Závěr bohoslužeb – postludium

Možná jste při několika minulých bohoslužbách zpozorovali změnu jejich závěru.

Domníváme se totiž, že v mnoha sborech naší církve rozšířený nešvar, že konec poslední písně bohoslužeb je znamením k zahájení hlasitých hovorů doprovázených úpornou snahou varhaníka nevšímat si jich, případně je přehlušit svou hrou, nemusí být rozšířen a zaveden ve sboru našem.

Zkusme zavést takový způsob, že kazatel, spolusloužící presbyter a s nimi i celé shromáždění po dozpívání poslední písně bohoslužeb zůstávají sedět, všichni pak vstanou a odcházejí (dají se do hovorů, balení věcí apod.) až po doznění, případně těsně před koncem postludia.

Máme za to, že tak jako úvodní preludium, jež v krátké podobě, jak je zavedeno v našem sboru, dává jasný signál, že bohoslužby začínají a že účastníci se mohou začít soustředit a těšit na to, co bude následovat, tak také závěrečné postludium nabízí možnost ještě vnitřně krátce zrekapitulovat poselství bohoslužeb a reflektovat je případně děkovnou, kající či jinou modlitbou. Preludium i postludium patří do bohoslužeb – upevňují jejich rámec. Je dobré vnímat je takto, ne jen jako nějakou vycpávku.

Doufáme, že tento návrh přijmete a vyzkoušíte.

Ester Slaninová