Nechte je vejít

Rozhovor s Bertramem Althausenem, oblastním farářem v Delmenhorstu

V jedné z říjnových nedělí navštívila naše bohoslužby skupina německých farářek a farářů z Evangelické luterské církve v Oldenburgu poblíž Brém. Po bohoslužbách jsme seděli u kávy a čaje, a protože bylo den po volbách v naší zemi, hovor se přirozeně stočil k tématům, která letošní volby ovládala nebo v nich hrála velkou roli. Jedním z nich bylo téma imigrantů a strachu z nich, který řadu lidí (a možná i křesťanů) přesvědčil, aby volili politické strany, jež byly v odmítání uprchlíků razantní, často až nenávistné. Němečtí hosté českému strachu příliš nerozuměli a bylo vidět, že v této věci je atmosféra v Německu trochu jiná. Rozhovor s nimi byl zajímavý pro obě strany, i když jsme si toho nestihli říci mnoho. Po jejich odjezdu se podařilo od vedoucího skupiny získat ještě odpovědi na některé další otázky.

Při rozhovoru u nás jste mluvili o aktivitách, které církve v Německu pořádají pro migranty. Týká se to i vašeho sboru a sborů v okolí Brém. Jak jste vlastně s uprchlíky a migranty začali pracovat a jak jsou tyto aktivity časově náročné? Jedná se o aktivity, které provádíte dobrovolnicky, nebo jsou nějak finančně podporovány státem?

U nás v Delmenhorstu (město v blízkosti Brém) se dostalo přijetí v dřívějších i nedávných letech poměrně velkému počtu uprchlíků a migrantů. Ve městě se zhruba 81 000 obyvateli žije kolem 12 000 cizinců. To je asi 15%. K tomu je třeba přičíst ještě několik tisíc lidí, kteří mají kulturní kořeny především v Turecku a přišli do Německa již před desetiletími, získali německý pas, ale dosud se řada z nich cítí být Turky. Z těch 12 000 cizinců, kteří v Delmenhorstu žijí, je polovina Poláků, Rumunů a lidí jiných východo– a jihoevropských zemí EU, případně také ze zemí mimo EU. Takřka třetina z nich jsou Turci, kteří už zde žijí déle. A konečně přišlo v posledních letech do Delmenhorstu asi 1 200 lidí ze Sýrie, 700 osob z Iráku a 300 z Afghánistánu. Tito uprchlíci většinou neumějí německy, cítí se zde hodně cizí a často také vyčlenění.

V šesti luterských sborech ve městě našli (a dosud nacházejí) uprchlíci přátelské přijetí a podporu. Dobrovolníci zvali do takzvaných Willkommens–Cafés (kaváren „na uvítanou“). Bývalí učitelé nabízeli dobře navštěvované jazykové kurzy ve sborových prostorách. Řemeslníci založili dílny na opravu kol, ve kterých uprchlíci opravují darovaná kola, sestavují je ze součástek a opravená kola mají potom k dispozici. Vytvářela se také partnerství, v nichž někteří němečtí členové sboru doprovázeli jednotlivé uprchlíky nebo uprchlické rodiny, podporovali je a radili jim. Sbory zvaly uprchlíky k bohoslužbám a slavnostem a seznamovaly se s nimi.

Všechny tyto aktivity byly organizovány dobrovolnicky, bez nároku na odměnu. Některé farářky a někteří faráři se ve své práci hodně zaměřili na podporu těchto aktivit a doprovázení dobrovolníků, vstoupili také do komunikace s veřejností. Stát potom nabídl pro tyto činnosti finanční podporu, především na profesionální poradenství uprchlíkům a migrantům. Naše Diakonie s těmito prostředky zřídila řadu poraden, které mohou uprchlíkům účinně pomoci. Dobrovolnické aktivity ale existují dosud a jsou organizovány v úzké spolupráci s poradnami při Diakonii.

Při našem rozhovoru v Praze bylo vaší první a bezprostřední reakcí na otázku po problémech s migranty důrazné popření závažnějších obtíží. Objevují se přece jen nějaké problémy, způsobené třeba kulturními odlišnostmi? Vnímáte vztahy s imigranty jako skutečně přátelské, nebo jde především o pomoc? Je to podobné u muslimů i křesťanů, nebo existují rozdíly?

S uprchlíky a migranty, kteří se podílejí na aktivitách sborů nebo přicházejí do diakonických poraden, máme dobré, i když často spíše volnější kontakty. Lidé se vzájemně poznávají a začínají se přijímat ve své kulturní různosti, někdy i s radostí. Mnohé z toho je jistě především pomoc a poradenství, ale mnohdy se lidé stanou dobrými známými nebo dokonce přáteli. Někteří uprchlíci se integrují do společnosti a sborového života i jako muslimové, ojediněle se nechají i pokřtít.

Problémy s těmito lidmi skutečně nejsou. Přirozeně se ale ve společnosti objevují s uprchlíky a migranty také některé těžkosti. Začíná to jazykovými obtížemi a někdy to jde až k vzájemnému kulturnímu odsouzení. Ne úplně zřídka vedou tyto věci k vyloučení cizinců, někdy dojde i k násilným konfliktům. Tyto obtíže se však dají v případě lidí, kteří se podílejí na nabídce sborů, většinou dobře překonat, vyřešit a často je možné jim zcela zabránit.

Jak dlouho mají lidé v Německu osobní zkušenost s lidmi z muslimských zemí? Měli jste vy nebo vaše děti muslimské spolužáky? Vzpomínáte na své první kontakty? Mají Němci často muslimské přátele, nebo nejsou vztahy většinou takto těsné?

Od šedesátých let přišlo v rámci pracovní migrace do Německa a také přímo do Delmenhorstu mnoho Turků, především muslimů. První generace žila ještě velmi odděleně, druhá už byla mnohem otevřenější a ochotnější k integraci. Nyní je zde už generace třetí. Mnozí mladší Němci skutečně vyrostli mezi muslimskými spolužáky a sousedy.

Samozřejmě, lidé s různými kulturními zvyklostmi a etickými zásadami či s různými mateřskými jazyky žijí spíš vedle sebe než ve vzájemných intenzivních vztazích. Až na některá setkání (často organizovaná právě církvemi) žijí křesťané, muslimové a sekulární lidé sice vedle sebe, ale spíše vzájemně odděleni.

Rozumíte strachu z imigrantů, který v naší zemi vládne? Co byste vzkázali v této věci Čechům, hlavně křesťanům?

Většina uprchlíků a migrantů opravdu hledá ochranu, bezpečí či lepší život a strach z nich není vůbec odůvodněný. Samozřejmě jsou nám ve své kultuře a náboženství cizí, ale většinou se chtějí integrovat a přizpůsobit. Jednotlivci mezi nimi tuto integraci nechtějí a přicházejí s neporozuměním pro naši kulturu, často dokonce se silným odmítáním, až s nenávistí. Mít strach z těchto lidí je zcela pochopitelné. Škoda, že tito lidé představují pro mnohé Němce obraz všech uprchlíků. Náš obraz o nich ale nepředstavují. Je to asi hlavně tím, že jsme při našich sborových aktivitách už poznali tolik cizinců a naučili jsme se rozlišovat.

Kromě toho pro křesťany není útěk nic nového, co existuje teprve za našich dob. Také v bibli čteme o mnoha lidech, kteří byli na útěku. Opustili svůj domov, museli se oddělit od rodiny a přátel a vydat se do neznáma. Abraham byl ekonomický uprchlík, Jákob uprchl před vlastím bratrem, Mojžíš byl politický uprchlík. David utíkal před svým tchánem. Ježíš z Nazareta musel utíkat už jako dítě se svými rodiči. A první křesťané byli ve své domovině pronásledováni z náboženských důvodů.

Bible mluví v tomto bodě poměrně jasně: Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin váš Bůh. (3. Mojžíšova 19,33 –34)

A Ježíš říká: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mě. Amen pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Matouš 25, 35+40)

Mým českým bratřím a sestrám bych rád dodal odvahu. Nechte lidi na útěku vejít do vaší země. Poznáte zajímavé a laskavé lidi. Přivítejte je, jako člověk vítá a přijímá sousedy. Budou vám vděčni a vy ztratíte svůj strach.

Srdečné pozdravy z Delmenhorstu. Shalom.

Ptala se Jana Šarounová