Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 19. 1. 2020 (Anna Pokorná)

Text: Matouš 6,9

Milé sestry, milí bratři,

dnešní text je krátký. Předpokládám, že ho všichni známe zpaměti. Zvlášť druhou část tohoto úryvku -  „Otče náš, který jsi v nebesích“. Oslovení Boha z modlitby Páně znají i lidé, kteří nechodí do kostela. Ani nemusí vědět, že je zapsáno v Bibli.  Je to prostě začátek nejznámější modlitby. Patří k těm slovům, které si lidé pamatují, i když si je třeba nesnaží nijak zapamatovat. Jako úryvek písničky, kterou jsme slyšeli někde v rádiu a nemůžeme ji dostat z hlavy. Někdy ale právě takový krátký úryvek, často pár počátečních slov, bývá zbytkem toho, co jsme kdysi uměli celé. Kousek utkví i přes množství jiných informací, které dnes a denně do paměti ukládáme. V tomto druhém případě můžeme mít naději, že se to třeba časem do paměti vrátí. Alespoň o tom hovoří zkušenosti starších. Často vyprávějí, že se jim s přibývajícím věkem začalo vynořovat to, co v mládí uměli a pak zapomněli.

Ježíš učí své posluchače modlit se: „Vy se modlete takto“. Tehdejší svědci Ježíšovy horské promluvy byli židé. A když slyšeli o nebeském otci, možná se jim vybavil úryvek modlitby, kterou se již v dobách Ježíšových židé modlili. Modlitba kadiš má podobnou strukturu jako Ježíšova modlitba, pojetí Boha jako nebeského otce také obsahuje. I když je ve Starém zákoně oproti jiným tehdejším náboženstvím symbolika božího otcovství tematizována jen zřídka, starý zákon s ní pracuje. Pojetí Boha jako Otce tedy není něčím zcela novým, co by Ježíš vymyslel. Zajímavé ovšem je, jak toto pojetí Ježíš nově uchopil. Pokud hovoří Starý zákon o Bohu jako otci, je míněn jako Otec většího celku — vyvoleného národa Izraele. Jeden z takových příkladů jsme slyšeli v prvním čtení: „Jsi přece náš Otec!“ Židé znali Boha jako otce národa, vyvoleného národa. Ježíš však oslovuje Boha jako otce v užším smyslu. Nové je také to, že se o Bohu jako otci mluví už na začátku, zatímco právě v modlitbě kadiš se nachází formulace o Bohu jako nebeském otci na konci: „Kéž jsou přijaty modlitby a prosby celého domu Izraele před jejich nebeským Otcem“.  Možná i v tom byl Ježíšův záměr, navázat u svých posluchačů na něco, co už znali, a to pak proměnit. Ježíš přesunul Boha Otce už na začátek a proměnil tak perspektivu modlitby. A oslovil jej osobně z pozice syna. Vy se modlete takto: „Otče náš, jenž jsi v nebesích“. Otec zde není otcem národa, ale každého, kdo se k tomuto vztahu v modlitbě přihlásí. Ježíš tedy přesunul Boha Otce na začátek modlitby jako východisko všech následujících proseb a přeznačil Boha Otce Izraele na Boha Otce, každého z nás.

Přitom je ale třeba mít na paměti, že tento nový osobnější vztah s otcem Bohem nikdy nemůže být vztahem jednotlivce samotného. Oslovení Otče náš nemůžeme zaměnit za oslovení Otče můj.

I když je boží otcovství vyvázáno z podmínky příslušnosti k vyvoleného národu, nikdo si ho nemůže přivlastnit jen pro sebe. Modlitba Páně by neměla smysl v sobecké víře člověka, který nemyslí na druhé. I když se modlíme o samotě, vždy se modlíme spolu s ostatními ke společnému Otci. To si můžeme připomenout i v právě probíhajícím týdnu modliteb za jednotu křesťanů. Někdy je těžké shodnout se s ostatními křesťany na věroučných otázkách, ale jednota založená ve společném otci je hnacím motorem ke snaze o jednotu v bratrství. K tomu nám může být pomocí navíc vědomí, že když se modlíme Otče náš, nemodlíme se „pouze“ s ostatními křesťany. Modlíme se se samotným Ježíšem. Modlíme se spolu se Synem, který je s Otcem jedno. Skrze Ježíše Krista, Božího Syna, je obnoveno lidské bratrství, je založena křesťanská sounáležitost.

Když se ale modlíme „Otče náš“, míníme tím Boha/Otce „nás křesťanů“? Je možné vytyčit okruh lidí, kterých je Bůh otcem? Myslím, že není. Nemůžeme sami určit, kdo je božím dítětem. Myslím si, že v kontextu celého Ježíšova příběhu je zřejmé, že Bůh je bohem všech lidí. Ježíš zemřel za všechny. To neříkám proto, abychom snad ostatním vnucovali naší víru, ale je třeba si uvědomit, že křesťanská víra vždy musí myslet i na ty, kteří se ke Kristu nepřihlásili. Modlíme se k otci všech lidí. Ke stvořiteli nebe i země, ke stvořiteli člověka. Nikoli ke stvořiteli křesťanů. A protože je to řečeno hned na začátku, týká se všech následujících proseb. Celá modlitba Páně se týká všech lidí. Nemůžeme si vybírat ty, které bychom z modlitby vyloučili. Je až alarmující, kolik bylo v minulosti vysloveno modliteb proti nepřátelům. A stále se vyslovují. Oslovení Otče náš, není přímo vázáno na křest nebo vyznání víry. Ani na naše zásluhy. A v tom vidím velikou sílu celé modlitby, která je založena právě v tomto oslovení „Otče náš“. To samo je vyznáním, že kromě toho, že je něco jako boží otcovství, je i lidské bratrství. Nejen to křesťanské a nejen s těmi, koho si my sami vybereme.

V aramejštině zní toto oslovení Abba. Tento pojem bývá mylně překládán zdrobnělinou. Ale slovo Abba není ani jazykově ani významově žádný tatíček. Je to náš společný, spravedlivý otec, který nenadržuje nikomu ze svých dětí. Je otcem marnotratného syna stejně jako toho poslušného. Bůh nikomu nestraní, je nezávislý na našich snahách nárokovat si ho jen pro sebe. To dobře vyjadřuje druhá část oslovení: „jenž jsi v nebesích“. Nebesa jsou sice otevřena vztahu s člověkem, ale ne tak, že by měl člověk v nebesích nějakou kompetenci. Pokud si pamatujete z minulého týdne, mluvili jsme o tom, jak se nebesa otevřela po Ježíšově křtu. Mluvila jsem o tom, že se nebesa otevřela jako nabídka vztahu Boha a člověka. A dnes dodávám - nebesa zůstala nebesy. Máme k Bohu blízko, Bůh se stal člověkem, ale to neznamená, že by se člověk stal Bohem. Nebesa nebyla zrušena. Dodatek „který jsi v nebesích“ je vyjádřením nedosažitelnosti. Někomu to možná může připadat jako důvod ke skepsi, ale já to chápu jako naději. Lidská zvůle neovlivňuje Boží vůli. Boží moc a nezávislost je garantována.

Na závěr mi dovolte jednu takovou etymologickou metaforu. Modlitbě Páně se často říká právě podle prvních slov zjednodušeně otčenáš. Toto oslovení se stalo samostatným podstatným jménem. V katolické církvi se odpočítávají otčenáše (někdy i se zdrávasama) na růženci. Postupně se začalo říkat celému růženci podle latinského znění páternoster. A toto slovo se pak ujalo i pro označení jiných věcí, které lidem připomínaly kuličky z růžence. Nazývala se tak všemožná zařízení, která nepřetržitě posouvala jednotlivé články na nějakém uzavřeném okruhu — třeba čerpadla na vodu nebo písek. Dodnes se v češtině používá slovo páternoster pro druh výtahu, který funguje nepřetržitě, bez ohledu na to, jestli si ho někdo přivolá. A stejně tak, jako páternoster nepřetržitě jezdí, tak i modlitba Páně nepřetržitě vychází z úst těch, kteří se ji modlí. Asi není chvíle, kdy by modlitba Páně zůstala nevyřčená. A tak i ve chvíli, kdy se cítíme na dně svých sil, kdy se sami třeba ani nezmůžeme k modlitbě, někdo jiný se modlí. Každá modlitba Páně se týká každého z nás. I ve chvíli bezmoci se za nás někdo jiný přimlouvá u našeho společného Otce.

               

Amen