Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 31. 12. 2017 (Ester Čašková)

Mich 6,1-8

Co je dobré? No, to přece záleží na tom, kdo se ptá. Je to dobré zboží? Ptá se zákazník. Jistě, odpoví prodavač, pro kterého je dobré, když si tu povadlou zeleninu koupím. Je dobré přihlásit děti na náboženství, když je tam budu muset vodit, ptá se unavený rodič. Je dobré se rozvést, když nám to v manželství neklape? Nějaká obecná norma, návod na to, co je dobré neexistuje. Anebo existuje?

Prorok Micheáš je Hospodinovými ústy, vyřizuje Boží slovo -a Pánu Bohu přece jde o to, co je pro člověka dobré. Vždyť ho stvořil – a viděl, že to bylo dobré. Jenže my už se v tom nějak nevyznáme. Ztratili jsme měřítko, přizpůsobili jsme se světu kolem sebe, který všechno hodnotí podle toho, co je výhodné hlavně pro mě, co mi přináší zisk. A z neustálého hledání výhod a slev jsme unavení , z té spousty nabídek a rozvažování, co je lepší.

Hospodinu to není jedno, že jsme bezradní. Hospodin nám do toho mluví. A není spokojen, vede spor.

Všimli jste si při čtení toho textu, čím Bůh ve svých výčitkách argumentuje? Připomíná svému lidu, co už spolu prožili. Jste unavení? Je vám těžko? Vzpomeňte si, že z mnoha těžkých situací už jsem vám pomohl. Vždyť jsem vás vyvedl z Egypta, vykoupil z otroctví, mnohokrát jsem zasáhl ve váš prospěch. Tys na to, můj lide, už zapomněl. Zapomněl jsi, jaký jsem Bůh? A zdá se ti, že náboženství je jen přítěž? Že tě ke všem tvým starostem obtěžuji ještě i já?

Kdepak, Bůh neutlačoval ani nepřetěžoval, naopak – z těžkostí vysvobozoval. A nenechával svůj lid ani v nejistotě, jak mají jednat. V pravý čas posílal své posly: Mojžíše, Arona, Mirjam. Proč to všechno připomíná? Proto, abyste poznali, že s vámi Bůh vždycky jednal dobře, že mu šlo o váš prospěch, o vaše dobro. Ten, kdo začne spekulovat o Bohu na teoretické rovině, dostane se do úzkých. Ale biblická svědectví ukazují docela konkrétně, jaký je to Bůh a co od něj člověk může čekat. Je dobré Boží činy si připomínat. Kdo zapomene na Boží osvobození, je přetížen, unaven a neví kudy dál. Nechá se zaslepit vlastními možnostmi i vlastním omezením. Kdo nedbá na svého Stvořitele, končí vyčerpaně.

Jenže když už by člověk chtěl do rozhovoru s Bohem vstoupit, napadne ho, že to nejde jen tak. Čím se před Bohem vykážu? Co musím udělat, abych se mu zavděčil? Takovému myšlení nás naučil náš svět. Ani kuře nehrabe zadarmo, Bůh tedy určitě něco bude chtít. A tak člověk tváří v tvář tomu poslednímu Soudci zkoumá se stále stupňovanou horlivostí jednotlivé možnosti: Mohu před něj předstoupit se zápalnou oběti? Tedy zřeknout se něčeho, co mám? Něco mu „obětovat“? Nebo přinést dokonce oběť ročního býčka – tedy vzdát se něčeho mimořádně vzácného a hodnotného? Tisíce beranů – ty si může dovolit obětovat jen král při zvláštních příležitostech. Ale možná jen taková obrovská ztráta může zahladit hřích a přinést dobro? Nebo snad Bůh žádá deset tisíc potoků oleje? Mějme při tom na paměti, co olej v tehdejší době znamenal: základ stravy, léčivý prostředek, ochranu před slunečním úpalem. Toho všeho se máme vzdát? A na vrcholu těchto úvah přijde dokonce otázka: Mám snad obětovat svého prvorozeného syna? Své vlastní dítě? Člověk v zajetí mechanické zbožnosti znovu zvažuje oběť dítěte jako prostředek ke smíření Boha, jako oběť za pochybený život. Vidíme, jak se tu až chorobně, bigotně stupňuje náboženské odhodlání vlastními silami se zalíbit Bohu. S čím mohu předstoupit, ptá se obtížené svědomí? Čím zaplatím svou vinu? Ale Hospodin nepřijímá ani jednu z nabízených možností. Takové odříkavé výkony a oběti nejsou podle Božího přání a nepatří k tomu, co je pro člověka dobré.

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Bůh žádá… (Mich 6,8) Není třeba hledat něco nového, musíme jen nově slyšet to, co už vlastně víme. Objevit to, co se už dávno zvěstuje jako něco, co má budoucnost. Musí to najít každý člověk jednotlivě. Každý sám musí poznat, co je dobré. Jen tak může růst sbor, církev a lidstvo na dobré cestě chráněné proti různým tyraniím a sebezničením. Začíná to vždycky jedním člověkem, který uslyší a získá jistotu: ano, tohle je dobrá cesta. Po té půjdu. Otázka, co je dobré, nesměřuje na druhé lidi, na společnost. Člověk stojí před svým čekajícím Pánem sám za sebe. Co čeká Hospodin právě ode mě a od tebe?

1. Abys zachovával právo. Konkrétně se tím myslí, aby člověk hledal a uskutečňoval dobrou Boží vůli, jejíž řády Izrael dostal na Sinaji jako Desatero. Aby měřítkem jeho jednání nebyly vlastní výhody, ale úcta k Bohu a ohleduplnost k bližním. Právo je zneužíváno, když se stane prostředkem k prosazení sobeckých zájmů. Je zraňováno tam, kde jeden zneužívá druhého, ohrožuje bezpečí druhých nebo omezuje jejich životní prostor. Všecko to známe, ale řídíme se podle toho? Bezpráví se přikrašluje a prohlašuje za politickou nutnost, krádež se nenazývá krádeží a lež lží. A lidé už si vůbec ničím nejsou jistí. Zachovávat právo znamená mít jasno: Desatero stále platí.

2. Bůh od tebe žádá, abys miloval milosrdenství. Ono totiž nejde jen o to dodržovat literu zákona. Milosrdenství znamená, že do toho zapojíš také svoje srdce. Milosrdný Samaritán projevil laskavost, byl ochoten pomoci druhému v nouzi, i když si tím neodškrtl žádnou splněnou povinnost. Milosrdenství je touha projevit se jako bližní vůči druhému člověku, protože k sobě patříme. Ve víře poznáváme jak blahodárné je společenství s Bohem a usilujeme o společenství mezi lidmi. Milosrdenství – to je dobrota, která je zaměřena na budování vztahů. Ano, je dobré, člověče, když si všímáš druhých, když nejsi lhostejný vůči těm, kdo jsou kolem tebe, zvlášť vůči těm malým, bezvýznamným, potřebným.

3. A je dobré, abys chodil se svým Bohem. To předcházející totiž jinak nezvládneš. Teprve vztah s Hospodinem, s tvým Otcem tě motivuje k tomu, abys tyhle dobré věci mohl dělat. Bůh odmítá tisíce obětí, kterými bys upokojil svoje svědomí, a odkazuje tě na službu druhým lidem. Na soužití v důvěře, vstřícnosti a smířlivosti. Jediné, co Bůh žádá – a co mu můžeš dát - jsi totiž ty sám.  Tvůj život, tvůj čas, tvoje schopnosti. Pokorně chodit se svým Bohem znamená být s ním v kontaktu, být mu nablízku, připomínat si jeho jednání v minulosti a čekat na jeho projevy a na úkoly, které má pro tebe i dnes. A to všecko ať se projevuje i ve tvém vztahu k bližním. To je poutnické chození s Bohem, novozákonně bychom řekli následování Ježíše Krista. To od tebe Hospodin čeká.

Když jde o vztah mezi Bohem a lidmi nemůžeme vynechat příběh Ježíše . Bůh sice vede se svým lidem spor, ale jeho nabídka milosti tisíckrát převažuje všecko, co očekává od nás. Kvůli Kristu přijímá i hříšníky, ty kterým se život nedaří, kteří stále selhávají a na té poutnické cestě kulhají. Mám snad dát svého prvorozeného (7.v) , ptal se zoufalý člověk toužící po Boží přízni. A slyší odpověď: Nemusíš. Boží přízeň ti jde vstříc. To Bůh obětoval svého prvorozeného, abys měl dobrý život a mohl vyhlížet dobrou budoucnost pro sebe i pro svět. Amen