Vinohradský sbor ČCE

Každého dne mám mnoho důvodů k vděčnosti

Tato slova napsala v jednom ze svých dopisů přítelkyním v cizině sestra Dagmar Bružová, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Její život je odjakživa spjat s vinohradským sborem, na jehož blaho často myslí v modlitbách i rozhovorech. Vinohradský sbor byl a je jejím duchovním domovem, byla po mnoho let členkou staršovstva a také místokurátorkou. Ti, kdo sestru Dagmar navštěvují, vědí, že z návštěvy u ní obvykle odejdou obohaceni. Vědí, že při ní nebudou naslouchat zatrpklému vzpomínání na lepší časy nebo proudu stížností na drahotu, bolesti či samotu. Vědí také, že pokud jí sdělí důvěrné věci, mohou se spolehnout na její diskrétnost. Je velkým uměním stárnout tak, aby člověk zůstal duchem mladý, a sestře Dagmar se to daří. Jak se utvářel život, který i ve stáří nese své plody, shrnuje tento medailónek.

Dagmar Bružová se narodila 8. dubna 1922, vyrůstala v láskyplném rodinném prostředí, tatínek pocházel ze staré evangelické rodiny a také rodina její maminky, pocházející z jižních Čech, byla pevně zakotvena ve víře. Díky harmonickému rodinnému prostředí prožila Dagmar radostné dětství. Jak píše ve svých pamětech, teprve v dospělosti doopravdy porozuměla, jak hluboce její rodiče přispěli k formování jejích názorů, jejího vztahu k okolí, k pocitu bezpečí a láskyplné sounáležitosti.

Do obecné školy chodila v Italské a později v Kladské ulici, poté absolvovala čtyři ročníky reformního gymnázia, ale na přání svého tatínka začala po kvartě studovat obchodní akademii v Resslově ulici. Po maturitě na sklonku druhé světové války nastoupila do firmy Julius Meinl. Ještě za války prožila hlubokou duchovní zkušenost v rodině Jana Filipiho, presbytera vinohradského sboru. Setkání s jeho otcem v Telecím na Českomoravské vysočině pro ni bylo setkáním s Božím svědkem. Koncem května 1945 pomáhala jako stenografka na prvním poválečném „retreatu“ Akademické Ymky v Obříství u Mělníka zaznamenat projevy J. L. Hromádky, Eugena Zeleného, Boženy Komárkové, Miloslava Koháka a dalších. Začala pracovat ve studentském výboru AY, v roce 1946 byla vyslána na Mezinárodní studentskou konferenci do Basileje (společně s J. M. Lochmanem, Daliborem Chrástkem, Mirkem Heryánem, Věrou Ningerovou a Mirkem Miřejovským). Tři poválečné roky strávila na univerzitě a zároveň pracovala ve firmě svého otce.

foto: dagmar

V roce 1947 byla vyslána na konferenci do Anglie, kde navázala mnohá celoživotní přátelství. V roce 1948 přijala nabídku práce v ústředí ČCE, kde připravovala společně s Miroslavem Heryánem a Martou Kačerovou biblické příručky pro sdružení mládeže – autory textů byli faráři, Dagmar je rozepisovala na stroji na „blány“, z nichž se pak rozmnožovaly. Bylo to období velkých politických změn, a jak Dagmar později vyznává, „v těch nejhorších situacích politických, ekonomických i etických nalézala ochranu a útočiště v církvi. Ve světě, ale bezpečně v Boží ruce…“ Na duchovní život fašistická ani komunistická totalita nestačila.

V roce 1950 Dagmar jako manželka faráře přišla na svůj první sbor, do Děčína. Již v roce 1952 se stěhovali do Hrubé Vrbky – sboru, který si Dagmar zamilovala už při první návštěvě a na který nedokáže zapomenout dodnes. Ač původem z Prahy, našla tady pravý domov, a jak sama říká, již přes padesát let musí opakovat, že ke svým třicátým narozeninám dostala ten nejcennější dar – Hrubou Vrbku.

Po devíti letech působení v Hrubé Vrbce byla v červnu 1961 požádána o pomoc s organizací Všekřesťanské mírové konference v Praze, shromáždění evropských křesťanů napříč politickými hranicemi. Málokdo dnes pochopí, jak neobvyklé bylo v rozdělené Evropě setkání východoněmeckých křesťanů se západoněmeckými, kněží pravoslavné církve s anglickými účastníky. Jak Dagmar později napsala, „aniž to vláda komunistického Československa tušila, stala se nástrojem Nejvyššího Velení Nebeského…“

V roce 1969 stála Dagmar u zrodu dětských SOS vesniček a pracovala pro ně až do roku 1975, kdy si převzetí jejich správy vynutil komunistický stát. Období práce pro SOS vesničky bylo jednou z nejšťastnějších kapitol jejího života. Pomáhala vyhledávat maminky, organizovat kurzy i návštěvy maminek v již fungujících vesničkách, stavěla se první SOS vesnička v celé sféře tehdejšího Sovětského Svazu. Ve sdružení SOS vesniček platila zásada, která jistě pomohla úspěchu celého hnutí: práce v SOS vesničce není oběť, ale naplněný život.

V roce 1985 Dagmar podnikla cestu za přáteli do Velké Británie a poté následuje v roce 1986 velká cesta do USA a Kanady. Při návštěvě mnoha sborů si velmi silně uvědomila, že „jednota Božích dětí nezávisí na příslušnosti k určité denominace – ta jde napříč všemi.“

V roce 1987 se účastní konference ve Frankfurtu nad Mohanem a po návratu překládá do češtiny knížku jejího hlavního řečníka Johna Wimbera, který také velmi ovlivnil její duchovní život.

Po sametové revoluci se Dagmar v prosinci 1989 ujímá své práce v obnoveném hnutí SOS vesniček (šest měsíců je hlavní kanceláří její vlastní byt, pak dostávají SOS vesničky k dispozici prostory na Hradě). Dagmar o této době píše, že „opět nastaly pionýrské časy“.

V Domu Hermanna Gmeinera v Innsbrucku 28. září 1990 pak dostává Dagmar Bružová společně s českými maminkami SOS vesniček Zlatý prsten Hermanna Gmeinera (nejvyšší vyznamenání SOS maminky po 7–10 letech s rodinou).

V roce 1992 se splnil Dagmar její velký sen a podnikla cestu do Izraele. Vrcholným zážitkem byla pro ni návštěva památníku Yad Vashem. Po návštěvě Izraele kupodivu pozbyla touhu nadále hodně cestovat, protože cítila, že tato cesta byla vyvrcholením jejích zkušeností vnějších i vnitřních.

Těší nás, že Dagmar můžeme mezi námi stále vídat, v plné duševní svěžesti.

Barbora Uličná a Jana Šarounová

Pramen: Dagmar Bružová: Dopis Sharon a Lori.

číslo 127, květen 2012
předchozí   další

Obsah

Ježíš a hříšnice ve farizeově domě
Z přímluvných modliteb, které zazněly ve vinohradském sboru
Každého dne mám mnoho důvodů k vděčnosti
Po stopách vinohradského odboje
Reformované hádanky V.
Umění doby toleranční
Noc kostelů v naší modlitebně
Program Noci kostelů v našem sboru
Pozvánka na procházku noční ZOO
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).