Osmdesátiny Radoslava Kvapila

Radka Kvapila jsem poznala na jaře 2005. Tehdy právě vymýšlel festival, v němž chtěl české publikum seznamovat s americkou hudbu a zároveň s ideovými pilíři americké demokracie. Náhodou se mu dostala do rukou moje kniha Svět zvaný Amerika, v níž jsem čerpala ze svých pětadvaceti let života v USA, a tak jsme se setkali a on mi postupně začal vysvětlovat své plány. Cítila jsem se poctěna tím, že se na mě obrací tak proslulý umělec, a navíc mě jeho projekt velice zaujal. Nevím už, kdo z nás vymyslel název, ale první ročník Amerického jara se uskutečnil v roce 2006. Od té doby se festival rozkošatil a letos se bude konat po deváté.

Je to jen jeden z projektů, které Radek inicioval a které postupně začaly žít vlastním životem. Jak jsme se poznávali, fascinovalo mě, co všechno v životě stačil – kromě koncertování po celém světě a účasti v porotách klavírních soutěží organizoval od mládí desítky hudebních akcí. Byl vychován v tradici Leoše Janáčka, který měl kromě komponování doslova deset profesí. Nadchl mě Radkův zápal pro budování občanské společnosti – občas říká, že potřebujeme nové národní obrození a má plně pravdu, protože moderní český národ vznikl v 19. století právě díky obrovské společenské a kulturní angažovanosti tisíců dnes už bezejmenných Čechů.

Samozřejmě jsem si také brzy všimla jeho skromnosti a Radek mi citoval Sokratovo prohlášení o lidech, kteří „vědí, že nic nevědí“, a navíc zdůraznil, že „evangelické prostředí vede člověka k vědomí vlastní nedokonalosti… “

Přeji všechno nejlepší a hlavně hodně sil do dalších let!

Jiřina Rybáčková