Nuž Bohu děkujme

Nedávno jsem někde viděla kreslený vtip s názvem Nebeská kancelář: na stole je telefon a dvě hromádky papírů k vyřízení. Ta první je pořádně veliká a stojí u ní nápis „Prosby“. Ve druhé jsou pouhé tři papíry s nápisem „Díky“.

Není to vlastně vtip a není to ani nic nového. Přesto mi utkvěl v mysli a často si ho připomenu. Rádi se modlíme k Pánu Bohu, když si nevíme rady, něco se nám nebo našim blízkým děje, když jsme nešťastní, nespokojení. Méně na něj myslíme, když se radujeme z vlastních úspěchů a všeho dobrého, co nás i naše blízké potkalo a potkává. Vděčnost Pánu Bohu přitom člověka naplňuje – děkování za splněné prosby, za život, za lidi, kteří nás mají rádi, za to, za co jsme ani neprosili, a přesto je nám dáno. Protože nic z toho jsme si nezasloužili. Ale i ve chvílích, kdy se cítíme špatně, protože se ukázalo, že nám něco nejde či něco neumíme, že jsme něco spletli nebo pokazili a byli za hlupáky, je osvobozující děkovat Bohu. Děkovat mu za to, že on je podstatou našeho života, a tak nejsme závislí na vlastních výkonech a úspěších, nejsme závislí sami na sobě. Děkovat za to, že se nemusíme brát příliš vážně, protože vážně bere On nás.

jaš