E te sei, obroni!

Reportáž z letního kongresu WARC v Ghaně

Před rokem jsem si četla zpravodaj Světového reformovaného svazu (WARC). WARC je organizace sdružující 215 církví z více než stovky zemí. Snaží se rozvíjet spolupráci reformovaných křesťanů. Upoutala mě výzva pro mladé lidi, aby se stali stewardy na valném shromáždění v Akkře — hlavním městě Ghany.

Kresba: Pavlína Buzková

Podmínky účasti jsem splňovala, a tak už jsem hledala v atlase Ghanu (0° zemské délky, 5° severní šířky) a pak jsem se dívala do encyklopedie zvířat, jestli se v západní Africe vyskytují nějací velcí pavouci. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že většina žije spíš v Jižní Americe. Na další stránce čtu: V mnoha afrických zemích je více úmrtí zaviněno štípnutím štíra než jedovatými hady. Štíři se totiž často zdržují v lidských obydlích. Ha! Snad to nějak přežiju… A v říjnu mi napsali z Ženevy, že mě berou.

Do Akkry jsem přiletěla 20. července, tzn. 4 dny před plánovaným začátkem stewardského programu. Byla jsem tak vůbec první dorazivší steward. Naštěstí mě "uvítací tým" očekával na letišti s obřím transparentem a organizátoři můj dřívější příjezd zřejmě uvítali, protože pracovat jsme začali hned druhý den odpoledne. Bylo potřeba vše připravit na příjezd delegátů a ostatních účastníků. Mezitím dorazili všichni ostatní stewardi, celkem 52 lidí, z toho polovina z hostitelských církví z Ghany a Toga. Před začátkem konference jsme měli čas se seznámit, naučit se pár písní a zorientovat se na místě.

27. - 29. července probíhalo Fórum mladých a před-konference žen, ale protože to byla také doba příjezdu většiny delegátů, byla jsem zaneprázdněna v registrační kanceláři.

Když začalo valné shromáždění, byl náš program volnější. Mým úkolem bylo nejčastěji kreslit orientační cedule, rozdávat materiály a sluchátka pro tlumočení a pak jsem měla většinou možnost poslouchat dění na konferenci, případně ještě nosit mikrofony při diskusi. Další stewardi pomáhali například dokumentačnímu nebo překladatelskému týmu. Úkolem stewardů bylo také být prostě "po ruce", pomáhat s orientací a udělat, co bylo zrovna potřeba. Tak jsme například přinášeli a roznášeli nápoje (pro takřka tisíc lidí), když místní číšníci vstoupili do stávky. Byla to fuška, stejně si ale myslím, že stewardi byli ti, kteří si na konferenci užili nejvíc legrace.

Zajímavým zážitkem byla návštěva bohoslužeb. Trvají čtyři hodiny, a protože jsme navštívili kostel jedné z tradičnějších církví, tancovalo se jen při sbírce. Proto ji asi opakují čtyřikrát. S několika stewardy jsme navštívili místní sirotčinec, kam jsme přinesli 1 milion ghanských cedi. (to je jen asi 3000 Kč).

Na turistiku skoro nebyl čas, ale i tak se nám podařilo navštívit dvě zajímavá místa. Prvním byl ostrůvek na přehradě Volta, což je největší umělá nádrž na světě, která zásobuje elektřinou celou Ghanu a částečně i sousední země. Vykonali jsme čtyřhodinovou plavbu a stejně jsme neopustili jediné rameno jezera. Pluli jsme přeplněnou výletní lodí s živou kapelou a znovu se ukázalo, jak je Afrika křesťanská. Byla totiž neděle. Kapela najednou přestala hrát a začalo kázání. Nevím, jak by zareagovali turisté plující výletním parníkem po Vltavě. Ti v Ghaně přestali tancovat, usadili se a poslouchali.

Druhý výlet už nebyl tak veselý. Zato se na něj vydali všichni účastníci konference. Cestovali jsme podél pobřeží několik hodin na západ. Kolona autobusů představovala pro domorodce výjimečnou podívanou. My jsme zase zírali na jejich záchod — nezáchod, což byla prakticky jen ohrádka z prken a uvnitř kamení. Nakonec jsme dorazili k pevnostem Cape Cost a Elmína. Jsou trvalou (a bytelnou) připomínkou smutné kapitoly lidských dějin — obchodování s otroky. V průběhu tří století bylo z Afriky vyvezeno na 15 milionů otroků. Podmínky transportu přežila jen asi polovina z nich. Je až podivuhodné, že mají Afričani tak pozitivní vztah k bělochům.

Podívat se do Afriky je každopádně zajímavá zkušenost, i když třeba Ghana nepatří mezi turisticky nejatraktivnější země. Stojí zato vyzkoušet si smlouvání na tržišti nebo se projet trotrem (mikrobusem, do kterého se naskládá tolik lidí jako u nás do autobusu) a jaké to je být v menšině se svou barvou pleti, když na vás děti pokřikují "E te sei, obroni" — "ahoj, běloško!"

Pavlína Buzková