Vinohradský sbor ČCE

A jak to viděli laici?

Při oslavách výročí kostela a sborového domu promluvilo několik farářů - sbor však byl vždy tvořen i laickými pracovníky, kteří v něm také zanechali své stopy. Poprosila jsem čtyři své předchůdce, aby napsali do Hroznu krátké vzpomínání na své působení ve sboru. Výsledkem jsou dva články, které dnes přinášíme.

jaš

Kurátorem snadno a rychle, ale krátce a těžce

Milí přátelé na Vinohradech a v okolí, jsa vyzván vaší stávající kurátorkou, posílám malé ohlédnutí za svým působením ve vinohradském sboru.

Snažil jsem se, aby titulek byl výstižný – do staršovstva vinohradského sboru jsem byl zvolen jako třicetiletý v r. 1985 a hned v dalším období jsem byl zvolen kurátorem. Tuto funkci jsem opustil již po dvou letech z důvodu stěhování na Vsetín.

Vzhledem k tomu, jaká to byla hektická doba, připadaly mi i ty dva roky dost dlouhé. Byly naplněny částečně situacemi plnými stresu, na který ovšem milosrdná paměť stále více zapomíná; ale také hezkými a dokonce humornými zážitky ve sboru.

Do té stresové kategorie patří hlavně záležitosti týkající se sborového domu, působení jinak orientovaných křesťanů, popř. první zkušenosti s řízením schůze staršovstva (už jsem si zvykl ).

Z těch hezkých zážitků alespoň namátkou společenství sboru, vztah s rodinou kazatele Jaromíra Dusa a mnohými ze staršovstva a střední generace, za všechny musím jmenovat alespoň Kadlecovy, kteří se v podstatě stali členy naší rodiny. Jsem vděčný za všechny příjemné a veselé zážitky na brigádách, táborech a sborových výletech. I s Janou rádi vzpomínáme na padesátičlennou návštěvu, která do sboru přijela z Londýna a kterou se podařilo ubytovat v rodinách. Drtivá většina návštěvníků byla původem z Jamajky a naše děti si ještě dlouho myslely, že Angličané jsou černoši. Jako bývalý kurátor vzpomenu ještě dva zážitky přímo z práce v budově sboru: byl jsem šokován, když jsem jednou zazvonil u tehdejšího kostelníka, otevřely se dveře a uprostřed předsíně seděl kostelníkův malý syn na záchodě. Inu, náš milý kostelník záchod přestěhoval do předsíně, protože se mu v koupelně nelíbil… Často jsem při svých pozdějších pracovních setkáních s výpočetní technikou vzpomínal na to, jak jsme s Tomášem Kadlecem instalovali na tehdejší dobu revolučně výkonný počítač AT 386 pracující pod Windows, a jak Tomáš pořád zdůrazňoval: Do manuálu se podíváme, až když bude úplně nejhůř…

Stručně řečeno, jsem vděčný Pánu, že jsme s vámi mohli celá rodina žít 13 let. Pokud i nás navíc počítáte mezi stavební kameny sboru, díky.

Vladimír Buzek, duben 2008

Kurátorem na Vinohradech 1993-1999

Mým prvním dojmem v této funkci byla naprostá nepřiměřenost toho, že jsem do ní byl zvolen. Vždyť jsem právě vstoupil do sboru a ani dříve jsem jeho členem nikdy nebyl! Jen bratr farář Dus tvrdil, že stačí má zkušenost z vedení sboru ve Vizovicích, a podařilo se mu přesvědčit i většinu staršovstva, aby mě zvolili. Necítil jsem se ani zdaleka hoden zastávat službu, kterou přede mnou konali muži jako MUDr. Lukl, Jan Filipi, Dr. František Laichter. Na druhé straně byli mými předchůdci bratři jako Mirek Filipi a Vláďa Buzek, kteří dovedli stejně řídit schůzi, jako vzít na sebe montérky a jít pracovat. Takže v lehkém postavení jsem nebyl.

Asi jsem ani nezastával správné myšlenky. V prvních dvou letech jsem se snažil přimět Mirka Dusa, jehož kázání jsem miloval, aby se soustředil i v pastorační službě na sbor a nemyslel na odchod. Pravdu však měl bratr farář, protože se mu už v hlavě rodila skvělá myšlenka zřídit duchovenskou službu v armádě. Stejně tak jsem prohrál zápas o Domovinku. Zastával jsem se tehdejšího střediska Diakonie, protože jsem byl členem jejího představenstva, a proto jsem odmítal výstavbu patýrka v největší místnosti. Je však pravda, že Diakonie tyto místnosti neuměla využít k takové službě, jaká jí náležela. Takže patýrko bylo vystaveno, Diakonie odešla. Účel přízemních místností skvěle vyřešila později Eva Šormová, když tam zřídila mateřské centrum.

Nemohl jsem už zasáhnout do úpravy interiéru kostela pro potřeby hudebních souborů, které měly zvýšit příjmy sboru. Razil jsem však myšlenku, aby takový zcela mimořádný příjem byl určen pro potřeby celocírkevní nebo humanitární, protože bohatství sboru by mohlo ohrozit obětavost jeho členů. Pozdější vývoj ukázal, že hudební agentura p.Vlčka nebyla schopna platit tolik, co jsme si představovali v optimismu prvních let svobody. Nicméně po dokončení četných stavebních prací v domě začal náš sbor podporovat jiné sbory, které se ocitly bez prostředků.

Nejraději vzpomínám na tříleté období, kdy byl náš sbor bez trvalého faráře. Měli jsme pěknou pracovní skupinu s Petrem Slámou, Martou Kadlecovou a Pavlem Coufalem, později přibyl Mikuláš Vymětal. Zahajovali jsme ráno modlitbou. Rozuměli jsme si dobře, i když jsem musel ubránit Pavla Coufala, když na něm přepečlivý Petr chtěl přesný pracovní program na každý den. To však při pestrosti Pavlovy práce nebylo možné. Když byla zrušena studentská kolej v Jirchářích, poskytli jsme studentům ubytování v uvolněných bytech našeho domu. To mně umožnilo velmi hezká setkávání. Snažili jsme se, aby se tito mladí lidé alespoň zčásti zapojili do sborové práce a tak se seznamovali s úkoly, které jim v budoucnu připadnou.

V tomto tříletém období jsme museli vyřešit těžký duchovní úkol - čím vyzdobit přední stěnu kostela. Kdo jiný by se takového úkolu měl ujmout než Miroslav Rada, který na Vinohradech vyrůstal, má v našem podkroví svůj ateliér a je ochoten se takové práce ujmout? Bratr Rada byl proto pozván, sborové shromáždění dalo souhlas, aby nám dal svůj návrh, předběžné návrhy byly podrobeny prohlídce a bylo o nich diskutováno. Koncepci celého souboru obrazů promyslel Mirek Rada sám a v konečném provedení možná překvapil některými prvky, s nimiž nebylo počítáno. Pro mne osobně jsou tyto obrazy chloubou vinohradského kostela - a jsem nesmírně vděčen nebeskému patronu našeho kostela, že nikdo z poctivých kalvinistů neopustil naše řady. Trnem v oku jim byl zejména krucifix na Kristově hrudi.

Ve schůzích staršovstva jsem byl asi prvním, kdo každé schůzi připravil napsaný program. Snažil jsem se, aby schůze nebyly příliš dlouhé a někdy se mi to dařilo. Hrubou chybu jsem učinil, když jsem dovolil, aby schůze staršovstva navštěvovali ti, kdo nebyli zvoleni - sborová sestra, učitelka náboženství a pod. Tito pracovníci mají být pozváni na schůzi jen podle potřeby a na předem vymezený čas.

Služba kazatelská i pastorační byla v rukou našich farářů na částečný úvazek, křesťanská služba a práce s dětmi byly v rukou našich osvědčených pracovníků a pracovnic. O intenzivní hledání nového faráře se starala vyčleněná skupina presbyterů spolu s teologickou komisí. Jsem vděčen za to, že mi bylo umožněno spolu s Martou Kadlecovou a Pavlem Coufalem navštívit sbor ve Velkém Meziříčí (Joel Ruml) a v Heršpicích (Tomáš Trusina) - i když nás oba odmítli. Mezi pozvanými faráři byl i můj syn Martin, který také odmítl s tím, že se necítí připraven pro službu ve městě. Teprve po jednom roce Martin opakované pozvání přijal, a to pod vlivem osobních dopisů některých význačných členů sboru.

Volba mého syna za faráře sboru znemožnila v roce 1999 moji další kandidaturu - stejně pádným důvodem však bylo dovršení 75. roku mého věku. Rád na tato léta služby vzpomínám a jsem vděčen sboru a všem spolupracovníkům za podporu.

Vojtěch Zikmund

 

číslo 86, květen 2008
předchozí   další

Obsah

Kázání
Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování III
O obrazech v našem kostele
A jak to viděli laici?
Z historie vinohradského sboru XLI
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).