Střídání na papežském stolci

Píšu tento článek 19. dubna, kdy byl zvolen novým papežem německý kardinál Josef Ratzinger, který přijal jméno Benedikt XVI. Pozoruhodné je, že byl zvolen hned 2. volební den. Ještě pozoruhodnější je skutečnost, že kardinálové zvolili papežem teologa — dogmatika. Po pastýřských osobnostech typu Jana XXIII. a Jana Pavla II. přichází do čela římsko-katolické církve výrazný teologický myslitel. Za nejpozoruhodnější však pokládám skutečnost, kterou nemohu zatím doložit. Kardinál Ratzinger patřil po dlouhá léta k nejbližším spolupracovníkům Jana Pavla II. — a přece si dovoluji odhadnout, že jeho pontifikát bude jiný. Nejen tím, že Ratzinger je skoro o 20 let starší, než byl na začátku pontifikátu Wojtyla. Už to je pádný důvod, aby poměrně brzy realizoval to zásadní, co chce církvi předat. Ale i z jiného důvodu. Jeho snahou bude nejspíše to, co sám označil za prvořadé ve svém kázání před započetím volby: odmítnutí relativismu v oblasti víry a mravů, odmítnutí módních trendů, a tedy de facto projasnění gruntů katolického učení a katolické morálky. Ve sféře etiky bude nejspíše navazovat na Jana Pavla II., v otázkách učení se asi vyhraní ještě konzervativněji ve smyslu tradičního katolicismu. Situaci však mít lehkou nebude. Světová katolická církev je dnes konglomerátem nejrůznějších tendencí. Existují v něm směry krajně konzervativní i krajně liberální a komunikace mezi nimi vázne. Poslušnost k papeži se namnoze chápe jako pouze formální záležitost a pod deštníkem loajality se daří mnoha vzájemně neslučitelným trendům — od vážných kritiků II. vatikánského koncilu až po ty, kteří už dávno dychtivě očekávají další koncil, který by ještě více uvolnil katolické sevření v teologii i v etice. Některé problémy jsou známé: palčivá otázka celibátu, bolestivá otázka vztahu církve k rozvedeným, praktická otázka homosexuality a nejrůznějších skandálů s ní spojených. Ale třeba také otázka po žádoucí míře římského centralismu. Nový papež se bude muset vyrovnávat rovněž s odlišnými kontexty, v nichž katolická církev žije a působí. Církev v Africe, Asii a Latinské Americe bude chtít a potřebuje od nového papeže slyšet slovo také pro sebe. A to slovo nemůže být jen vymezující: toto smíš a toto nesmíš. Bude třeba mimořádné moudrosti, aby se Benediktu XVI. podařilo víc než jen projasnění základních gruntů katolické zbožnosti. Bude třeba razit jasný směr, zároveň však neztratit ty, kteří mají docela jiný úhel pohledu, a stejně tak udržet otevřenost vůči ekumenickým a globálně-civilizačním výzvám. Volba Josefa Ratzingera papežem jistě nevyvolá v jeho rodné zemi žádnou velkou vlnu nadšení, ale z hlediska ekumenického to není počin až tak nevýznamný. V každém případě lze předpokládat, že nový papež má dobré povědomí o evangelické teologii i o životě současného německého protestantismu. Jestli to bude znamenat stimul či naopak brzdu dalších teologických rozhovorů, to ukáže blízká budoucnost.

Martin T. Zikmund