Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 12. 1. 2020 (Anna Pokorná)

Čtení:  Iz 42, 1—9

Text:      Mt 3, 13-17 

Milé sestry, milí bratři,

počátek nového roku bývá spojený s očekáváním něčeho nového. Lidé si k počátku nového roku přejí všechno možné, zejména pak všechno nejlepší. Ti, kteří ve svém životě chtějí změnu, často svá rozhodnutí odkládají na přelom roku. Mnozí lidé si dávají novoroční předsevzetí. A i když my sami třeba mezi takové nepatříme, a nemáme s novým rokem zvlášť ambiciózní plány, stejně na nás téma změny a nových začátků doléhá. Tak nějak visí ve vzduchu. V médiích se mluví o počátku nové dekády nebo se vyslovují různé prognózy týkající se právě započatého roku. Počátek roku je zkrátka důležitý milník - jak v životě jednotlivce, tak celé společnosti. 

Text z Matoušova evangelia, který jsem před chvílí přečetla, bývá v lekcionářích umístěn do počátku kalendářního roku. Hned po svátku Zjevení Páně. Sám text nesouvisí přímo s počátkem roku, tak jak jej dnes chápeme, ale je sám jedním důležitým počátkem. V Matoušově podání se totiž právě zde, právě v dialogu s Janem Křtitelem, objevuje Ježíš poprvé jako jednající postava. Příběhu o Ježíšově křtu předchází vánoční příběh a uvedení Jana Křtitele. Někde v odmlce mezi druhou a třetí kapitolou (to Matouš nepopisuje) Ježíš dospěl a opustil domov. A první věc, kterou se o dospělém Ježíši dovídáme, je ta, že se připojil k následovníkům proroka Jana. Dovídáme se, že Ježíš přišel k Janu Křtiteli, aby ho Jan pokřtil.

Na první poslech to nemusí znít nijak zvláštně, ale zdá se mi, že je to překvapivý začátek. Sám Jan Křtitel pokřtěn nebyl. Křest vodou, který v Jordánu udílel, byl totiž určen kajícníkům. Tedy těm, kteří ve svém životě sešli na scestí a chtěli proto svůj život obrátit k lepšímu. Matouš ve svém evangeliu na jiném místě dokonce píše, že Jan křtil “nevěstky a hříšníky“. A tak už je asi jasnější, kam mířím. Jana Křtitele Ježíšova prosba překvapila. Potřebuje snad Boží Syn nějakou nápravu? Možná ale nebyl Jan pouze překvapený, možná že cítil i určité rozpaky. Copak jsem já hoden, pokřtít samotného Mesiáše? Vždyť součástí programu Jana Křtitele bylo zvěstování, že přijde někdo větší, než je on sám, a že ten bude křtít Duchem svatým a ohněm. A teď je to jinak.

V ekumenickém překladu jsme četli, že se Jan bránil. Sloveso, které Matouš v originále pro Janovu reakci použil, může být ale přeloženo ještě silnějším vyjádřením. A to tím, že se Jan „prudce bránil“. Jan Křtitel se prudce, energicky bránil tomu, aby Ježíše pokřtil. Proč? Bránil se snad proto, že se věci neudály tak, jak zvěstoval? Proč by onen větší, významnější než je on sám, měl chtít křest určený hříšníkům? A kde je Duch svatý a oheň? Jan zřejmě očekával jiný zvrat, než jakého se dočkal. Chvíle, kdy on sám už nebude muset křtít vodou, nenastala. Nenastala ani chvíle, kdy by mohl sám přijmout křest od Ježíše. Zdá se mi, že podobná zklamání nad tím, jak se věci vyvíjejí, možná sami někdy zažíváme. Třeba se i my bráníme tomu, čemu zatím nerozumím. Jako Jan.

Odporovat Božímu Synu se zdá troufalé. Matouš mohl v zájmu zachování svatosti Jana Křtitele tento moment vynechat. Evangelista ale Janův nesouhlas nezamlčel, ba naopak vyjádřil ho jasně a důrazně. Snad chtěl čtenáře upozornit na rozpor mezi očekáváním Jana a mezi tím, jak Boží moc reálně na zemi působí. Hned na počátku vyprávění o Ježíšově pozemském jednání je kladen důraz na to, že Boží jednání může být překvapivé. Ježíš Janovi odpověděl: „Připusť to, nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“  Jan dostal ujištění, že se nemusí obávat. Takhle to má být. I když jsi čekal něco jiného, musí to být zrovna takhle. A zase, myslím, že i my sami také někdy máme konkrétní představu, jak by v našem životě měl Pán Bůh zasáhnout. Ale pak se stane něco docela jiného a až zpětně vytušíme, že to třeba mělo být právě tak, jak se nakonec stalo. Často úplně jinak, než jsme původně předpokládali a chtěli.

Můžete namítnout, že Jan byl přece v jiné pozici, než jsme my. Čteme o něm, že byl už od dětství provázen Boží milostí. Ježíš sám o něm mluvil jako o svém předchůdci. Ano, Jan Křtitel byl výjimečný. Byl nositelem starozákonních nadějí. Je personifikací volajícího hlasu z Izajášova proroctví -  na své posluchače naléhal:  „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“. A přesto i jemu bylo skryto, jak přesně se zaslíbení naplní.

Z Ježíšova příběhu známe i další podobná nepochopení Ježíšova záměru. Zvlášť ti nejučenější, farizejové, vyčítali Ježíšovi, že jedná proti Zákonu a Prorokům, tedy proti tomu, co je pro nás starozákonní tradice. A Ježíš mnohokrát farizejům odpověděl: „Nepřišel jsem zrušit Zákon a Proroky, přišel jsem je naplnit“. Ježíšovo jednání tak nemá být chápáno jako revoluce, převrat všeho starého a nastolení nových pořádků. Ježíš zkrátka jedná tak, aby se naplnil Boží záměr. Na něm se nově ukazuje, jak Boží moc působí zde ve světě už od počátku.

A proto si spolu s Janem musíme počkat, co nastane. Jak Ježíš zareaguje na Janova slova?

V Bibli Kralické je Ježíšova odpověď Janovi přeložena takto: „Dopusť to tak; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost“ Snad vám tento překlad rezonuje s tím, co jsme dnes četli z knihy proroka Izajáše. Izajášovo proroctví mluví také o spravedlnosti. Spravedlnost je významný biblický pojem. Za spravedlivé jsou ve Starém zákoně označováni ti, kteří jednají v souladu s boží vůlí. Spravedlnost, jak ji chápe Bible, nemůže garantovat nikdo jiný než Hospodin. On je jediným pravým Soudcem. Člověk sám sebe ospravedlnit nemůže. Proto ji asi taky člověk nemůže předpovědět. I pro Matouše je spravedlnost nosné téma. V ústředním textu Matoušova evangelia, který známe jako Kázání na hoře, je motiv naplnění boží spravedlnosti opakován vícekrát — „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Nebo „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Také o Janovi Ježíš říká, že tento přišel po cestě spravedlnosti. Takže spravedlnost se má hledat, máme po ní toužit, ale těžko ji můžeme nějak sami bez Boha nastolit nebo si ji přivlastnit.

Jak se ale spravedlnost naplňuje v našem příběhu? Tento Matoušův text bývá nadepsán titulkem Ježíšův křest, ale o průběhu samotného křtu se v textu nic nedozvíme. Dočteme se jen, co se stalo před ním a po něm. Před ním byl dialog Jana s Ježíšem, a potom čteme, že se otevřela nebesa a Ježíš spatřil, jak na něj sestupuje Duch Boží jako holubice. Dále se ozval Boží hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ To je přímo apokalyptický výjev. Bylo by pro nás nejspíš obtížné představit si tuto situaci v našem životě. Přírodních divů se sice děje mnoho, často nám nad podivuhodností přírody zůstává rozum stát, přesto je nám zatěžko vnímat otevření nebe jako reálnou přírodní událost. A to je myslím dobře. A není to jenom vymoženost osvícenství a současné vědy. Už Jeroným ve svém komentáři k tomuto úryvku říká: „Neotvírají se nebesa v tom smyslu, že by se rozestupovaly živly: otevírají se oči ducha“.

Otevření nebes proto můžeme chápat jako symbolické prostoupení jinak oddělených oblastí - nebe a země. Boha a stvoření. Tak se naplňuje Boží spravedlnost, že Bůh nabízí člověku skrze Ježíše Krista tuto blízkost sfér. Vztah mezi Bohem a člověkem je obnoven. A důležité je, že tato obnova nenastala jen tak nahodile. Nastala právě počátkem Ježíšova působení na Zemi. Nastala poté, co se v Janově křtu ztotožnil s hříšníky, s lidmi kajícími a hledajícími -  a tedy i s námi. V kralickém překladu zní poslední verš takto: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ A tak se znovu dostává ke slovu Izajášovo proroctví, to formulaci se zalíbením také obsahuje. „Můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení“. Ježíš Kristus neruší, co bylo předpovězeno,  ale naplňuje. Jan Křtitel byl svědkem otevření nebes, této nabídky směřování k Boží spravedlnosti, nabídky vztahu Boha a člověka. A spolu s ním, jsme díky evangeliu svědci i my. Boží hlas z nebe se k Ježíši přihlásil jako ke svému Synu právě poté, co se Ježíš přihlásil k nám lidem. A tak můžeme věřit, že se nebesa otevřela i pro nás.

Amen