Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 29. 10. 2017 (Ester Čašková)

Kol 2,12-15

V prvotní církvi byl často křest úplným začátkem života ve sboru. Neexistovala ještě žádná výuka náboženství. Bylo tedy potřeba těm nově pokřtěným vyložit, co jejich křest znamená, co se s nimi vlastně stalo. Jaké to má pro ně důsledky. A na jaká ohrožení a pokušení si mají dát pozor. Proto slyšeli na začátku: Pevně se držte víry, stále znovu Bohu děkujte. A dejte si pozor na prázdné řeči a klamné filosofování založené na lidských bájích a ne na Kristu!

V něm je přece vtělena všechna plnost Božství.

Vedle Krista ztrácí význam všecko, podle čeho jste se zatím řídili a také bledne všechno, čeho jste se dosud báli, . Víte vy vůbec, co jako pokřtění máte?

I my to musíme slyšet pořád dokola, i když jsme byli pokřtěni před mnoha desítkami let. Protože nám víra může časem zevšednět a zapomeneme na to, jaká je to výsada.

A tak tu čteme: S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha.

Když jste byli mrtví ve svých vinách, probudil vás spolu s ním k životu a všechny viny vám odpustil.

Zní to hodně nadneseně. Kdo by sám o sobě řekl, že byl mrtvý ve vinách a že byl pohřben? a teď – po křtu že je vzkříšen k životu? Když se pohybujeme na úrovni pocitů, asi k tomu ani nemůžeme přitakat. Cítíme se všelijak: zdraví a nemocní, šťastní i nespokojení – ale cítit se pohřben? A obráceně: když se někdo příliš nahlas prohlašuje za vzkříšeného nebo znovuzrozeného, nezřídka leze druhým lidem na nervy, protože vidíme, že k tomu má ještě daleko.

Ale tady se vůbec nemluví o tom, co je na nás vidět, apoštol nelíčí ani to, jak se máme cítit! Bible je svědectví o tom, jak nás vidí Bůh! Jak si stojíme před Boží tváří! A co Bůh sám v Kristu pro nás udělal a dělá! Křest znamená, že základ vašeho života, vaše těžiště je přesunuto na Krista. Proto na vás samotných tolik nezáleží – jestli se cítíte tak nebo onak. A jestli jste podle svého názoru dost dobří. Váš život je v Kristu. To je základ naší svobody.

Jenomže my se svou svobodou neumíme moc nakládat. Neumíme si sami vládnout, hledáme nějakou autoritu, něco nebo někoho, od čeho čekáme vedení a pomoc. Člověk není bytost nezávislá, byl stvořen k obrazu Božímu a proto potřebuje někam vzhlížet, ptát se, co je dobře a co ne.

Křesťané v Kolosách si mysleli, že do nebe se musí prodrat sférou všelijakých mocností, které se snaží je od Boha oddělit. Mysleli, že ke Kristu se dostanou jen dodržováním nějakých předpisů a praktik. Možná také znáte ten pocit: musím pro to něco udělat, aby mě Pán Bůh měl rád, protože já, jak se znám, bych se do nebe nepustil!

Křest však neznamená, že je ze mě rázem někdo jiný. Jsme pořád ti samí lidé, se svými chybami i dobrými vlastnostmi. Ale křest nám dává nové možnosti. Staví nás znovu na start života a do ruky nám dává mapu. Jsem to sice pořád já, kdo se pokouší o tu cestu k Bohu , ale už k tomu mám pomocníka, už vím, že dojdu, jsem si jista, že se o výsledek nemusím bát.

Bible říká, že křest je něco objektivního, na mě nezávislého a mou zkušeností neevidovatelného. Život pokřtěného je nový tím, že směřuje k tomu novému. Že na něj padá odlesk cíle, že žijeme s pohledem na toho, kdo jde před námi, na Krista. Občas se do toho nového způsobu života ponoříme, a pak i něco nového prožijeme. Samozřejmě, že zbytky toho starého člověka se projeví vždycky znovu, ale už nemohou zneplatnit ten fakt, že patřím Kristu, že mám svoje místo v jeho blízkosti. Patřit Kristu znamená, že život vítězí nad smrtí, že odpuštění vítězí nad hříchem. A to nám dává odvahu zkoušet žít podle těch nových pravidel, překonávat tu přitažlivost starého a vystavit se magnetismu nového křesťanského života. Když se učíme žít v řádech Božího království, tak ho tím vlastně realizujeme, uskutečňujeme tady na zemi.

O hříchu tu apoštol mluví jako o něčem minulém, překonaném. Ale je to tak? Když jste byli mrtvi ve svých vinách, probudil nás k životu spolu s Kristem a všechny viny nám odpustil.

Možná bychom ještě přitakali tomu, že to symbolické umytí vodou při křtu likviduje minulost. Co bylo, bylo, je pryč, odpuštěno. Ale co náš dnešní hřích? A zítřejší? Když nejsme schopni žít dokonale poslušně? Když se vůbec nechováme jako křesťané, pochybujeme a bojíme se?

Víme, že selháváme znovu a znovu. A protože ty konkrétní zkušenosti máme před očima, zdá se nám, že jsou pravdivější než to, čemu zatím jenom věříme. Naše dennodenní zkušenost se sebou i s druhými naši víru podrývá! Takhle se přece věřící člověk nechová! Jakoby ta naše selhání měla takovou sílu, že by vzala Kristovu odpuštění jeho platnost! Hříchu někdy připisujeme větší moc než Kristovu odpuštění. Ale tak to není!

Kristus si o nás nedělá iluze. Ví, že i jako věřící lidé zůstáváme hříšníky a potřebujeme odpuštění. Proto se přece modlíme v Otčenáši každý den „odpusť nám naše viny“ – a smíme počítat s tím, že je Bůh odpouští. Že je nesčítá, nezakládá nám po křtu nové konto hříchů, se kterým by na konci našeho života vyrukoval!

Křest je zásadní Boží rozhodnutí, že nás chce vidět na té straně zachráněných! A basta. Už na tom nikdo nic nezmění! Vidí nás tam ne pro ty naše upachtěné pokusy, ale pro dokonalou oběť Ježíšovu. Bůh vzal vážně jeho smrt. Ta platí, má obrovskou cenu, pokryje všechny dluhy, které jsme my lidé nadělali a ještě naděláme! Jedna smrt do sebe pohltila všechny další. A ta jedna, ta Ježíšova stačí! Bůh už o tom nebude diskutovat, pro něj je to hotové, vyřešené. Pokud jsi na cestě za Kristem, pohybuješ se v okruhu milosti. To je rozhodující. Když Bůh hledá zásluhy, hledí na Krista, ne na tebe.

Zato my se často díváme na ty svoje viny mnohem pozorněji než na Kristovo vzkříšení. Rýpeme se ve starých ranách – svých i těch druhých – a přemíláme, jestli nám to Pán Bůh může vůbec odpustit! To je ale nevěra! To je hřích! Nevěřit Bohu, že to může odpustit.

Bůh řekl v Kristu ano: vy hříšníci a selhávající lidé jste mi pro Krista drazí. Za vás jsem vydal to, co jsem měl nejmilejšího! Už se k tomu nevracejte! Nepochybujte – takové pochybování vás připravuje o radost, o energii – kterou máte věnovat mnohem užitečnějším věcem.

Ale ohrožuje nás i druhý extrém, že vlastně nevíme, co je hřích. Možná byste jen stěží dokázali pojmenovat nějakou konkrétní vinu, ničeho si nejsme vědomi, a přitom to spolu v každodenním životě máme tak strašně těžké! Tak těžké, že se manželé raději rozchází, aby se nemuseli vidět. Jak nás štvou lidé v zaměstnání, sousedé, a co teprve politici! Noviny nám poskytují každý den znovu materiál o tom, jak spolu neumíme žít! Neznáme svůj hřích, ale trpíme jeho důsledky.

Původ hříchu je v tom, že stvořeným veličinám připisujeme větší důležitost než Pánu Bohu, a tím je démonizujeme a současně jim propadáme. A jsou to veskrze dobré hodnoty které stavíme na první místo ve svém životě a ani si to jako vinu nepřipustíme: může to být milovaný manžel, dítě nebo vůbec rodina, pro kterou se člověk obětuje, může to být vlastní zdraví, které je na první příčce zájmu. Může to být touha po důležitosti, když se člověk chce prosadit, ukázat, že na to má, být obdivován, odměněn. Ale také pohrdání druhými – slabšími, horšími než jsem já, nebo lhostejnost, mrhání, bezohlednost tam, kde je člověku svěřena zodpovědnost a úkol pečovat o stvoření. A především strach – o sebe, o budoucnost. To je provinění člověka, který přestal věřit v Boží moc a lásku a ve vzkříšení. Takhle se báli kdysi dávno i ti křesťané v Kolosách. Proto museli slyšet: V Kristu je plnost božství a v něm jste i vy dosáhli plnosti.,. Co chcete víc?

V Kristu jsme tak blízko, jak to jenom jde, jsme Božími syny a Božími dcerami. A všecky ty mocnosti, kterých se bojíme, Bůh odhalil jako něco, co má jen omezenou platnost. Už se nebojte!' Všelijaké síly na nás ještě působí. Svět ještě není totožný s Božím královstvím. Ale vaše budoucnost je jistá! Nic nezmění Boží vztah lásky k vám! Proto můžete jít do dalších dní s nadějí. Jako Boží děti máte na své straně toho, kdo váš život chrání a podporuje.

Není ještě všem dnům konec. Ještě se budete muset mnoho učit, a budete si muset připomínat, co váš křest znamená, abyste neupadli do stereotypu samozřejmosti, do materialismu a do strachu o to, co máte. Ale buďte si jisti, že Kristus je vítěz. A svoje vítězství nemá jen pro sebe, zvítězil pro vás a za vás.

Z těch, kteří byli pohřbeni, zahrabáni ve vlastních vinách – jsme v centru zájmu a v centru Boží lásky! Patří nám budoucnost. Věříme tomu? Amen