Vzpomínka na Tomáše Kadlece

Tomáše jsem znal úplně odmalička. Chodili jsme spolu do jedné třídy a také do kostela do nedělky a na náboženství k panu faráři Otřísalovi. Občas jsem po škole chodil ke Kadlecům na návštěvu a společně s Tomášem jsme si hráli s Legem. To byla tehdy veliká vzácnost a pamatuji si, že on už tenkrát měl nějaké mechanické díly, z kterých se dal sestavit model auta. Trpělivě mi vysvětloval, jak funguje diferenciál u zadní nápravy, a ukazoval mi ho sestrojený. Nemohl jsem nejen pochopit, jak to celé funguje, ale ještě víc mě udivovalo, že to někdo dokáže sestavit – a z Lega! Tomášovi konstruování prostě šlo. Vzpomínám si také na to, jak se paní učitelka asi ve třetí třídě ptala postupně všech dětí, na jaké kroužky v týdnu chodí, a my s Tomášem jsme se hrdě hlásili, že spolu chodíme na náboženství. Paní učitelka odpověděla, že se náboženství do těch papírů nepíše, ale my jsme oba trvali na tom, aby to tam napsala. Vůbec nám nedocházelo, že nás tím vlastně chtěla chránit. Nakonec to tam opravdu nenapsala. S Tomášem jsme po škole vždycky vyváděli různé věci, protože na Vinohradech je hromada parků, kde se dalo lézt na stromy a plazit se křovím. Zatímco mně vůbec nevadilo, že jsem byl po vybudování bunkru a plížení v křoví obalený blátem a že by se na stromy v parku asi moc lézt nemělo, Tomáš dával pozor, aby odněkud nespadl, aby nezlomil nějakou větev. Byl daleko opatrnější. Dával pozor, aby se moc neumazal a napomínal mě, že to či ono by se raději nemělo. Dřív se domy nezamykaly a my jsme mohli prolézat do vnitrobloků, odkud nás také občas někdo vyhodil. Zvlášť za toto se Tomáš hodně styděl a už pak vůbec nechtěl na dvorky chodit. Pamatuji se, jak jsme ve třech jezdili výtahem v jednom domě u spolužáka v Moravské ulici a Tomáš se jen svezl nahoru a dolů a pak že už prý musí domů, zatímco já jsem s tím dalším spolužákem proháněl výtah dobrou čtvrthodinu. Tenkrát pro nás byl výtah veliká vzácnost, ale už tehdy se mi zdálo, že Tomáš má nějak vyvinutější smysl pro zodpovědnost. Samozřejmě se také lépe učil a patřil mezi nejchytřejší ve třídě. Spolu jsme to dotáhli až ke konfirmaci, kde jsme byli dohromady čtyři: Alenka Strohalmová (nyní Klinerová), Katka Štifterová, Tomáš a já. Pak jsme ještě nějakou dobu společně chodili na mládež, ale já jsem se potom oženil a už jsme se tak často nevídali. Poslední vzpomínku na něj mám z Janských Lázní, kde jsme byli společně na sborové dovolené a večer jsme hráli nějaké hry–aktivity. Nebyl se mnou ve skupině, ale byl s Jíťou, která mi potom říkala, že Tomáš působil úplně přirozeně jako vedoucí celé party a organizoval, co kdo má dělat. Na sborový tábor do Orlov jezdili pak bez Tomáše jen jeho kluci – Eliáš a Ámos, takže po Jánkách jsme se vlastně už nikdy na delší dobu neviděli. Bolestně mne zasáhla nedávná zpráva o jeho náhlé smrti. Často na něj teď vzpomínám a pořád dokola si říkám: Co jeho děti (měl tři kluky a jednu holčičku), co jeho žena Adriana a co Marta… ?

Filip Krupička