Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 10. 9. 2017 (Ester Čašková)

Zj 2,8-11

„Buď věrný až na smrt“… komu by se při těchto slovech nevybavil náš Mistr Jan Hus. Prvním čtenářům tohoto listu v raných dobách křesťanské církve se nejspíš vybavil také mučedník, který zemřel na hranici - biskup Polykarp – právě ze Smyrny.

Jenže to už je obojí dávno. Dobu pronásledování (jako za Polykarpa) i dobu těžkých krizí (jako za Husa) už má církev za sebou. Nebo ne? Církev se vlastně pořád s něčím potýká. A my se pořád znovu koukáme do bible a ptáme se: V čem máme být my věrní? – až na smrt, ke smrti, do smrti?

Je pravda, že věrnost se moc nenosí. Ale jestli jste věřící nebo ne, to je lidem kolem vás celkem jedno – pokud je nenutíte, aby věřili stejně. A možná že právě vpád jiných „věr“ a také šíření všelijakých pověr nás má vést k tomu, abychom si znovu vědomě formulovali, proč jsem křesťan a co to pro mě znamená. Jak se to na mém životě projevuje?

A v tom hledání nás může povzbuzovat příklad mučedníků. Naše cesta nemá tak jasné kontury a ostré hrany (i když je pozoruhodné, že kříže by nám kolem cest chyběly!) Pokud nejsme přímo konfrontováni s otázkou věrnosti Kristu, můžeme zůstat trčet v nezávaznosti. Proplouvat životem v mylném domnění, že je s námi všechno v pořádku.

V poslední době už lidem nejde ani tolik o to, aby byli členy církve. Stačí, že jsou pokřtění. Myslíte, že to i Pánu Bohu stačí? Ovšem nejen náš všední den, i víkendy a neděle jsou nabité programem. Žijeme v konkurenčním boji , kdy jde o náš čas, zájem a pozornost, o to co formuje naše rozhodování, čím se necháváme ovlivnit. A v tomhle boji priorit se na čelné místo dostávají samé velké hodnoty: rodina, zdraví, práce a povinnosti, naše zájmy nebo zážitky. Víte, my jsme o víkendu s dětmi na chatě, tak teď nemůžeme chodit do kostela… Někde tady jsou naše současné boje víry. Život osobní i život církve pořád provázejí trápení, úzkosti a otázky. Zvlažnění a lhostejnost, odsunutí Pána Boha pro nedostatek času většinou za zradu nepokládáme.

Svědectví vizionáře Jana překvapivě ukazuje, že se sami šidíme o moc důležité věci. Víra má totiž co činit nejen s tímto časem a prostorem, který dovedeme vnímat, ale i s tím prostorem nebeským, který přesahuje naše smysly. Jan vidí nebeské a pozemské sbory Kristových vyznavačů pohromadě, kolem božího trůnu. Náš pohled - často velmi přízemní -zvedá Jan tak, abychom viděli k počátku i konci všeho stvoření – a k tomu, KDO je na počátku i na konci. Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ.

Často čteme v Bibli o Ježíši, o jeho činech, o jeho kázáních, ale ne tak často slyšíme přímé oslovení: teď mluvím k vám, křesťané ve sboru. Já jsem ten Ukřižovaný a Vzkříšený, ten živý. A VÍM o vašem soužení, o vaší chudobě, vím, jak vás urážejí. Situace církve ve Smyrně je smutná. Kvůli náboženským nárokům císaře Domitiana je vyznávání Krista za Spasitele trestným činem. Jan – autor Zjevení – je sám kvůli němu ve vyhnanství. A navíc i židé, „stará církev“ jsou na opačné straně: křesťany pomlouvají a hanobí jako odpadlíky, kacíře a zběhy, kteří převracejí svatá Písma. Jak se nemá sbor nechat znejistit ve své pravdě? Jak si uchovat jistotu víry, že Kristus je naplněním Zákona, dovršením starozákonních zaslíbení a že křesťané jsou ten pravý Izrael.

Soužení ve Smyrně přichází v násilí zvenčí i ve znejistění zevnitř. Církev je právě takovými situacemi vedena k tomu, aby promýšlela svou situaci. Tíseň – pro mnohé naše sbory třeba i finanční – obnaží skutečné důvody, k čemu církev potřebujeme. Proč tu církev má být? A co je na církvi podstatné?

Potěšení, které tu Jan vyřizuje, tkví v jediném malém slovíčku: Vím. Kristus ví, jak na tom jsme. Ví, co nás tíží. Nezapomněl. Nejsme mimo jeho obzor. Ono „vím“ znamená jeho přítomnost, jeho zaujetí, solidárnost. Je v tom s námi. Nevěříme v mrtvého Krista, který by žil jen v našich vzpomínkách a evangelium si nečteme jako kroniku – jako třeba o Mistru Janu Husovi. Církev tu není proto, že by měla rozvíjet Kristův odkaz, plnit jeho závěť – ale jen podle vlastních sil a vlastních možností.

A nejsme vystaveni ani tomu, že máme sice Krista živého, ale nepřítomného, který se někde zdržel, zapomněl, a nechal nás ve štychu. Vím o tvém soužení, říká Všemohoucí vládce, nic se neděje bez mé vůle. Nebe nad námi není prázdné! Mnohé posluchače po takové argumentaci napadne otázka: Když je tak mocný a angažovaný, tak proč tomu zlému nezabrání? Proč to na nás dopouští? Proč tolik utrpení v dějinách církve a v životě jednotlivých křesťanů?

Nemáme zapomenout, že jsme církví Krista Ukřižovaného. To, co na nás přichází, není ani trest ani jeho zlá vůle. Biblické svědectví neodpovídá na otázku, odkud se bere zlo. Ví o tom, že zlo ve světě je , že se nevyhýbá ani církvi, ba dokonce ji dovede dobře zmanipulovat a zneužít. Církev není chráněna proti zlu. Docela naopak. Právě tady má satan svoje nejsilnější páky.

Ale ani my nejsme bezmocní. V tom zápase, kterému se nemůžeme vyhnout, nejsme sami. Všecko zlé nese náš Pán spolu s námi. Když trpíme, přidáváme na jeho stranu – toho Ukřižovaného, trpícího, solidárního s hříšníky, a umírajícího. Nikdo si nemá myslet, že trpí proto, že na něj Kristus zapomněl, že jeho trápení je nějaký božský omyl, bez důvodu a smyslu. Od pocitu osamělosti a vydanosti zlu, který s sebou nemoc, bolest i umírání přináší, nás Kristus osvobozuje a skrze Jana ujišťuje: Vím o tom. Jsem v tom s vámi. Nezapomněl jsem na vás.

Trápení jednotlivce ani utrpení národů není trest od Boha. Kdo si tohle myslí, rouhá se vůči Boží lásce. Kristus svou smrtí ďábla přemohl, ale do jeho druhého příchodu ještě dobíhá satanova lhůta. A my máme v této době dát najevo, na čí straně stojíme. Koho podporujeme, komu věříme. Je mnoho lidí, kteří věří, že to se světem jde s kopce, od desíti k pěti. A jejich pesimismus otravuje atmosféru, bere druhým naději, podkopává úsilí zlému se bránit. Jako vyznavači Krista však očekáváme jeho druhý příchod ve slávě – a vládu pokoje. Tyhle konfrontační situace jsou příležitostí, kdy můžeme svou víru dát najevo, vůči beznaději projevovat postoj naděje.

Není to nic snadného pochopit, že takové důsledky má následování Ukřižovaného Pána. I církev občas propadla pokušení reprezentovat spíš Krista Vítězného místo Krista trpícího. Nádhera středověkých kostelů i světovládné touhy papežů jsou toho odleskem. Husitská a reformační teologie znovu objevovala chudobu jako rys pravé církve, Jan označuje jako služebníky satana dokonce i židovskou obec ve Smyrně. Ne kvůli jejímu starozákonnímu učení. Ale proto, že ač duchovní spolek, který se odvolává na Hospodina, se dala do služby pomluvám, na stranu satanovu. Žádný sebezbožnější firemní štít nás neuchrání pokušení. Je možné mít Kristovo jméno v ústech a přitom být daleko od něj. Jak si opravdu s vírou stojíme, to se ukáže v krizi, když se umíme držet svého Pána a vážit si ho nade vše. A máme vědět, že nic z těchto statečných projevů poslušnosti, věrnosti a vytrvalosti se neztrácí. Kristus říká: Já o tom vím.

Napadlo vás někdy, že od nás Krisuts něco očekává? Mluvíme často o tom, co čekáme my od něj – ale on čeká na naši věrnost a statečnost. Křesťané se nemají bát – ani smrti ani konce světa. Závěr lidských dějin, jak je Zjevení vidí, se uskutečňuje ve střetu zbožštělých mocností (císař Domitian) a těch, kteří vyznávají Krista jako Krále. A za tím vším je ďábel. Neviditelný, zákeřný nepřítel… Když lidé nepodlehnou pokušení moci, útočí na ně strachem. Trápí je jejich vinami, vydírá, namlouvá jim, že není východiska ani úniku. Ani tíseň křesťanů ve Smyrně nejde jen na účet jednotlivých zlých lidí. Je to zápas vyšších mocností. Když ďábel vidí přicházet Boží království, píská alarm. Je nervozní, protože mu dobíhá čas. Až do krajnosti se brání proti tomu království, které přichází s Kristovou vládou. Proto máme slyšet stejně jako ti soužení křesťané prvních staletí: Neboj se! Vítězný boj už je vybojován. Buď věrný, drž se mě.

My se samozřejmě zkouškám vyhýbáme a když už přijdou, chceme, aby to bylo co nejdřív za námi. Jestliže se naučíme vidět všechno těžké jako satanské pokušení, které nás chce odvést od Boha a odmítneme se bát a dát se znejistit, prokážeme se jako věrní vyznavači. A překvapivě zjistíme, že to pak tolik nebolí, netíží. Když víme, že nás Kristus nenechá padnout, že se nic neděje bez jeho vůle, můžeme i  trápení vydržet ve víře a důvěře. A dokonce trápení přijmout jako příležitost, jak prokázat Pánu Bohu čest. Jak ho uctít.

Buď věrný až do smrti. Úkol křesťana není omezen jen na několik let nebo jednu fázi života. Je až do smrti. Je jedno, jakou smrtí zemřeme. Věrnost – to je vlastně víra a život, který tomu odpovídá. Stojí na Kristu a nenechá se zviklat lidskými řečmi, prognózami a stylem života kolem sebe.

Zdá se mi, že náš zápas o víru dnes znamená nedat si ukrást čas a nenechat se přemoci skepsí. Tohle pokušení přichází plíživě, nenápadně, přesunutím zájmu. Myslím zvlášť na to, jak tvoříme sbor. Čím pro nás je církev. Kristova slova, vyřizovaná jako potěšení Janem, totiž platila SBORU křesťanů, ne jednotlivcům. Jako dva neb tři, shromáždění v Kristově jménu, smíme počítat s jeho přítomností. Pokud ze stáda utíkáme za svými záležitostmi, nedivme se, že častěji bloudíme a můžeme zabloudit docela. Dnes je to možná naše „last minut“ na projev věrnosti Kristu.

A ta druhá smrt? To je zavržení, vyvržení z Boží blízkosti, které ovšem nehrozí těm, kdo se zuby nehty svého Pána drželi. Možná nás druhá smrt neděsí tolik jako ta první. Ale to jen proto, že si ji neumíme tak dobře představit – jako tu první, smrt těla. Ale věřte, že být sám – je peklo. Samota je peklo tady na zemi, když je člověk sám ve všelijakém trápení. Samota je peklo i ve smrti a také po smrti. Těm, kdo se k němu přiznávají Kristus říká: Nejsi sám, ani v životě ani ve smrti. Já o tobě vím. Jsem s tebou a budu s tebou až na věky. amen