Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný

Kázání Ester Čaškové v neděli 12. 2. 2017 na Vinohradech

Jan 6,60–69

Dnes se hlasuje nohama. Lidé jdou tam, kde je něco zajímavého, atraktivního nebo pro život důležitého. O návštěvnost nemají nouzi lékaři ani koncerty populárních zpěváků. Kostely a bohoslužby jsou nepopulární a neatraktivní, pro spoustu lidí nedůležité. Někteří starší ještě nostalgicky vzpomínají, jak i tady bylo kdysi plno, ale dnes už nemusíte bát, že si nebudete mít kam sednout. Ale ani kolem Ježíše nebyly davy příznivců pořád. Čteme tady, že „od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ (v. 66). Ježíš své fanoušky zklamal a odradil. „To je hrozná řeč, kdo to může poslouchat?“

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ (54)

Vlastně se ani nedivím, že se mnoho lidí s odporem odvrátilo a Ježíše odepsalo. Dokud uzdravoval nemocné, sytil hladové nebo měnil vodu ve víno, to bylo fajn. Ale mluvit o pití krve nota bene Židům, kteří se krve nesměli dotknout, to už bylo moc. Vždyť v krvi je život, proto Hospodin nařídil, že ji musí při zabíjení zvířat vylévat na zem, aby si nechtěli život svévolně přivlastňovat a posilovat ho na cizí účet. A teď tohle!

Netušili, že jsou svým pohoršením velmi blízko pravdě. Ano, ti, kteří jedí Ježíšovo tělo a pijí jeho krev, žijí na jeho účet. Tyjí z jeho smrti. Mají život z něj, kvůli němu, díky němu.

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ (54)

Když člověk poslouchá Ježíše, je postaven před Boží tvář, před tvář Soudce. Je zasažen ve svém svědomí, protože Bůh vidí až k srdci. Jeho pohled člověka zrentgenuje. Ale ten rentgen je tam proto, aby bylo vidět, co je potřeba uzdravit! Bůh se na nás dívá s láskou a dělá všechno pro to, aby náš život mohl být dobrý a krásný. Jenže kvůli hříchu to nejde jen tak. Hřích a smrt souvisejí.

Ale to my nechceme slyšet. Těch nepěkných věcí je kolem nás až moc. Chceme zažít něco pěkného, co pohladí, potěší, chceme se pobavit. Jsou i taková náboženství, která vás zasypou květinami a zahrnou oblakem příjemné vůně, aby člověk na chvíli zapomněl na ten náročný a nebezpečný svět, odpoutal se od sebe a svých starostí.

Jenomže evangelium nehladí ani nekonejší a nechce, abychom zapomněli na to, kdo jsme a v čem žijeme. Nepříjemně pravdivě ukazuje člověka slabého, bezradného a chybujícího, smrtelného. Ukazuje lidské sobectví a lidský strach. Ale nabízí řešení: žít na účet někoho jiného – tedy toho Jediného, který svůj život dává nám, za nás a pro nás.

Má tělo a krev, aby byl stejný jako my. V lidském těle přišel kvůli nám. Má podíl na všem, co prožíváme my. A protože je Boží Syn, nabízí nám na oplátku podíl na svém božství, na svém vzkříšení. Jeho tělo a krev pro nás znamenají možnost spojení s Bohem. Bůh se spojil s námi, abychom se my mohli spojit s Bohem. O takhle vážnou věc tady jde.

Když teče krev, jde o život. To vám potvrdí každý lékař. A právě to si máme uvědomit. V následování Ježíše, ve víře v Boha nejde jen o nějaké pěkné myšlenky, názory a představy. Jde o život, o to, jaký je a jaký bude.

Evangelista Jan má na mysli několik různých rovin významu těla a krve. Jde o Ježíšovu blízkost nám lidem, protože je člověk s tělem a krví jako my. Jde o jeho smrt, protože jeho krev je vylita jako daň za hřích. A když máme podíl na tomhle těle a téhle krvi, když je jíme a pijeme při Večeři Páně – otvírá se nám možnost přiblížit Bohu. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Kdo mne jí, bude mít život ze mne.(56n)

To není snadné přijmout a pochopit se to asi vůbec nedá. A tak mnoho těch, kdo s ním chodili, odpadlo. Už nechodili. Potichu se ztratili. To známe také. Kolik lidí bylo pokřtěno, kolik jich máme v matrice a v kartotéce, ale odpadli, potichu se ztratili. Ono se to totiž nevyhlašuje veřejně: Já už nevěřím. Nebo: mě to tady nudí. Nebo: mám jiné priority a Pána Boha si nechám jen pro sváteční příležitosti. Potichu se ztratili. Ale nemůžeme jim to vyčítat. Věřit není nic normálního a ve víře vytrvat není nic samozřejmého. Vlastně je to vždycky zázrak, když někdo uvěří. Zázrak srovnatelný se stvořením. Proto Ježíš říká, že je to Otcova práce: Nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce. Protože to, kdo je Ježíš, rozumem nepoznáme. Nepoznáme to sami od sebe. Není to jasné na první pohled. Poznat v Ježíši Božího Syna a Spasitele, to je dílo Ducha svatého. Je to Boží zásah.

A tak člověka napadne provokativní otázka: Jsou tedy někteří lidé vyvolení, kterým je „dáno“ věřit a jiní prostě neuvěří, protože jim to Bůh „nedal“? Rozděluje Bůh lidi na vyvolené a zavržené?

Teologické spory středověku i reformace o tomto tématu ničemu nepomohly. Je zajímavé sledovat, jak si s tím poradí Ježíš. Sice řekne, že to člověku musí být „dáno“, ale vzápětí se docela vážně učedníků ptá, co chtějí dělat dál. Chcete také odejít? Je to na vás. Mnoho jich odpadlo. Nedivil bych se, kdybyste se také vytratili.

Ježíš se neptá jen na oko. Dává jim svobodu, aby se rozhodli. Nikoho nespasí ani nikoho nezavrhne předem. Boží vyvolení není žádný osud. Je to vážně míněná nabídka, kterou člověk může přijmout, nebo odmítnout. (Jen logicky se totiž k pojmu vyvolení přidal protiklad – zavržení.) Bůh přece chce, aby byli spaseni všichni – proto poslal svého Syna na svět, aby „žádný, kdo v něho věří, nezahynul“. Ale také nikoho nenutí násilím. A nemáme to dělat ani my – třeba svým dětem. K víře nikoho nedonutíte. Maximálně ho donutíte k nějakému povrchnímu vyznání nebo formálnímu rituálu. Ale víra se nedá vynutit. Víra je svobodná odpověď na Boží pozvání. Já o tebe stojím, říká Bůh. Stojíš i ty o mně?

Třeba chcete odejít i vy. Ježíš nikoho nedrží násilím. Nechce nikoho, kdo s ním nezůstává ze svobodného rozhodnutí. Nebylo to vůbec podle Ježíšova stylu, že křesťanství bylo téměř tisíc let vynucováno. A proto také nemusíme plakat nad tím, že už to tak není. Je dobře, že nám dnešní doba znovu klade otázku: Chcete i vy odejít, nebo chcete zůstat?

A měli bychom vědět, co to vlastně znamená, být křesťanem. Každou neděli na tuhle otázku odpovídáme vyznáním: Věřím v Ježíše Krista, svého Spasitele.

Nutno dodat, že to nedokážeme říci vždycky, kdy bychom to říct měli, Ale hlavně podle toho nedokážeme vždycky jednat. Jsou situace, kdy zůstáváme pozadu za tím, co vyznáváme, kdy ho svým jednáním opouštíme. Ale právě proto našemu vyznání víry předchází vyznání vin.

Stává se, že se liturgicky ustálené formulace opakují bezmyšlenkovitě. Proto je dobře si znovu uvědomovat: ano, v tomhle nevěřícím světě my vyznáváme, že Pánem není žádný politik, že budoucnost nezávisí na ekonomickém rozkvětu Číny nebo USA, ale že „jeho je království i moc i sláva na věky“. Kristova.

Tuhle možnost vyznání využil i učedník Petr. A v té kritické chvíli rozhodování řekl: Vždyť ty nemáš konkurenta, Ježíši. Ke komu bychom šli? Kdo by nám nabídl něco víc než ty? Znáte vy někoho takového? Kdo vás má rád, i když vás zná skrz naskrz a navzdory tomu s vámi jako Pán vesmíru počítá v novém věku? Chce vaše dobro i za cenu osobních ztrát.

Ke komu bychom šli. Vždyť ty jsi Svatý Boží.

Jsi na té druhé straně, na straně stvoření a tvoření, byl jsi od počátku a budeš na konci. Patříš k Bohu – a tedy životu. Proto můžeš život zprostředkovat. Proto s tebou – živým a životodárným chceme zůstat ve spojení. Proto jíme tvoje tělo a pijeme tvou krev, abychom se nebáli smrti, abychom byli svobodni od svých hříchů a radostně a vděčně žili na tvůj účet a s tebou. Dnes a napořád.

Ani já neznám nic lepšího. Amen