Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 5. 1. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení:  Job 40,6-14 + 42,1-6

Text:  Matouš 6,5 - 8

Bratři a sestry,

V tomto školním roce se v kázáních držím rozvrhu nedělní školy. Děti probírají základní texty víry. A tak jsme na podzim společně promýšleli desatero. Nyní v novém roce bych s vámi chtěl společně uvažovat o modlitbě Páně.          Dnes jsem proto vybral úryvek, kterým ji Ježíš v Matoušově evangeliu uvádí.

Je důležitý a možná překvapivý. Vyplývá z něj totiž, že modlitba a zbožnost, kterou vyjadřuje, ještě vůbec nemusí být něčím kladným. Stejně jako všechno ostatní i ony mohou být ve vleku sobectví a sebestřednosti.  Předpokládat, že jsme vůči nim jako věřící imunní, je naivní a nebezpečné. Ježíšovo varování je právě pro nás zbožné. Neznabozi  se budou stěží s modlitbou předvádět.

Řeknete si ale možná, že to není náš problém. Nám evangelíkům spíš dělá potíž se na veřejnosti vůbec pomodlit. Ono to k sobě ale nemusí mít tak daleko, jak se zdá. „Co tomu řeknou druzí“ je rozhodující jak když někdo vystavuje modlitbu na odiv, tak když raději mlčí, aby se neztrapnil nebo nebyl za zbožného pokrytce. V obou případech je vlastní autoportrét důležitější než vztah k Bohu. V obou jde spíš o to, jak vypadám a jak mne kdo hodnotí, než o skutečný vztah.

Ježíš přitom nepopírá, že tím účelovým jednáním můžeme něco získat. Neupřímnost se pozná často, ale ne vždycky. Na lidi, včetně sebe, lze leccos nahrát. Můžeme tedy dosáhnout odměny — uznání, dobré pověsti, obliby nebo sebeuspokojení. Ale z Ježíšových slov je jasné, že právě ten úspěch je prohra, že je to zoufale málo, že se právě tou vykalkulovanou odměnou jenom ochudíme. Proto nás zve, abychom před všemi odborníky na modlitbu — včetně sebe — zabouchli dveře.

Rozumějte, to není zákaz veřejné modlitby. Totéž před tím Ježíš říká o prokazování dobrodiní, při kterém člověk ani nemůže být sám. On nás jenom zve ke svobodě, abychom se při modlitbě nesnažili plnit očekávání kohokoli, ani svoje představy o tom, co si myslíme, že se po nás žádá. Zve nás ke svobodě, abychom při modlitbě byli prostě sami sebou.

Dokonce ani jeho očekávání v ní nemáme plnit! Vlastně ani nemůžeme, protože on zůstává skryt. Nevíme, co na něj platí. Přeje nám tolik svobody, že sám sobě uložil mlčení, abychom se mu jenom nesnažili, jako slušní lidé, vyhovět. On se chce setkat skutečně s námi. A to kvůli nám. Protože právě s ním, se skrytým Bohem, přicházíme teprve k sobě. Teprve když nevíme, co by se mělo, vyslovíme opravdu sami sebe — svoje otázky, svojí radost i pláč, svoji tíseň i vztek, vděčnost i zmatek.

Tak také bible modlitbu představuje — Mojžíš si Bohu stěžuje a vyčítá, Debora před ním jásá a tančí, Anna v hořkosti duše pláče, Job se s Bohem pře a hádá, Jeremiáš křičí svoje trýznivé otázky a Ježíš na kříži otevřeně vysloví i nevysvětlitelnou opuštěnost od Boha. Všechno, co je v nás, do modlitby patří. A asi teprve tehdy, když to před Bohem vyslovíme, když si to otevřeně přiznáme, můžeme pro to objevovat jeho pomoc, můžeme na to zaslechnout boží odpověď.

Jenomže to je možná právě ten problém, ta odpověď.  Jak poznat odpověď Otce, který zůstává skryt? Nemáte při modlitbě také někdy pocit, že mluvíte do prázdna? Já se přiznám, že ano. A někdy bych si přál nějakou jasnou odpověď. A někdy i závidím těm, kdo ji prý mají. Cítím se kvůli nim trochu zahanben. Navíc jsem farář. Měl bych druhé vést. A přitom mi často zbývá jenom to tápání.

Naštěstí i v tom Ježíš osvobozuje a vyvádí z tísně. Říká, nechte tu touhu po viditelném a jasném výsledku plavat. Na evidentní výsledek vsadili právě pokrytci. Ti hrají na jistotu. Vědí, co na lidi platí a tak to dělají. A snaží se o to i ve vztahu k Bohu. Domnívají se, že přišli na fígl, jak Boha přimět k tomu, aby jim splnil, co chtějí. Třeba množstvím modliteb, nebo jejich správným zněním, postojem nebo intenzitou. Už baalovi kněží se zraňovali, aby jejich bůh viděl, jak jim o ten modlitební zápas jde. A i modlitba Páně se může stát takovým pokusem, pokud ji chápeme jen jako zaručený návod, jak Boha pohnout k tomu, co chceme.

Ježíš ale říká: Neskočte tomuhle na lep. Vy se modlete k Otci, který zůstává skryt, který pro vás vždycky bude tajemstvím a na kterého nikdy nebudete mít zaručený fígl, jak ho přimět, aby vám splnil, co si přejete. Vy to také nepotřebujete. Vždyť váš nebeský Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Tomu důvěřujte a v téhle svobodě se modlete.

Splněná přání vždycky nemusí být to nejlepší a opravdu potřebné. Ti, kdo se na ně zaměří, dostávají jenom to, co si člověk ve svých omezených obzorech a ve své omylnosti dovede představit. Marinují se jenom ve vlastní šťávě. Vy, říká Ježíš, můžete vyhlížet a očekávat něco mnohem většího, něco, co vám zatím ani na mysl nepřišlo. Můžete udělat krok dál, můžete vyjít z bludného kruhu.

Modlitba není automat na splněná přání. Modlitba je vztah důvěry, ve kterém člověk svá přání podrobuje otázkám a učí se to potřebné opravdu hledat. Proto je dobré vyměnit tu obchodnickou modlitební horlivost, která chce Boha jenom přimět, aby nám byl po vůli, za důvěru, která hledá, co jí je dosud skryto.

Příkladů, kdy lidé přicházejí k Bohu se zcela určitým přáním, ale naštěstí díky němu naleznou něco jiného, bychom v bibli našli dost. Čtyři přátelé například přinesou svého ochrnutého druha k Ježíšovi kvůli uzdravení, ale on od něho nejdřív slyší: „Odpouštějí se ti tvoje hříchy“. Jiný chromý zase u chrámových vrat žádá po apoštolech almužnu, ale díky Bohu místo ní může zase stát na svých a vejít do chrámu. A apoštol Pavel píše, jak opakovaně volal k Pánu, aby ho zbavil ostnu v těle, ale Bůh mu řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla“. A apoštol právě ve své slabosti objevil sílu boží lásky.

Když se neupneme jenom k tomu, co si přejeme, můžeme přijmout mnohem víc. Můžeme přijít na to, co je v životě opravdu důležité. Můžou se nám otevřít oči pro to, co všechno dostáváme. Život může mít najednou úplně jiný rozměr. Můžeme objevit, co nás zatím vůbec nenapadlo a díky tomu nalézt řešení. Můžeme se díky Bohu setkat s otázkami i s odpověďmi, které opravdu potřebujeme.

Ono nejspíš nejde ani tak o to, abychom my k něčemu pohnuli Boha, ale aby se něco hnulo v nás; abychom nepřestali hledat a přemýšlet a nezůstali slepí a hluší k tomu, co se nám nabízí. Člověk snadno ustrne a stává se pak zajatcem svých pohledů a představ. I ve víře. Když zapomene, že Bůh je vždycky větší a ještě jiný, než si myslíme. Z této strnulosti a zajetí nás boží skrytost vyvádí. Díky ní musíme stále zvažovat, co vlastně tou boží odpovědí je.

Můžeme a máme důvěřovat, že je jistá.  Ale to ještě neznamená, že se samozřejmě shoduje s našimi představami.  Je třeba ji hledat. Možná pak poznáme, že právě ty našpicované uši, otevřené oči a hledající mysl jsou tím největším darem, který jsme mohli dostat. A že v nich se naše prosba „Buď vůle tvá“ plní, aniž bychom si to vůbec uvědomovali.

Stoprocentně jistí si asi nikdy být nemůžeme, ale díky Bohu za tu nejistotu. Díky ní se víra obnovuje jako orlice a není jen doménou zbožného sobectví. Amen.