Z rozloučení se sestrou Evou Pavlincovou 15.2.2006

Více než víra, naděje a láska je věrnost ve víře, věrnost v naději a věrnost v lásce

Paní Eva Pavlincová, rozená Ženíšková, na jejíž život a službu vděčně vzpomínáme a za jejíž život a službu Pánu Bohu děkujeme, se narodila 1. července 1923 v Úpici. Zemřela, jak čteme na úmrtním oznámení, po krátké nemoci ve středu 8.2.2006 v Praze.

V našem sboru, našla svůj druhý domov. Však ještě nedávno s vámi byla — na setkání starších věkem! Ostatně právě odtud byla převezena do nemocnice, kde krátce nato zemřela. Mnozí z vás máte jistě v dobré paměti rozhovor sestry Pavlincové se sestrou Tomkovou, otištěný loni v květnu ve sborovém časopisu Hrozen, a tak víte, že původně byla sestra Pavlincová vychována v katolické víře, obklopená pozoruhodným prostředím umění a kultury své rodiny. Evangeličkou se stala díky sňatku s bratrem profesorem Jiřím Pavlincem, který pocházel ze staré evangelické rodiny z Moravského Slovácka. Tento formální důvod jejího příchodu do našeho sboru byl nepochybně důležitý, nezůstal však jediný. Sestra Pavlincová otevřeně řekla, že evangelická víra jí vyhovovala více, zdála se jí srozumitelnější, oslovila ji, takže v ní stále více a více převažoval pocit, že má někomu pomáhat — účastnit se dění a pomáhat ve sboru. Přišlo jí prý zcela samozřejmé být každou neděli v kostele a vodit sem i své dcery a později své vnuky.

Díky této víře žila i sestra Pavlincová klidně, beze strachu, bez nervozity, radostně a vděčně. O sebe se strachovat nemusela. Byla v dobrých rukou svého Pána! Všechna její energie, všechen její zájem mohl být věnován druhým. A lidé kolem ní viděli, že je má ráda. Měla ráda lidi, kdekoli se s nimi potkala, v Praze, v Choceradech v Soběhrdech, i v Angli, kam jezdila do rodiny své dcery. Ráda se s lidmi zastavovala, ráda s nimi hovořila, o všechno se zajímala, pořád chtěla být nějak užitečná. A to je přesně to, čemu se v bibli říká milovat a sloužit. Sestra Pavlincová mnohokrát slyšela a přijala za své, že láska, o kterou v bibli i v životě jde, není jen nějaký cit, ale především je to odhodlání, účast, solidarita a účinná pomoc, je to životní postoj, způsob života požehnaných.

A tak nepochybuji, že nejenom my, kdo jsme ji potkávali především v neděli, ale i vy, kdo jste s ní byli stále, dosvědčíte, že její láska byla trpělivá, laskavá, bez závisti. Její láska se nevychloubala ani nebyla domýšlivá. Nejednala nečestně, nehledala svůj prospěch, nedala se vydráždit, nepočítala křivdy. Ať se dělo cokoliv, její láska vydržela, věřila a měla naději. A proto také ani její láska nikdy nezanikne. Dobře známe text apoštola Pavla o svaté lásce, o tom jediném, co neztrácí svou hodnotu, co nedevalvuje, co také mol a rez nezkazí, co zůstává stále, „nyní“ i „potom“, co propojuje čas náš s časem nové kvality, kterému říkáváme věčnost.. Láska sestry Pavlincové byla usměvavá, ne-li přímo veselá! Vycházela ze srdce, naplňovala ruce, popoháněla nohy! Nepochybuji, že zůstane dlouho v paměti rodiny i sboru, v paměti lidí, kteří ji znali, a že zůstane navždy v paměti Boží!

Vedle srozumitelnější víry a vedle řady úkolů, které ve vinohradském sboru našla, potkala zde také — spolu se svým manželem — své nejbližší a nejvzácnější přátele. Jsem si jist, a rád bych to pověděl především těm nejmladším mezi námi, že věrné, vzájemné přátelství evangelických vinohradských rodin, byl veliký a vzácný dar, veliká pomoc, kterou tito lidé (s nimi i dědeček a babička Pavlincovi) právě ve složité poválečné době od Pána Boha dostali. Byl to poklad, kterého si velmi vážili, o který pečovali, především tím, jak se vzájemně povzbuzovali a podporovali ve víře, naději i lásce. Vděčně vzpomínám na svá setkání s Pavlicovými, s Rejtarovými, s bratrem Dr. Krčmářem. Díky nim jsem si tehdy uvědomil, že více než víra, naděje a láskaje je věrnost ve víře, věrnost v naději a věrnost v lásce. Na sestře Pavlincové, podobně jako na lidech kolem ní, jsme mohli vidět, že víra není to, čemu se říká ideologie, souhrn nějakých pouček, ale že to je živý vztah věrnosti a důvěry k Pánu Bohu, k Pánu života i smrti, k tomu Pánu, který nás do života postavil a který nás také jednou ze života odvolá. Tito lidé, s vnitřním klidem, bez velkých gest a často i bez velkých slov, připomínali svému okolí tu důležitou Jobovu otázku: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bezpochyby že také nic odnésti nemůžeme.“

Kde by byla naše církev, kde by byl náš sbor, kde bychom byli my, bez tohoto důležitého, dobrého a věrohodného svědectví!?

Jaromír Dus