Vinohradský sbor ČCE

Škola Boží služby v Collegeville II.

Spojení kláštera a školy se ukázalo velmi prozíravé. Benediktini tím nejen poskytovali jedinečné služby katolíkům různých národností, ale zároveň se z této školy rekrutoval benediktinský dorost. Mnozí absolventi školy vstupovali do noviciátu. Škola zde působí dodnes, resp. dvě školy. Benediktini zde spravují High School i College (bakalářské vzdělání v různých oborech). Dnes je řeholního dorostu méně, benediktinů též, ale stále asi třicet z nich vyučuje na univerzitě. Studentům je nabízeno duchovní vedení a řada z nich je přijímá. Jinak se univerzita mnoho neliší od jiných univerzit podobného typu. A přece je zde patrné významné dědictví. Filozofie vzdělání na univerzitě sv. Jana, která do jisté míry připomíná monumentální snahy Jana Amose Komenského, byla vytvářena mužem, jenž se nesmazatelně zapsal do dějin univerzální církve. Byl to Virgil Michel (1890-1938), děkan univerzity sv. Jana a průkopník liturgického hnutí v USA. Muž vize, modlitby a akce, který se v tomto směru podobal Bonifáci Wimmerovi, stihl za svůj krátký život tolik, že byl svým životopiscem nazván jedním z nejvýznamnějších benediktinů všech dob.

Svým opatem Alcuinem byl Virgil Michel poslán na studia do Evropy, kde poznal nejen Řím, ale i německé, rakouské a belgické benediktinské kláštery, v nichž se rodila liturgická obnova. Vedle toho mnoho cestoval. Se svým otcem navštívil mimo jiné Palestinu i Egypt. Tato bohatá zahraniční zkušenost ovlivnila jeho intenzívní 13ti-letou činnost v Minnesotě (domů se vrátil v roce 1925). Virgil Michel proslul především jako zakladatel liturgického hnutí ve Spojených Státech. Šlo však o víc než jen o jednu oblast života církve.

Virgil se vrátil z Evropy přesvědčen, že vlastní zdroj obnovy církve a společnosti nemůže být nalezen jinde než v liturgii. Jen z obecenství s Bohem ve společenství církve může vyrůstat autentický apoštolát. Jakékoli jiné pojetí se v posledu zadrhne na prázdném aktivismu. Liturgie, bohopocta, bohoslužba, Boží milost pramenící z Bohem stanovených prostředků spásy — to je sféra, kterou nemůže poskytnout žádná jiná organizace než církev. Odtud roste touha žít v Kristu a pro Krista ve všech ostatních oblastech života jednotlivce a společnosti. Virgil Michel pozorně četl encykliky římských papežů poslední doby a všiml si zásadního důrazu, jímž Pius X. podtrhl eucharistický život církve. Tento důraz na život s Kristem a pro Krista domýšlel tentýž papež i do hospodářského života společnosti. Toužil po tom, aby církev stála v první linii při řešení sociální otázky. Pius X. vycházel z encykliky Lva XIII. Rerum novarum (1891), na niž pak navázal i jeho nástupce Pius XI. encyklikou Quadragesimo anno (1931). Liturgický život, který byl nově objevován a povzbuzován v klášterech i v samotném středu církve, nebyl tedy izolovaným hnutím. Zvláště pak ne v pojetí Michelově. Z podstaty liturgie podle něj vyplývá odpovědnost za sociální otázku. Z bohoslužby vede přímá cesta k úsilí o sociální spravedlnost.

Virgil Michel nebyl sám, kdo pracoval s obrazem církve jako mystického těla Kristova. A přece málokdo tento pojem tak jasně vyložil svým životním zaměřením jako právě on. Měl v sobě americkou svěžest a smysl pro sociální solidaritu, kterou postrádali mnozí evropští řeholníci a kněží. Virgil Michel vyšel z církevního prostředí, které se od počátku chápalo jako

služebné. Klášter i školy v Collegeville byly založeny ve prospěch nových usedlíků. Benediktini jako za starých dob v Evropě zdůrazňovali zbožnost i manuální práci, vzdělanost i sociální solidaritu. V tomto smyslu amerikanizace benediktinů přiblížila řád původním intencím zakladatele. OTIOSITAS INIMICA EST ANIMAE (lenost je největší nepřítel duše), píše sv. Benedikt. Kněží, kteří vstupovali do komunity, neměli za života Benedikta ve srovnání s laickými bratřími žádná privilegia. Ostatně Benedikt sám knězem nebyl. Tato rovnost se později mezi benediktiny vytrácela. Kněží se začali specializovat na liturgii a vzdělání, zatímco bratří (nekněží) byli určeni k manuální práci. To je také jeden z důvodů, proč se křesťanství v Evropě postupně vzdalovalo určitým vrstvám obyvatel. Mimochodem Virgil Michel byl otřesen návštěvou španělské církve ve 20. letech. Nechápal, proč duchovní a řeholníci se tak ostentativně vydělují od většiny společnosti a není jim hanba požívat zjevných privilegií. Takové odcizení mezi kněžími a laiky z Ameriky neznal. Respekt k hierarchické struktuře církve mu nebránil nahlížet na její podstatu jako na tělo Kristovo. Toto porozumění církvi, v níž každá jeho část má svou jedinečnou funkci uvnitř celku, se rodilo postupně ze tří odlišných, ale přece vzájemně provázaných hnutí: liturgického, biblického a sociálního. Vlastní „posvěcení“ této myšlence vtiskl papež Pius XII. až po Michelově smrti v roce 1943 v encyklice „Mystici corporis“.

Virgil Michel brzy po návratu z Evropy založil časopis „Orate Fratres“. Tento časopis, který se později přejmenoval na „Worship“, se měl stát a také se stal hlavním propagátorem liturgické obnovy ve Spojených státech. Michelovým úmyslem bylo probudit katolické laiky z litugické letargie a zapojit je aktivně do liturgického apoštolátu. Liturgická obnova měla od počátku co činit teologicky s naukou o všeobecném kněžství věřících. Tím se nemělo rušit speciální kněžství ordinovaných, ale naopak mělo být zasazeno do adekvátních relací. Liturgie měla být chápána ze své podstaty jako záležitost celého Božího lidu. Podobně zaměřený jako časopis „Orate Fratres“ mělo být i nově vzniklé nakladatelství „Liturgický tisk“. Boží lid se tak díky vhodným knihám měl naučit žít, čerpat a dýchat liturgií. Jedním z velmi úspěšně vydávaných titulů byl např. stručný breviář pro laiky. Nad obojí publikační činností bděl redaktor a autor Virgil Michel. Jeho úsilí vyvolalo velmi přejné reakce mezi lidem i katolickou hierarchií. Pozoruhodné bylo, že sám Virgil Michel se považoval za tradičně ortodoxního katolíka. Jeho pojetí „tradice“ však bylo v jistém smyslu netradiční. Nebylo mnoho jemu podobných, kdo by domýšleli do tak dalekosáhlých důsledků teologické impulsy vycházející z papežských encyklik.

Virgil vyučoval a řídil benediktinskou univerzitu (College). Jeho úmyslem bylo, aby tato škola produkovala široce vzdělané a hluboce duchovně zakotvené mladé lidi, kteří by se postupně stávali vůdčími osobnostmi ve společnosti. Tímto způsobem chtěl přenést liturgické impulsy také do života širší společnosti. Byl si vědom toho, že katolíci jsou dosud málo slyšet i na rovině politické. Jeho zřejmě nejznámějším žákem se stal Eugene McCarthy, dlouholetý senátor za Minnesotu a kandidát na amerického prezidenta z 60. let. Ten vstoupil do povědomí americké veřejnosti zejména tím, že jako první z vysoce postavených politiků začal kritizovat americkou politiku ve Vietnamu. McCarthy se dlouhodobě se zabýval sociální otázkou v USA a byl respektován pro svou mravní integritu.

V posledních letech svého života se děkan Michel zabývá čím dál více otázkou kultury. Kulturou rozumí vše, co vytváří hodnotový systém ve společnosti, tj. zákony, zvyky, způsoby chování, knihy, filmy, atp. Úkolem křesťanů je posilovat křesťanský prvek v obecně přijímané kultuře. Je to o to naléhavější, že svět se rapidně paganizuje. V druhé půli 30. let si musel být minnesotský benediktin vědom akutního nebezpečí barbarizace Evropy. Nebylo podle něj jiné cesty, než domýšlet do důsledků to, co nabízela liturgie: pojetí církve jako mystického těla Kristova. Z liturgie se má rozšiřovat posvěcení do všech oblastí soukromého i veřejného života. Proto je třeba budovat církev, zdůrazňovat nezastupitelnou úlohu křesťanských laiků. Kdysi byl ideál svatosti mučedník, později se jím stal od světa oddělený mnich. V naší době se svatost vytváří uprostřed světa. Žít ve světě, a přitom nebýt ze světa, to by měl být ideál svatosti pro dnešní kněze, řeholníky a zvláště pro křesťanské laiky. Michelovo celoživotní úsilí by se dalo shrnout do hesla, které si pro svůj pontifikát zvolil Pius X.: „instaurare omnia in Christo“ (Efez.1,10).

Martin T. Zikmund

Pokračování v příštím čísle Hroznu

číslo 70, prosinec 2006
předchozí   další

Obsah

Neboj se
Ohrožuje islám Vinohrady?
Nejdůležitější na sboru je, aby byl….
Ke kořenům našeho evropanství III.
Škola Boží služby v Collegeville II.
Konfirmace
O sboru v Merklíně
Z historie vinohradského sboru XXXIII.
Štědropolední oběd
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).