Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Nebyly to jen náhody

Rozhovor s Marií Frantíkovou

Se sestrou Frantíkovou jsme se sešly ve středu před biblickou hodinou a vyměřený čas nám skoro nestačil. Vložit čtyřiaosmdesát let života do hodiny a půl povídání totiž vůbec není jednoduché. Ještě těžší je zaznamenat to nejdůležitější na papír, protože někdy se i zdánlivě obyčejné události stávají milníky života, o nichž se nelze nezmínit.

Slyšela jsem, že v Praze bydlíte vlastně skoro celý život, i když jste nikdy nechtěla žít jinde než v Jindřichově Hradci. Jak to vlastně všechno bylo?

Narodila jsem se v Kardašově Řečici v roce 1921, pak jsme bydleli na samotě poblíž Řečice, později jsme se přestěhovali do Jindřichova Hradce. Tam jsem chodila do školy, ve sboru jsem prožila konfirmaci, byla jsem z evangelické rodiny. Vyučila jsem se švadlenou. Nikdy jsem z Hradce nechtěla odejít, ale nesehnala jsem tam práci. V devatenácti jsem tedy odjela do Prahy a našla si místo v krejčovském salónu. Ještě předtím jsem pracovala v jedné židovské rodině, měla jsem na starosti jejich chlapce, rodina ale musela do transportu. Pak už jsem o nich neslyšela, myslím, že tam všichni zůstali. Později jsem pracovala v Libni v krejčovském salónu a chodila do kostela tam, jméno pana faráře si už ani nepamatuji. Bydlela jsem s kamarádkou z Hradce. V Libni jsme zažily heydrichiádu. Jednou večer naše bytná, která byla ve straně (to jsme tehdy nevěděly), pálila nějaké papíry a požádala nás s kamarádkou o pomoc. V noci pak přišli němečtí vojáci, vzbudili nás, všechno propichovali, prohledávali, naštěstí nic nenašli, jinak by nás asi sebrali také. Byla jsem i totálně nasazená, do továrny v Karlíně. To už jsme bydlely na Žižkově, tam jsme prožily nálet na Vysočany. Stonala jsem potom s plícemi, vlastně dlouhá léta, zachránilo mě to před prací v továrně, ale bylo s tím spojeno mnoho nepříjemného. Dělali mi mnohokrát pneumotorax, byla jsem i v sanatoriu.

Kolik sborů jste tedy v Praze poznala?

V Libni, na Jarově, Žižkově, spíše jsme ale ty sbory s kamarádkou jenom navštěvovaly, střídaly, nikde jsme nebyly nastálo. Až později, to už jsem byla vdaná, jsem začala chodit na Vinohrady.

Vdávala jste se až po válce?

Ano, v roce 1948. Manžela jsem poznala v Hradci, jezdívala jsem každých 14 dní domů. Byl v Hradci na vojně.

Manžel nebyl evangelík?

Ne, nebyl a není. On byl formální katolík, a než jsem se vdávala, katolický farář chtěl, abych přestoupila. Řekla jsem, že ne, a že když budou děti, chci, aby byly vychovávány jako evangelíci. Když se to ten farář od manžela dozvěděl, proklel ho. To mi ale manžel řekl až mnohem později. On někdy pak chodíval se mnou do kostela, ale nikdy jsem ho k tomu nenutila. Děti byly křtěné tady, i konfirmované. Manžel mi nikdy neřekl ani slovo, nevyčítal mi, že chodím do kostela, i když to nesdílí. V neděli dopoledne už s tím počítá, je to pro něj samozřejmé. Dříve jsme také jezdili spolu do Chotěboře.

Děti máte dvě?

Dceru, ta se narodila v roce 1951 a syna - ročník 1954. Děti bydlí v Praze, už máme dokonce i dvě pravnoučata. Syn vystudoval vysokou chemickou, dcera je kuchařka. Děti ale teď do kostela nechodí., i když prošly nedělní školou a byly konfirmovány. Jejich děti pak někdy chodily se mnou do našeho sboru, když byly u nás, vodím sem teď také pravnučku Dášenku, ta chodí do třetí třídy.

Když děti vyrostly, šla jste do práce?

Hned po dětech ne, manžel nechtěl, říkal, že se ženil proto, aby rodinu uživil. Chvíli jsem vypomáhala ve škole, dělala jsem kroužky, vodila jsem si tam i syna Fandu. Pak to ale už nějak nešlo, byla tam taková nepříjemná učitelka, chtěla, abych ho s sebou nebrala. To ale nešlo, nemohla jsem přece nechávat své dítě na ulici a věnovat se jiným dětem. Potom jsem si našla místo, na Letné ve zdravotnickém skladu. To chodil Fanda do druhé třídy. Manžel s tím hodně nesouhlasil, nejdřív jsem to tedy vzala jenom na zkoušku na dva měsíce. Nakonec jsem zůstala 20 let, byla jsem tam pak i vedoucí. Moc se mi to ale líbilo, bavilo mě to, i když jsem si někdy musela brát práci i domů. Moc nerada jsem pak odcházela, už jsem ale přesluhovala. Teď když bereme důchod, říkám vždycky manželovi: Vidíš, ještě že jsem tě neposlechla.

Dokázala byste říct, co pro vás v tom všem, co jste prožila, znamenala víra?

Hodně. V té nemoci mě to moc podporovalo. Mí spolupacienti se někdy ptali sestřiček, kdy umřou, ony je vždycky pak utěšovaly. Já jsem to nechala na Pánu Bohu. Dělala jsem sice všechno, co jsem mohla, abych se uzdravila, ale netrápila jsem se, i když taky byly chvíle, kdy mě to přemohlo. Věděla jsem ale, že nejsem sama. Prožila jsem v životě několik takových chvil, o nichž jsem přesvědčená, že to nebyly náhody. Třeba když mi skoro prasklo slepé střevo: bylo mi celou noc špatně a ráno jsem hledala doktora, který tam nebyl. Ani mě nenapadlo, že by to bylo slepé střevo, nebolelo mě břicho, ale záda. Šla jsem zničeně domů a nečekaně jsem pak potkala známou, která mi pomohla, zavolala svého doktora a hned mě vezli do nemocnice. Za pět minut dvanáct, jak řekl lékař. Nebo jsem se ztratila v Moskvě a neměla jsem ani kopějku, nevěděla jsem ani, kde bydlím. Nakonec jsem se našla, zadarmo mě nechali jet tramvají a metrem. To i manžel přiznal, že se modlil.

Ptala se Jana Šarounová

Vyšlo v Hroznu č. 57, ročník 2005. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech