Nemůžeme si dělat na nic nárok

Vzpomínka na Olgu Langrovou

Olga Langrová, rozená Bakosová, se narodila v roce 1930 a prožila celý život na Vinohradech. Zemřela v listopadu roku 2019.

Její tatínek, na kterého vždy hodně vzpomínala, pocházel z chudých poměrů, vyrůstal v Nerudově ulici u Riegrových sadů. Vyučil se čalouníkem. V roce 1917 byl odveden. Poslali ho na italskou frontu. Válka už se chýlila ke konci a jeho největší touhou bylo, aby ho Pán Bůh chránil, aby nikoho nemusel zastřelit. Naštěstí byl vždy přidělen do strážního oddílu. Když přišel říjen 1918, dostal první dovolenou, asi na týden. Jel navštívit příbuzné na Vysočinu a tam se o den opozdil. S obavami pak šel na náměstí – dnes Republiky, kde se měl hlásit na velitelství. Už tam ale nedošel, protože ho na Václavském náměstí zastavily zástupy lidí. „Kampak, vojáčku“, křičeli na něj a strhávali mu orlice z jeho rakouské uniformy.

Když takhle dobojoval, zařídil si ve Varšavské ulici dílnu. Seznámil se s budoucí Olžinou maminkou, ale odkládali svatbu, až budou mít kde bydlet. Nakonec po svatbě bydleli chvíli u rodičů, pak sehnali cosi na Lysinách v Hodkovičkách. Krátce pak bydleli přímo ve Varšavské, ale tam pro vysoký nájem vydrželi jen do roku 1935. Do bytu v Moravské se přestěhovali v roce 1945 a v něm pak Olga žila s přestávkou celý život. Protože Olžin tatínek sám nemohl studovat, velmi si přál, aby ona i její bratr vystudovali. Bratr se přihlásil v roce 1948 na medicínu. Olga studovala zdravotní školu, pracovala jako dětská sestra v jeslích a v dětském domově v Říčanské. Pak přišla rodina, děti, rozchod, od šedesátého čtvrtého žila zase v bytě s rodiči. Jeden syn šel na elektroprůmyslovku, druhý se vyučil zámečníkem. Oba pak nastoupili koncem 70. let na vojnu, starší se oženil, s mladším synem Olga žila ve společném bytě až do své smrti v roce 2019.

Olga vzpomíná na své dětství a mládí ve sboru: „Moc rádi jsme chodili do nedělní školy. Vedla nás paní Šimková. Byly to tři rodné sestry: paní Luklová, paní Šimková a paní Svobodová. Po válce pak vedl nedělní školu i můj tatínek. Býval s nejmladšími ve sborové místnosti během nedělních bohoslužeb. Po bohoslužbách měly nedělní školu starší děti, které pak už domů došly samy. Dorost se scházíval v pátek večer, mládež v pondělí. Ke konfirmaci nás připravovali pan farář Jerie a pan vikář Vraný, pomáhal diakon Zdeněk Jokl. Zlom nastal, když se v roce 1951 osamostatnily Vršovice. Mnoho lidí odešlo tam. Ale i jinak začal sborový život ochabovat. Snad to bylo tím, že se mnozí odstěhovali. Se mnou bylo v roce 1944 konfirmovaných bezmála padesát dětí. Dnes z nich nechodí ani jeden“.

Olga byla za farářování Martina Zikmunda také krátce ve staršovstvu. Když se měla představit jako nová presbyterka v Hroznu, zareagovala tak, jak bylo pro ni typické– skromně, nesebevědomě, ale s opravdovou touhou být prospěšná:

„Až do letošního května jsem neuvažovala o tom, že bych mohla zastávat tak zodpovědnou funkci. Jsem málo odvážná při určitých rozhodováních… Jsem ráda, když mohu někde pomoci. Když se mnou bratr farář Zikmund o kandidatuře hovořil, velmi jsem váhala. Říkala jsem si však, že bude jistě usvědčen ostatními členy staršovstva, aby mě na kandidátní listinu nepsali. Pak jsem ale prošla volbou ostatních členů sboru, což je pro mne velký závazek. Doufám a věřím, že se mi s pomocí Boží podaří, abych mohla být prospěšná našemu sboru, kde bude třeba a na co budu stačit.“

A jak Olga zůstane v paměti nám? Jako někdo, kdo svou víru upřímně žil, kdo lidem pomáhal, aniž by na to potřeboval ostatní upozorňovat nebo někoho poučovat. Olga byla nenápadná a skromná, ale mnozí víme, že nikdy nechyběla tam, kde mohla přiložit ruku k praktické práci, třeba při různých úklidech a brigádách, při přípravě občerstvení a vaření polévky, a to i v době, kdy už sama nepatřila k nejmladším a měla zdravotní problémy. Zvláště aktivní byla při návštěvách – pravidelně navštěvovala starší členky sboru a pomáhala jim, jak mohla. Bylo vidět, že ji to těší. Pro některé z nich její péče znamenala mnoho a bolestně Olgu postrádají.

Budeme na ni vzpomínat i jako na neuvěřitelnou turistku, která ještě po sedmdesátce podnikala dlouhé výlety. Pamatuji se třeba sborový výlet do Kamenného Přívozu a Jílového v březnu roku 2006, který nejenže absolvovala na namrzlém povrchu s námi, ale ještě si přidala další kilometry navíc.

Vzpomínku zakončím slovy, která Olga pronesla v rozhovoru s Petrem Slámou a která velmi dobře charakterizují její pohled na Boží milost, praktickou víru i vztahy mezi lidmi: „Bůh všechno vidí. My si vůbec na nic nemůžeme dělat nárok. Ani nemůžeme nic soudit. Jen se musíme snažit navzájem si pomáhat, dělat dobro.“

Zdroje: Jen takové maličkosti, rozhovor Petra Slámy s Olgou Langrovou pro Hrozen v roce 2003
Anketa po volbě staršovstva v roce 2004.

Sestavila Jana Šarounová