Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 13. 10. 2019 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 2,24 — 26 + 5,17 - 19

Text: 1.Tim 4,1 — 5

Sestry a bratři,

dnešnímu svátku „Díkčinění“ obvykle nepřikládáme takový význam, jako mají třeba Vánoce nebo Velikonoce. Zůstává na okraji. Společnost o něm možná ani neví. A to je nejspíš chyba. Mojžíšův zákon řadil slavnost díkůvzdání za úrodu mezi tři základní a největší svátky izraele, lidu víry. Vděčné radosti se měli oddat všichni bezezbytku — včetně dětí, otroků, bezdomovců i cizinců. A to nejen na den, ale rovnou na týden. Sedm, respektive osm, dní měli slavit a radovat se z boží štědrosti. Díků není nikdy dost. Bez nich se totiž i ze zbožnosti stane snadno ďáblova udička.

Je to zvláštní paradox, že jsme se, my křesťané, zapsali do myslí lidí jako ti, kdo život omezují spoustou zákazů; kdo k požitkům, které život nabízí, přispěchají vždycky s varovně vztyčeným prstem a zdůrazňují odříkání. Tak se to vžilo — ideální křesťan to je asketa, povznesený nad tělesné potřeby, střídmý puritán, který se vystříhá tělesných požitků, aby zachránil svou duši. A není to jen přežitý obrázek z historie. Dodnes se, my křesťané nejhlasitěji ozýváme, když jde o nějaký zákaz, který se týká manželství, erotiky nebo konzumu. Samozřejmě, vždycky to není neopodstatněné, ale ta jednostrannost je přinejmenším podivná. Apoštol by asi neváhal ani dnes napsat, že to zavání pokrytectvím, peklem a posedlostí.

Jistěže se víra projevuje svobodou, která si někdy dovede některé věci odříct. Stejně tak se ovšem projevuje svobodou, která si jich naopak dovede s radostí a hojně užívat. Nejen apoštol, ale už starozákonní kazatel vidí právě tohle jako znak skutečné důvěry a přijaté boží lásky.

Radovat se z toho, co člověk má, užívat si života, to totiž vůbec není samozřejmost. Sám na sobě to poznávám. Moc to neumím. A stačí se rozhlédnout okolo sebe. Patříme k té části světa, která žije v hojnosti. A přesto je slyšet spíš stížnosti, nářky, ustaranost, a nikdo nemá na nic čas. Jen si představte, jakou odpověď by asi dostal Mojžíš na tu výzvu, abychom týden všeho nechali a jen se před Bohem vděčně veselili. Vždyť my si kolikrát nedovedeme udělat čas ani na tu hodinku v neděli dopoledne. Natož na nějakou týdenní radostnou bohoslužbu.

Ne, že bychom si užívat nechtěli. Chceme. Ale právě proto často nemáme volno. Honíme se, abychom si užili. I když si chceme dopřát, býváme ve vleku. Nemůžeme svůj čas jen tak někomu věnovat.

Kdepak, užít si toho, co máme, to vůbec není samozřejmé. To chce právě důvěru, která dává svobodu a kuráž. A také poznání.

Není to ani tolik otázka toho, kolik člověk má, ale spíš toho, jak věci, které má, vidí, jak jim rozumí, co pro něho představují. Bible nás učí za vším, co k životu máme, vidět Boha. Představuje nám svět jako boží stvoření, které pro nás připravil. O tom jsem mluvil minulou neděli. A to vymezuje všemu, co nás obklopuje, význam především dvojím způsobem.

Jednak je to jen stvoření. Není to život sám, není to božské, nemá to samo v sobě moc, která by nás mohla obdařit štěstím, pokojem, životem. Bez tohoto poznání nastupuje závislost. A ta život vždycky ničí. Plodí starost, úzkost, strach.

Jednak je to ale stvoření boží, tedy dobré. Není třeba se toho bát, není pravdivé něco z toho démonizovat. Samo o sobě nás nic z toho nemůže uvrhnout do zkázy ani život zdeformovat. Stane-li se to, není příčinou věc sama o sobě, ta příčina je v nás.

A proto nemá cenu žádné odříkání. I když se vydává za zvláštní projev zbožnosti, je to jen bohapustá lež. Nepomůže, uspokojí leda tak naši pýchu. To co nás skutečně očišťuje a osvobozuje, je právě vděčnost, ke které nás dnešek opět vybízí. Nic, co se přijímá s díkuvzdáním, nám nemůže být ke škodě.

Vděčnost je prevence proti tomu, abychom dobré boží dary zdeformovali, aby se nám z nich stal bič, břemeno, pouta, nebo zloděj, který nás okrádá o čas, o přátele i o život sám.

Vděčnost z nás vytěsňuje tu ďábelskou pýchu, která se domnívá, že se může stvořit a zajistit sama, ve které je pro nás všechno — nejen požitky těla, ale i výšiny ducha — jen nebezpečným svodem. Kdo děkuje, dělá-li to opravdu upřímně, ten se nemusí bát. V jeho životě budou mít věci dobré místo. Budou mu k radosti a užitku, které nám Bůh přeje a pro které je stvořil.

Kdo totiž děkuje, ten není nevšímavý, ten vidí, že věci nejsou samozřejmé — že semeno v zemi nevzklíčí jenom proto, že ho tam zasel; že se nápad v jeho hlavě nevylíhne prostě kdykoli se mu zachce, nebo když se dostatečně soustředí; že kdyby se nenarodil právě svým rodičům a nesetkal se s lidmi, kteří mu byli dáni, nebyl by vůbec tím, kým je. Kdo děkuje, ten nestačí žasnout. A to si ho pak stěží může osedlat pýcha, závist nebo zapšklost.

Kdo děkuje, ten zkrátka ví, že to, co má a čím je, dostal. Nebude v tom proto hledat svoje sebepotvrzení a nestane se na tom proto ani závislý. Jeho jmění, postavení, kvality a schopnosti nebo zážitky pro něho nebudou trumfem v soutěži s druhými. Nebude od nich odečítat hodnotu svého života a proto se ani nedostane do jejich vleku. Nebudou ho honit ani pronásledovat. Auto bude mít proto, aby s ním jezdil, svezl a navštívil známé, ne aby se předvedl nebo si dodal sebevědomí. O zahrádku se bude starat, protože ho to těší a ne třeba proto, aby sousedi neřekli. A dům si postaví k bydlení a setkávání, ne aby ukázal, že na to má, nebo aby si dokázal, že to zvládne.

A tomu, kdo díky vděčnosti ví, co všechno dostal, tomu také dochází, jakou štědrostí je obklopen. A to je ten nejlepší a nejúčinnější lék proti ustaranému strachu z budoucnosti; proti tomu, aby kvůli starosti o živobytí všechno ostatní vzdal; proti pocitu ohrožení, ve kterém musí člověk myslet vždycky nejdřív na sebe a který mu žádnou štědrost ani velkodušnost nedovolí.

Jen ten, kdo poznal, jak mnoho dostává, dokáže být opravdu štědrý. Může dávat s radostí, spontánně a bez kalkulu, zda se mu to vrátí. A bez toho lze stěží prožít skutečnou lásku, vzájemnost a radost z nečekaných překvapení, které potvrzují naději. Bez toho je jen obchod. A stěží lze také najít dost prostoru a svobody k tomu, aby mohl člověk dělat věci jen tak, pro radost, aby ho při každé radosti zároveň nepronásledovala svíravá úzkost, že něco prošvihne. A i pro věci nové mu bez té poznané štědrosti bude chybět kuráž. Neboť naděje není věcí odhadu, ale důvěry.

Ano, Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává mnohem víc než jenom to, co naše tělo potřebuje. Spolu s tím mu dává i moudrost, poznání a radost, svobodu a naději, kterým se ve vděčnosti daří.

Přijměme tedy, bratři a sestry, poselství dnešního svátku, který nás k ní znovu zve. Díků není nikdy dost. I kdybychom vděčně slavili celý život, nebylo by to přehnané. Byl by to jen pravdivější projev víry než všechen shon, zákazy a odříkání. Svědčilo by to jen o tom, že jsme skutečně pravdě blíž. Protože život je díky Bohu bohatá hostina. To nám má dnes potvrdit i znamení Večeře Páně. Amen.