Křesťanská poezie (4/10)

(vybírá Bára Uličná)

Štědrý den

Jakub Deml

Proč myrhu nesou Mudrci, když Spasitel se zrodil?
z nás každý na daru tom má svůj skrytý podíl:
neb Láska, Božské nemluvně, jest ohrožena zimou,
lstí krvelačných Herodů a mnohou zlobou jinou;
my víme však, že naposled i sama Smrt se skosí,
tam, kde lidská rostlina se Krví Páně rosí!

Na Štědrý den
tak mnohý stůl se bude zdáti opuštěn.
To přejde zas,
něco zhojí člověk, něco Bůh a něco čas.
Co bylo, jest –
toť zákon lásky a smysl všech cest.
Nebudu sám,
všude svůj stín, všude jej s sebou mám.
Za patu se mne chyt,
dílem viditelný a dílem skryt.
Těžký jest můj krok,
ode dne ke dni těžší, těžší rok co rok.
Drahý můj stíne, dím –
jsi stínem mým, anebo já tvým?
Na mne se zahleděl
nejčernější nocí a takto děl:
Proč se mne ptáš?
Mezi všemi časy i duchy mne rozeznáš!

A tu jeho zrak
zahořel jako slunce do oblak.
Ač jsi mi tolik vhod,
Bože můj, Stíne, mne k smrti bolí tvůj doprovod!
Kdybych tě mohl obejmout,
zastavit, sevřít do svých pout!
S tebou, rozumíš?
znova se narodit, Bože můj, však ty víš!
Všemi smrštěmi jít
s tebou, Bože můj, všechny žluče a octy pít!
Pro tu jedinou,
kdybys mi ji dal, dušičku nevinnou,
ovečku ztracenou,
kdybys mi ji dal na věky vrácenou!
Zem jednou do roka je Láskou jata,
zpět na Ráj vzpomíná a místa svatá,
kde se svým tvorem besedoval Bůh.
Ten čas je dnes – jen ticho! napni sluch:
tam venku kdosi jde – to není člověk jeden –
ó je to Bůh a jeho tvor: dnes vracejí se v Eden…