Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 22. 9. 2019 (Zdeněk Šorm)

Čtení:  Matouš 16, 13 — 23

Text:  Ex 20, 4-6

Tak teda, bratři a sestry, nevím, jak tu mám dneska kázat. Vykládám nyní postupně desatero. A dnes je na řadě druhé přikázání: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch které jsou na zemi dole, ani těch, které jsou u vodách pod zemí.“ Jak to mám ale vykládat, když stojím pod obrazy, které to všechno zpodobňují? Nebeské výšiny včetně andělů, pozemské věci i s tím zlatým teletem, i ty kosti pod zemí a otevřené hroby. Není to protimluv? Je to vůbec možné, aniž bych si absurdně protiřečil?

Jistě, já vím, jste biblicky poučení a můžete mi hned namítnout, že to přikázání přece pokračuje „Nebudeš se jim klanět, ani jich ctíti“. Nejde tedy o umění ale o to ctění, a to my neděláme. No, opravdu to neděláme? A dovedete si tedy představit, že bychom ty obrazy Miroslava Rady sundali nebo vyměnili za jiné? Já jsem trochu ignorant, a tak když jsem před rokem dělal pozvánku na svoji instalaci sem na Vinohrady, použil jsem fotku interiéru kostela z mobilu. Nebyla moc ostrá. A Jarmila, protože je hodná,  mě chtěla uchránit, abych hned na začátku narazil, a tak mi doporučila, abych použil kvalitnější fotku, že jsou na ty obrazy někteří hákliví. Tak jak to tedy je? Jsou pro nás nedotknutelné?

Rozumějte mi dobře, já proti obrazům pana Rady nic nemám. Mně se líbí. Víte také, že sám rád kreslím a maluju. A i mně záleželo na tom, aby moje obrázky na výstavě zde v kostele byly v rámech a nevisely jen na kolíčkách na šňůře. Když nic jiného, vím, kolik dají práce. A bez sebeúcty může mít člověk těžko úctu k druhým. No jo, ale kde je tedy ta hranice mezi potřebnou úctou a nepřístojným ctěním? Kdy si těch obrazů prostě vážíme, a kdy už se jim vlastně klaníme?

Jestli dovolíte, já tu otázku zatím nechám stranou. Možná je třeba začít úplně odjinud. Já vám přečtu jeden citát z deníku švýcarského spisovatele Maxe Firsche: „Jakási utkvělá představa našich přátel, našich rodičů, našich vychovatelů svírá mnohé z nás jako nějaké dávné orákulum… Přitom se vůbec nemusí vyplnit; má vliv i v opačném smyslu, v tom, že člověk nechce být takový, jak jej druzí hodnotí… Jedna učitelka kdysi řekla mé matce, že se nikdy v životě nenaučí plést. Matka nám onen výrok citovala velmi často; nikdy jej nezapomněla, nikdy jej neopustila; stala se vášnivou a náruživou pletařkou, a za všechny punčochy a čepice, rukavice a svetry, které jsem kdy dostal, vděčím onomu zlostnému orákulu.“

Možná mohla být maminka Firschová skvělou kuchařkou, možná mohla syna potěšit vyprávěním, procházkou, nebo trávit čas s vnoučaty, ale ona pletla. Ten definitivní obrázek, který si o ní její učitelka udělala, ji zformoval. Dokonce, i když se mu vzepřela. Právě v tom odporu nad ní získal moc. A nejspíš si to vůbec neuvědomila.

Takovou sílu mají obrázky, které si děláme. A vůbec nemusí být nakreslené. Stačí ta samozřejmost, s jakou svoje představy a soudy pronášíme, která jakoby nepřipouštěla jinou možnost a mimochodem určovala, co je život, který za něco stojí.  Pokud mají druzí za to, že nás už mají přečtené, nebo my je, přicházíme všichni o svobodu, připravujeme se o život, o setkání s ním. Pro jeho pestrost už není místo, nebo pro ni nemáme oči. Takhle to funguje v malém, na osobní rovině, ale stejně tak je tomu i ve velkém.

Jednou ideologie jindy reklama předestírají ideální obrázek života. Přičemž lákavost té druhé vytváří možná mnohem větší a zákeřnější tlak než diskriminační postihy, kterými se ho snaží prosadit ta první. Díky nim je aspoň jasné, že jde o nátlak, o manipulaci, kdežto při těch sladce svůdných obrázcích štěstí si toho vůbec nemusíme všimnout. A teď nemám ani tak na mysli doporučované zboží. Jeho vychvalování už asi dovedeme brát s rezervou. Jde mi o představu života, kterou nám reklama jakoby mimochodem servíruje a vnucuje. Není v ní o nic víc prostoru pro odlišnost než v socialistickém realismu.

Nebo jste snad v reklamě viděli někoho s křivými zuby, někoho šťastného v patnáct let starém baloňáku, někoho, kdo by nebyl sexy, někoho s francouzskou holí nebo na vozíku, nebo někoho, kdo by prostě nic nepotřeboval a byl spokojený? Copak se v takovém pohledu na život může najít nějaký důvod pro skromnost? Copak v něm může mít nějaký smysl a naději třeba pláč, smutek nebo bezmoc? Nejsme v tom utkvělém ideálu věčně křepkého aktivního staříka, který nemá žádné potíže s prostatou a bolavými klouby a zuby má pořád jako rys, odsouzeni už po třicítce k neustálé nedostatečnosti? Není to spíš cesta do pekel než ke štěstí a bohatství života? A to nemluvím o důsledcích, které ta neustále podněcovaná spotřeba má pro budoucí generace.

Teď by se ale mohlo zdát, že vlastně neříkám nic jiného než před čtrnácti dny. Kdo své štěstí a plnost života očekává od někoho jiného než od Boha, kdo spoléhá na jiné idoly, na jiné bohy, ten spláče nad vejdělkem. Ten ztratí svobodu, sám se zotročí a život jenom ubíjí. O tom přece mluví už první přikázání.

Pravda je, že k němu také některé tradice to dnešní přiřazují. Považují ho jen za jeho dovětek a ve stručné verzi ho úplně vypouštějí. Já jsem ale vděčný za to, že má v naší tradici samostatné místo. Myslím, že říká opravdu něco navíc, něco, co má velký význam právě pro nás, věřící. Vytváření těch zotročujících obrazů se totiž netýká jen jiných bohů, ale i toho našeho. Je to prostě úskalí víry, i té naší víry.

Právě tehdy, když dáme tomu 1. přikázání za pravdu, když poznáme, jak osvobodivé a nadějné je mít na prvním místě v životě jenom Hospodina a toužíme celou svou bytostí tuto nejvyšší a nejhlubší pravdu následovat a ctít, nemáme ještě vůbec vyhráno. Právě tehdy, jak ukazuje například příběh o Ježíšových pokušeních, ocitáme se na jedné z nejdůležitějších a nejkritičtějších křižovatek a jsme nejblíž tomu, abychom uvízli jen v zajetí falešných obrazů.

Názorně to ilustruje vyprávění o Petrově vyznání, které četl …………… od stolu Páně. Petr přímo vzorově vyznal, že je Ježíš Syn boží a přitom byl vzápětí úplně mimo a vysloužil si od něho vůbec nejpříkřejší odmítnutí: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé myšlení není z Boha, ale z člověka.“

Ano, můžeme naprosto pravověrně vyznávat a přitom jen vězet v zajetí svých představ, které nemají s Bohem nic společného, které jsou úplně zavádějící. Jestli si nepřipustíme, že mezi tím, jak samozřejmě svým vyznáním rozumíme, a jejich skutečným významem může být nebetyčný rozdíl, nejspíš se nám to — jako Petrovi - stane. 

Potíž není ve vyznáních, ani v našich představách. Bez nich bychom nemohli o Bohu přemýšlet ani mluvit. Ostatně i bible přece o Bohu svědčí pomocí různých obrazů a přirovnání, někdy hodně konkrétních. Potíž asi je, když je my vydáváme za normu, jako bychom díky nim měli Boha přečteného a nemuseli se už ptát, hledat a přemýšlet o tom, jestli nemůže být správné to, co nám připadá úplně absurdní, jako třeba ta bezmoc všemohoucího. Staří církevní otcové proto zastávali zásadu „Deus semper maior“ — Bůh je vždy větší, vždycky naše představy přesahuje. Nikdy se v nich nemůžeme definitivně zabydlet a všechno, co se do nich nevejde, jenom odmítat a korigovat.

Já si ale nejsem jistý ani tím, že by tahle zásada byla řešením. I z ní můžeme udělat definici, která život spoutá, která nám zabrání vidět Boha třeba konkrétně přítomného v těch nejmenších, jak o tom mluví Ježíš.

Je to tedy nevyhnutelné, abychom ve své víře vždycky uvízli v zajetí svých obzorů a ničili život nejen sobě, ale i generacím, které ho od nás odezírají? Věřím, že ne, bratři a sestry. Věřím totiž, jak jsem se to pokusil ukázat dětem už na začátku školního roku, že přikázání nejsou jen úkoly, nařízení a příkazy, při kterých bychom byli odkázáni na svoje schopnosti, ale že jsou především zaslíbením a potvrzením naděje pro důvěru, která přijímá a spoléhá na to, že nám Bůh svobodu přeje a dává. A to včetně té nejistoty, která ji vždycky provází. To není nedostatek. To je dar a požehnání. Proto se ji nemusíš bát přiznat. Můžeš klidně říct „nevím“. A neprohlásíš pak to, co víš, za poslední pravdu. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co znáš.  V důvěře tu nejistotu ustojíš. Klidně s biblí přiznáš, že Boha nikdy nikdo neviděl. Protože víra není o jistotách, ale o vděčnosti, která život formuje a nezdeformuje. Sobě ani jiným. S těmi, které skutečně milujeme, přece nikdy nejme hotovi. To platí o Bohu i o lidech. Amen.