Fanynka

Vzpomínáme na sestru Františku Pospíšilovou, která letos v srpnu zemřela v nedožitých 96 letech.

Fanynka se narodila v Hutisku na Valašsku do početné rodiny. Její otec měl dvě manželství a dětí bylo hodně, tuším, že alespoň deset. Živobytí pro rodinu nebylo lehké a o to obdivuhodnější je urputnost Fanynky něco se naučit a dokázat! Vyučila se švadlenou, pracovala ve Zlíně, ale později měla svůj krejčovský salon v Brně. Tam se seznámila se svým manželem a přestěhovala se do Prahy. Františka pocházela z evangelické rodiny, což bylo pro oblast Hutiska–Solance dosti neobvyklé. Ale své víry se rodina držela, její nejmladší bratr byl do vysokého věku varhaníkem v kazatelské stanici v Napajedlech. Fanynka také měla hudební vlohy a pěkně čistě zpívala. V našem sboru byla členkou pěveckého sboru, který vedl Zdeněk Coufal.

Poznala jsem Fanynku až po návratu do Prahy v devadesátých letech. Zúčastňovala se setkání starších členů sboru. Tehdy nás bylo hodně – kolem velkého stolu ve sborovém sále sedělo přes dvacet dychtivých posluchačů. Účastnila se i jiných akcí, pravidelně chodila na březnový Světový den modliteb a pamatuji se, jak z baptistické modlitebny šla pěšky domů a nechtěla žádnou pomoc.

Později jsme se stýkali i mimo sborové akce. Chodívali jsme k Rumlům na Slezskou ulici, k Růžence Soukupové do Chodské ul. i k nám na Moravskou. Později chtěla Fanynka, abychom chodili i k ní do ulice Anny Letenské. Byla pozornou hostitelkou a měla ráda společnost. Byla to setkání spíš osobní, ale nikdy jsme nevynechali modlitbu i nějaké slovo nebo čtení příběhu, kterého se ujímal Vojta.

Fanynka byla silná osobnost, zvyklá rozhodovat a žít život podle svých zásad a vůle. Měla dvě dcery, které velice milovala. Když ještě chodily do školy, dbala na to, aby se naučily cizí jazyky a měly světový rozhled. To je přivedlo k průvodcovství cizinců po Praze. Nu, a jelikož děvčata byla „obrichtovaná“, jak se na Valašsku praví, obě měla brzy nápadníky ze svých klientů: jedna se provdala do Švýcar a druhá do Belgie. Fanynka měla z toho radost, ale časem ji mrzela vzdálenost od svých nejbližších. V Belgii měla vnoučata, dvojčata – chlapce a děvče – a to naplnilo její život, byť na dálku. Dcery jí snad denně telefonovaly a často za ní jezdily.

Nebylo pro ni lehké opustit svůj byt, nezávislý život, ale na druhé straně se dostavilo stáří s různými obtížemi a uznala, že by sama bydlet nemohla. Odešla do Domova v Dejvicích, který si vybrala –nemohla tam však mít vlastní pokoj a musela se přizpůsobovat spolubydlící, což bylo pro ni těžké a snad dva roky, které tam strávila, nebyly pro ni ty nejšťastnější. To už jsme s Vojtou byli na Vsetíně – naposled jsem ji viděla vloni v září, když slavila své 95. narozeniny, a telefonicky jsem s ní mluvila, díky Olince Langerové, nějaký ten týden před její smrtí.

Zůstává po ní mezera ve třetí lavici vpravo, kde pravidelně každou neděli sedávala – ale my ji budeme dlouho uchovávat ve svých srdcích: její houževnatost, laskavost a věrnost.

Alena Zikmundová

Rozloučení se sestrou Františkou Pospíšilovou

„Nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi“ vyznávala celý svůj život Františka Pospíšilová, kterou si pán Bůh k sobě povolal 1. srpna, v jejích požehnaných 96 letech. Jsme vděčni za její věrnost ve víře, za její příklad skromného, milého a pokorného člověka.

Při setkáních ve shromáždění, kam docházela o berlích, a v poslední čas při návštěvách v jejím soukromí i v telefonických rozhovorech, projevovala vždy velikou radost.

Sestra Františka pocházela z Moravy, ráda zpívala, cestovala, měla báječného muže Jana, kterého jsem dobře znala. Vychovali spolu dvě dcery, které ač provdány v cizině, se své mamince do poslední chvíle věnovaly, jak mohly. Věděly také, že jejich maminka je spjata ve vzájemné lásce a úctě s naším sborem – jejím druhým domovem. Bylo nám všem potěšením tuto radost sdílet celá léta a rodina sestry Františky ji s námi zažila i ve chvíli loučení.

Za varhanního doprovodu bratra Růžičky zaznělo v úvodu obřadu pár tónů písně Rožnovské hodiny, při bohoslužbě jsme zpívali několik písní z našeho zpěvníku. Ujištěni Boží blízkostí jsme se společně pomodlili modlitbou Páně.

I za takovou důstojnou chvíli ve sboru cítím velikou vděčnost.

Věra Janečková