Vinohradský sbor ČCE

Pán Bůh nebude zkoušet naše vědomosti

Rozhovor s novou katechetkou Martou Zemánkovou

Se sestrou farářkou Martou Zemánkovou, která od září pracuje v našem sboru jako katechetka, jsem si chtěla původně povídat hlavně o práci s dětmi. Nakonec se náš rozhovor dotýkal hodně práce faráře i toho, co je důležité asi pro všechny generace.

Co byste řekla o sobě, o své rodině, o sboru, z nějž pocházíte?

Jsem z valašského sboru, z Huslenek, sboru původně luterského, ale z té tradice jsem tam zažila už poměrně málo, liturgie už se nezpívala. Ale stále se třeba klečí při Večeři Páně, to z luterské tradice zůstalo. Máme tam také obraz Krista, který pochází z pražského Salvátora, to je taková zvláštnost. Do Prahy jsem přišla v roce 1986 studovat teologii a zůstávat jsem tu rozhodně nechtěla. Dva roky před koncem studia jsem ale poznala svého muže, tehdy ředitele Jirchář. Pak jsem se vzali, narodila se nám Anička a chodili jsme do střešovického sboru. Po státnicích jsem nastoupila do Střešovic a na čtrvt úvazku jsem tam pracovala až do roku 2004, s bratrem farářem Vetterem a pak s Pavlem Pokorným. Od počátku jsem učila v nedělní škole. Jinak můj manžel je stavební inženýr a máme tři děti — Aničku (13), Jendu (11) a Marušku (5).

Co vidíte jako nejdůležitější v práci s dětmi?

Myslím, že pro děti je hodně důležité společenství, nemusí být jen v té jedné věkově ohraničené skupině. Děti se můžou učit třeba pro mladší něco připravit. Myslím, že pro ně je společenství rozdílného věku důležité, zvyknou si na odpovědnost vůči druhým, dovedou si pomáhat, někdy to jde i bez říkání. Dětem je důležité vyprávět biblické příběhy, ale dávat jim také prostor, aby řekly, jak to vnímají ony. Je dobré nechat je mluvit třeba o tom, jak to prožívají ve škole.

Ptají se děti hodně, sdělují své pocity?

Hodně. Když jsou mladší, spíše sdělují to své. Ti starší vnímají, co člověk říká, a doplní to svou situcí, přemýšlejí o tom. Hodně si dávám pozor na to, aby to nebyla škola, další povinnost. Děti jsou všude stejné — ve Střešovicích, Nuslích i Vinohradech, nevidím mezi nimi velké rozdíly. Já jsem měla trochu strach, jak mě děti ve vašem sboru přijmou, ale byla jsem hodně potěšená, jak bezprostřední to bylo. Přijaly mě bez ostychu, samozřejmě, nepřemýšlely, co ode mě čekat. Vůbec jsem vděčná za to, jak mě na Vinohradech přijali, děti i dospělí. Myslím, že člověk má dětem o něčem svědčit a svědčit věrohodně, aby viděly, že tomu sám věří. Já do nich nepotřebuji dostat znalosti nebo vědomosti, vždyť možná si to zapamatují právě skrze mou osobu, že tomu sama věřím. Ony si to možná tak nezformulují, ale vycítí to lépe než dospělý.

Jak se dá ale zabránit tomu, aby to nebyla škola? Člověk vypráví příběh, děti poslouchají, hodina má nějakou strukturu.

Pracuji s obrázky, vystřihovánkami nebo třeba děláme společně komiks či něco podobného. Já je nenutím, že něco musí. Malují si třeba něco, co nemá souvislost, a já je nechám, dál vyprávím příběh, ale ony nějak vnímají. Hraju také s nimi hry, snažím se jimi nějak třeba doplnit příběh, to, co jim sděluji. Někdy se najde dítě, které je v negaci. Nebudu, nechci… Moje zkušenost je nenutit. Občas pak samy přijdou a řeknou: Tak já to budu dělat s vámi. Ve škole je učitel nucen, aby děti něco naučil, ale já je nemusím zkoušet. Pán Bůh nás také zkoušet nebude, jen my máme představu, že musíme všechno vědět rozumem. Děti jsou v tom často bezprostřednější. Jejich představy o Pánu Bohu jsou jiné, ale ony ho vnímají jako někoho, na koho se mohou spolehnout. Přicházejí se svými přáními. Proto si často připomínám: nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království… Myslím, že hodně důležité je, aby se do kostela těšily.

Učíte určitě děti, které jsou z domova zvyklé na křesťanský provoz, i děti z rodin, které nejsou ze sboru. Je rozdíl učit tyto dvě skupiny dětí?

Mám pocit, že často děti z rodin, které nejsou ze sboru, přicházejí rády, je to pro něco nového, není to pro ně samozřejmost. Mají ale třeba problém s modlitbou. Já chci, abychom se krátce modlili, děkovali, prosili za konkrétní věci, pro ně je to ale něco, co musí nejdřív přijmout.

Co ty malinké děti? Tří až pětileté? Jak se vám s nimi pracuje?

Vyprávíme příběh, hodně pracuji s obrázky. Hrajeme hry, něco vyrábíme, ale zkouším jim přitom něco povědět, během té hodiny jim příběh různou formou připomenu. Trochu jsem zpočátku nevěděla, jak to bude, když jsou tam bez maminek. Docela mě ale ta práce s malými dětmi těší, i když je to náročné, člověk musí být kreativnější. Dokonce jsem po zkušenosti z Vinohrad začala trochu pracovat s takto malými dětmi i ve Střešovicích.

Jak práci ve třech sborech zvládáte? Co vaše rodina?

Hodně se teď o zaměstnaných ženách mluví nebo se řeší, jak rodina zvládá, když žena chodí do práce. Říká se, že děti jsou pak chudáci. Ale ono asi není úplně nejdůležitější, kolik času člověk dětem věnuje, ale jak intenzívní to je. Nejde to brát tak, že žena celý život obětuje rodině, a pak chce od ní vděčnost. Děti máme jako dar, máme je svěřené, nejsou naším vlastnictvím, nemáme čekat odměnu, vděčnost. Bylo by lehké dávat a něco chtít zpět. To je biblická pravda, která v rodině funguje taky. Já jsem vlastně vždy měla vedle rodiny své povinnosti, takže jsem nikdy nemohla říkat, že je pro ženu dobré zůstat doma. Na to není univerzální odpověď, každý si to musí vyřešit.

Jako dítě jste zažila několik farářů. Pamatujete si z dětství něco, co nyní hodnotíte už z pozice toho, že jste sama farářka? Berete si něco z jejich pojetí, nebo vidíte naopak třeba nějaké chyby na způsobu, jak vedli děti?

Já byla konfirmována ve 13 letech, byla jsem z konfirmandů nejmladší, snad rodiče chtěli konfirmaci trochu urychlit, nebylo jasné, zdali tam bude pak farář. Já jsem sama konfirmaci brala velmi vážně, skutečně jako potvrzení křtu, ale těžce jsem nesla, když mi říkali, že musím být lepší než ostatní, protože jsem nejmladší. Myslím, že o to přece nešlo. Po konfirmaci jsem ale sama nějak toužila. Nepamatuji se už na to, jak nám byly vykládány katechetické otázky. Pamatuji si spíše znovu ty biblické příběhy, které jsme slyšeli zas trochu jinak než v nedělní škole. Pro mě, když učím, je u konfirmandů důležité, aby při konfirmační slavnosti cítili, že se ke svému křtu přiznávají sami osobně. Jinak je to prázdná slavnost. Myslím, že strašně důležité je vodit děti odmalička do kostela. Pravidelně, sami sobě neulevovat, nedělat výjimky. Za to jsem svým rodičům hodně vděčná, že nepolevovali.

U nás učíte jen děti, ale v Nuslích a Střešovicích pracujete jako druhá farářka. Jak si práci ve sborech dělíte?

Dělíme se tak, že po celý rok má jeden farář jednu aktivitu, např. biblické, střední generaci, konfirmandy, mládež, nestřídáme se po týdnu.

Co vám je z farářských aktivit nejbližší?

Asi je to tak nastejno, ale mně osobně nejvíc přinášejí biblické pro dospělé. Pro děti a konfirmandy je ta příprava trochu jiná. Pro biblickou dělám exegezi do hloubky, to mi dává nejvíc, protože proniknu hodně do textu. Pro děti je nutné si uvědomit, kde je jádro zvěsti, pro dospělé je to práce, která zabere hodně času, ale člověk se zas do toho skutečně ponoří. Velice ráda se i připravuji na kázání, těší mě to. Ale práce s dětmi, to je budoucnost. Tam je potřeba napřít síly, aby je to neotrávilo. Dospělí chtějí číst Písmo a hledat, co jim říká do života, chtějí to probírat slovo od slova. Dětem je potřeba nést jádro zvěsti tak, aby ho mohly přijmout. Když začne do textu šťourat mládež, je to také zajímavé. Na tom se člověk učí říct i nevím. Nevím, proč to tak je, nevyčetla jsem to. Ale mládež je úžasná, často jde i o lidi, kteří přišli k víře v dospělosti. Ve Střešovicích jsem se hodně věnovala také návštěvám, hlavně u starších lidí, ale myslím, že navštěvovat mladší je také důležité. I naše generace má své problémy, někdy se o nich stydíme mluvit, řešit je. Moje zkušenost je, že někdy si lidé potřebují o takových věcech promluvit. Pomůže jim, pokud je třeba jen lehce pobídneme, když vidíme, že asi řeší něco, s čím si nevědí úplně rady.

Asi je těžké zachovat míru, aby člověk nemluvil druhým do života moc, nedirigoval je, ale přitom měl zájem a dovedl říci pravé slovo v pravý čas.

No, já si nedělám ambice moc zasahovat radami do života, důležité mi přijde třeba i jen lidi vyslechnout. Člověk musí bezpodmínečně zachovat mlčenlivost, protože naše církev je trochu malý píseček a lidé o sobě hodně vědí. Tak může být taková návštěva pro lidi velká pomoc. Někteří si ji vyloženě vyžádají.

Když spolu tak povídáme, mám silný pocit, že patříte k lidem, které jejich práce baví. Je to tak, že vás farářské povolání i osobně těší a naplňuje?

To ano. Těší. Jsem za to vděčná. Ale co si teď hodně uvědomuju, že to pro rodinu je často dost těžké. Katoličtí kněží v tomto mají výhodu, ale zase jsou ochuzeni o jiné věci, to vím od nich. Je ale dobře, že lidé, kteří do sboru přicházejí, vědí, že i farář, farářka má stejné starosti. Že chápe, když někdy třeba nemůžou přijít, protože jsou skutečně unavení.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 58, listopad 2005
předchozí   další

Obsah

…a neuveď nás v pokušení!
Jak se žije …
Pán Bůh nebude zkoušet naše vědomosti
O Naději
Pozvánka na adventní trh
Rodinná neděle
Ze staršovstva
Janské Lázně 2006
Písničky pod vobraz(y)
Podzimní burza
Sborové akce v listopadu

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).