Pravidla moštárny aneb podle čeho žít

Recenze

To musíš vidět, říkala nám Monika už dávno. Trvalo pak nějaký rok, než jsem se k filmovému zpracování románu Johna Irvinga, nazvaného Pravidla moštárny, dostal. Film opravdu patří k tomu nejkrásnějšímu, ale také nejzajímavějšímu z toho, co přinesl konec minulého tisíciletí. Klade otázky, kterým se stojí za to vystavit.

Příběh doktora Larche, ředitele sirotčince St.Clouds kdesi ve státě Maine na severovýchodě USA. Zařízení, jak postupně zjišťujeme pohledem Homéra, zde narozeného a odloženého dítěte a později doktorova pomocníka, je anonymní porodnicí, ale také místem, kde se načerno provádějí potraty. Chod domova udržují přísné, ale přátelské rituály, jako je večerní čtení pohádek nebo modlitby na dívčím oddělení. Ve světě zuří druhá světová válka, ale domov je ostrůvkem dětského světa, načrtnutý teplými barvami. Ani proto příliš neruší, když obrazem prosvitne bigamní vztah dr. Larche a jeho dvou asistentek.

Jednoho dne se v domově objeví mladý pár, on poručík, ona blondýna Candy. Přijeli kvůli potratu, neboť poručík má odejít na frontu a dítě neplánovali. Homér stržen touhou po velkém světě odjíždí s nimi. Doktor není nadšen, ví však, že Homéra v domově násilím neudrží. Dvojice vezme hocha k moři, které dosud nikdy neviděl, a poté na svou rodinnou jablečnou plantáž. Homér zde pracuje se skupinou sezónních černošských česačů. Postupně se rozvíjí jeho vztah s poručíkovou ženou, světáckou Candy. Černoši odjíždějí za prací jinam, Homér zůstává. Když se parta napřesrok vrací, jsou již Homér a Candy spolu. Partě velí starý černoch Rose, zásadový dobrák, který si dovede zjednat respekt. Jenomže se ukáže, že přivedl do jiného stavu svou vlastní dceru. Starý ani příliš nezapírá, jakoby láska otce k dceři byla namístě. Ve vztahu k Roseho dceři je Homér rytířem a rádcem. Zprostředkuje jí u doktora Larche potrat. Sám je ale bezradný, co se svým vztahem s Candy.

V té době se doktor Larche ocitá pod palbou správní rady domova. Proti všem pravidlům se rozhodne prosadit za svého nástupce právě Homéra. Vyrábí mu falešný lékařský diplom, posílá mu porodnický kufřík s vybavením. Homér ale s návratem nepospíchá. Odhodlá se teprve tehdy, když Roseho při dalším pokusu o znásilnění ubodá jeho vlastní dcera. Přichází zpráva, že zmrzačený poručík se vrací z fronty domů. Dr. Larche umírá. Candy si na vozíčku přiváží svého manžela, s nímž již nikdy nebude mít dítě, které si kdysi nechali u dr. Larche vzít. Homéra v St.Clouds vítá jásot malých kamarádů. Když usedá do ředitelského křesla, připadá nám náhle jako doktor Larche, který zázrakem omládl o nějakých čtyřicet let.

Dlouho jsem neslyšel tak naléhavě položenou otázku po tom, jak dobře žít. Ztělesněním dospělého a svobodného vztahu k etice je právě doktor Larche. Nespoután konvenční morálkou, vede svůj domov jedině s ohledem na své vlastní svědomí, oddán tomu, co sám považuje za dobré a spravedlivé. Klíčem k filmu je scéna, kdy se na Homéra obrací negramotný Rose, který jej sám předtím učil finesám moštárenského řemesla, aby mu přečetl pravidla moštárny, přibitá na cáru papíru zdi. Homér čte řadu malicherných zákazů a příkazů, které se naprosto míjejí s tím, jaká dilemata prožívá a vidí kolem sebe: nekouřit v postelích, nelézt po střeše… „K sakru, to musel psát někdo, kdo tady nikdy nežil. Taková pravidla jsou k ničemu“, shrnuje Rose a Homér mu dává za pravdu. Pravidla moštárny končí v plameni kamen.

Film je hezký na pohled, herci pohlední a krajina malebná. Otevírá problém vztahu zákona a dobra. Odpověď zní „Wait and see“, počkej a uvidíš, buddhisticky působící rada poddat se toku života, vyčkat, co přinese. Zákon, pravidla, která sepsal „někdo, kdo tady nikdy nežil“, patří do koše. Připomíná to pavlovský konec Zákona. Jenomže: Je to takhle jednoduché? Není to právě jedna velká iluze, že když odvrhneme zákon, nalezneme lidství? Nenalezneme spíše chaos, džungli a zákon silnějšího? Anebo je projevem víry chaotu se nebát? Ale jaké víry? V dobro v člověku? V Boží vedení?

Petr Sláma