Blahoslavení tiší

Vzpomínka na Aleše Laichtera

Aleš Laichter se narodil v roce 1938 v rodině, která byla v té době v pražských kulturních kruzích dobře známá. Jeho dědečkem byl totiž Jan Laichter, zakladatel stejnojmenného nakladatelství, spolupracovník Masarykův a Drtinův, a tatínkem František Laichter, který pokračoval v otcově díle. Nakladatelství vydalo řadu pozoruhodných děl, bohužel některé projekty (v první řadě České dějiny) zůstaly nedokončeny – Laichterovo nakladatelství muselo v roce 1949 skončit, protože nakladatelskou činnost nemohly již vykonávat soukromé osoby. Kdyby si Aleš mohl svobodně vybírat své zaměstnání, asi by se stal také nakladatelem, ke knihám měl celý život vřelý vztah. Vybírat si ale za komunistického režimu nemohl – a tak šel na technický obor, na strojařinu, kde rodinný původ tolik nepřekážel. Po dokončení studií pracoval jako strojní inženýr ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) do jeho zrušení v roce 1991 a pak byl až do odchodu do důchodu zaměstnán v České televizi.

Laichterova rodina sídlila v domě, který pro rodinu i nakladatelství Jana Laichtera navrhl slavný architekt Jan Kotěra. Dům na okraji Riegrových sadů, dokončený v roce 1910, je dosud perlou Vinohrad. Aleš v něm strávil své dětství, v roce 1961 však komunistický režim rodinu z domu vystěhoval s tím, že byt je pro ni příliš velký. Alešovi rodiče se již do domu nevrátili, dožili v bytě v Šumavské ulici, ale Aleš s rodinou se do něj mohl v roce 1969 nastěhovat.

Alešovi předci byli katolíci, k evangelictví přestoupil až Alešův tatínek František, kterého ovlivnil profesor Hromádka a také Akademická Ymca. Brzy po svém příchodu do vinohradského sboru byl zvolen do staršovstva. Aleš a jeho sestra Marta byli již pokřtěni evangelicky a celá rodina chodila do vinohradského sboru. Aleš našemu sboru zůstal věrný po celý svůj život. Byl dlouholetým členem staršovstva a vinohradským kurátorem v letech 1999 – 2004. V tomto období nechyběl takřka na žádném shromáždění a setkání, zachraňoval různé organizační nedostatky či opomenutí jiných, dělal i věci, o kterých nikdo nevěděl, a nečekal přitom na ocenění druhých.

O jeho působení v této době píše Martin T. Zikmund, farář na Vinohradech v letech 2000–2007:
Bratr kurátor ing. Aleš Laichter mne oslovil dopisem ještě před mým nastoupením do vinohradského sboru coby faráře (psal se rok 1999), a to kvůli obrazům Miroslava Rady. Ve vinohradském sboru tato instalace tehdy nebyla přijata jednoznačně. Pochopil jsem, že ho tato věc dosti trápí a zaměstnává. Navrhl jsem, aby se s celou věcí počkalo, ale to nakonec nebylo přijato. Při mém faktickém příchodu na Vinohrady už obrazy byly hotovou věcí a nemusel jsem nic v tomto ohledu řešit. Aleš Laichter byl ovšem poněkud citlivý, mírný, až trochu plachý kurátor, nikdy nebyl tím, kdo by se nechvěl, přitom mu byl vlastní až otcovsky starostlivý, pozorný a empatický zájem o druhého. Ztělesňoval určitou moudrost a zralost. Děkuji Pánu Bohu za to, že jsem ho směl poznat a přijmout tolik jeho lásky a porozumění.

Aleš začal již ve zralém věku studovat bakalářský obor na teologické fakultě, ale pak studium ukončil a navštěvoval na evangelické fakultě přednášky celoživotního vzdělávání. Ty si velmi chválil. Kromě toho absolvoval také kurz Základy evangelické teologie, který pořádal náš seniorát, a stal se ordinovaným výpomocným kazatelem. Občas potom připravoval s velkou pokorou, péčí a zájmem program na biblickou hodinu nebo bohoslužby. Biblické hodiny málokdy vynechával, pokud ještě mohl dobře chodit.

Bibli miloval a znamenala pro něj hodně, jak je poznat i z příspěvku, který kdysi napsal na téma biblické hodiny do Hroznu.

Poslední „biblické“ téma, které chci zmínit, se již netýká biblických hodin, ale nedělních bohoslužeb. Od zavedení nového zpěvníku v r. 1979 přestalo být zvykem nosit si vlastní zpěvníky. Před tímto datem nosit si do shromáždění navíc bibli nebyl jev hromadný, na stranu druhou ne výjimečný. Zjevně jsem zůstal posledním, kdo si ji nosí dosud. Stále doufám, že nejsem sám, a navíc doufám i v to, že příklad může vést k inspiraci dalších bratří a sester, aby si přinášeli vlastní bible do bohoslužebných shromáždění. Prosím presbytery, kteří mají službu 1. čtení, aby jeho ohlášení říkali úplné (katolíci nechť nejsou vzorem), tj. včetně názvu knihy, kapitoly a veršů, aby je říkali pomalu a nejlépe je i zopakovali, aby bylo možno v tomto čase text vyhledat. Nemám na biblový papír prsty již tak šikovné, zejména v koncových detailech.

S manželkou Jarmilou měl Aleš dvě děti, Lukáše a Helenu. Dohromady od nich měli sedm vnoučat.

Aleš zemřel 16.9.2020 ve věku 82 let. Na závěr přidávám slovo, které Jakub Šilar připravil s přispěním Marty Kadlecové a Tomáše Růžičky a pronesl na pohřebním shromáždění.

„Hlas svůj nepozvedne“. Když prorok Izaiáš sliboval svému lidu osvoboditele, řekl to o něm jako přední věc. Kdo Aleše znal, rozumí, proč se se mi tahle asi ne úplně správná analogie stále připomíná, když na Alešovo pozemské bytí společně vzpomínáme. Aleš byl katalyzátorem a organizátorem spousty dobrých věcí, které se v tomhle sboru děly po čtyři generace. A nikdy, nikdy v tom, co říkal a konal, nebyl náznak sebeprosazování či ohledu na sebe. Opatrné a dlouhé pozorování, trpělivé rozvažování, doptávání se Písma a studium. Nakonec jasné a přitom jakoby plaše a jen na okraj vyslovené Slovo. Jemný, sotva postřehnutelný vtip. Emoce vyjádřené jen lehkou změnou tempa stále tiché řeči. Čím se svět stává hlučnějším, tím víc je Aleš příkladem hezké a fortelné poctivosti. Tak jsem to vnímal, když jsme v době, kdy prožíval hrozně těžkou ztrátu v rodině, mlčky šli ze sboru k němu do Chopinky, tak to viděl Martin Zikmund, když měl s Alešem tento sbor na starosti. Myslím, že to tak vnímali účastníci schůzek mládeže před desítkami let i posluchači jeho kázání v posledních letech. Blahoslavení tiší.

Z rozhovoru s Alešem Laichterem v Hroznu a s přispěním Martina T. Zikmunda a Jakuba Šilara připravila Jana Šarounová