, kteří nejednou litují sebe i církev při pohledu na to, jak na tom dnes jsme. V tom však máme stejnou šanci: můžeme se vrátit k onomu počátečnímu apoštolskému svědectví.

Co je tedy důležité na Pavlove sebepředstavení: „Služebník Boží“ a také „apoštol Ježíše Krista“. To znamená vyslanec Božího Syna. V něm se v určitou dobu Boží pravdivost zjevila. Kdy to bylo? Je tu psáno, že Bůh tak učinil „ve svůj čas“. My ten čas dovedeme více méně historicky zařadit. Ale to děláme také, když opatřujeme datem naše „časy“. Naše počítání tu nestačí. Četli jsme o tom v moudrosti Kazatelově. Co děláme my, lidé, má svůj čas omezený a pak to končí. Je to překonáno a nahrazeno něčím jiným – jako to „rození a umírání, sázení a trhání, pláč a smích“ atd. Je dobré, když tohle pochopíme a nemyslíme si, že my a naše práce jsou věčné. My se z této dočasnosti a z radostí, které z ní plynou, můžeme také těšit. To však, „co činí Bůh, zůstává navěky“. Nic k tomu nelze přidat, ani z toho ubrat. Uprostřed toku našich časů je tu zářez; je tu zlom. Bohem stanovený čas, „kairos“, kdy Bůh rozhodl, že viditelně zjeví svou pradávnou naději na věčný život! Toto zjevení se stalo v jeho Synu Ježíši. Jeho příchod je určující! Od té doby, kdy přišel, byl ukřižován a vstal z mrtvých, počítáme na světě svůj čas jinak i my. Říkáme-li „před Kristem“ a „po Kristu“, neznamená to pro nás jen letopočet, ale znamená to záchranu, spasení, která od té chvíle platí také pro nás, ne–Izraelce. I nás chce Bůh zahrnout mezi své vyvolené. Kvůli Kristu jsme i my, v jeho jméno pokřtění, „vyvolenci“ života věčného.

Milí bratři a sestry, teď přijde nakonec to, co po generace zaráží všechny vážné posly evangelia. Tuto zásadní a slavnou věc svěřil Bůh dočasným, hříšným, lidem ve velmi křehké formě, totiž ve slovu, v promluvení, v kázání. Právě v kázání má být až do konce dějin zvěstována ta nejvzácnější skutečnost, aby se o ní dozvěděly všechny končiny země. V pouhém lidském mluvení, kterému říkáme kázání. To se o ten poklad, „naději života věčného“, musíme zrovna třást. Kolik toho z té veliké naděje dodnes zbylo?

Kupodivu se k nám ta zvěst dostala celá a nezkrácená. To, co potřebujeme ke spasení, máme a víme. Po mnohých pokusech, které si církev vyzkoušela – ať už to bylo spojení oltáře a trůnu, kdy církev byla mocná, ať to byly nejrozmanitější rituály a a ozdoby nebo zase úplné zcivilnění, až zesvětštění křesťanství rozplývající se v kultuře, v umění či morálce. Nic z toho se neosvědčilo jako trvalá forma, nic než kázání. Dokonce ani mimořádná zjevení ne! Lourdské, medžugorské; všechna se časem buď zpochybní, přežijí nebo zapomenou. Dokonce ani apoštol Pavel nijak nevynáší zjevení samotného Ježíše Krista, které jej jako oslepující světlo zastavilo na cestě do Damašku a navždy změnilo jeho životní orientaci. Když se stal křesťanem a byl naplněn Duchem svatým, hned začal kázat v synagogách i jinde, že Ježíš je Syn Boží. Nic jiného pro rozšíření evangelia nikdy nedělal, než že kázal.

Své slovo svěřil Bůh kazateli Pavlovi a dalším apoštolům a pak těm správcům sborů, které měl Titus na Krétě ustanovit. A od té doby to už není jinak. I my se s tím smíme spokojit. Ukázalo se, že těžko popsatelný útvar „kázání“ dovedl po staletí nejlépe zachytit a předat to podstatné pro křesťanskou naději na věčný život. Z kázání se dovídáme, co nám dnes chce živý Ježíš, Spasitel světa, povědět. Pánu Bohu za to buď chvála, že svým slovem mění lidské časy, vztahy a poměry! Přes všechno zatemňování a nevěrnosti, ke kterým i za našich novodobých dějin, i v našich sborech i rodinách, dochází. Přece i dnes, když přijdeme ke slyšení slova Božího, nečekáme politickou, přírodovědnou nebo jinak osvětovou přednášku, ale očekáváme živé Boží promluvení. V něm je nám potvrzováno, že Bůh ve svém Synu nás nade vše miluje a pro nás se obětoval. Tak nás zachránil ze smrti pro život věčný. Již dávno nežijeme v apoštolské době, a přece i pro nás má a smí platit a naplňovat se apoštolský pozdrav: „Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Spasitele.“

Bože dej, ať na tom máme dost. Amen.