Autorem odpuštění je Bůh

Rozhovor s Pavlem Filipim

Vinohradští i další členové církve vás znají jako brilantního kazatele. Ne všichni vědí, že vám letos vyšly dvě knihy. Vyšly v příznačném souběhu. Kniha Pozvání k naději je teoretickou prací o aspektech kázání. Vyšla ale také sbírka vašich kázání. Jak se ve vás samotném doplňuje — a jak třeba ruší — vaše profesionální kompetence, v republice zcela jedinečná, s vaším kazatelstvím?

PF: Ten souběh je mi současně jakousi noční můrou. Publiku jsem k vzájemnému srovnání dal do rukou svoji kazatelskou teorii a praxi. To srovnání, bude-li konáno přísně, vyjde v můj neprospěch, protože se ukáže, že při přípravě kázání často nedodržuji zásady, které v teoretické části vyhlašuji. Tak už to ale je a já čekám na diskusi, kterou knihy vyvolají. Jisté je, že žádná kazatelská teorie plně nepostihne to, jak kdo pracuje na přípravě kázání. To je vždy tvorba ad hoc. Jedno jsem se ale snažil dodržovat během celé své kazatelské praxe: totiž že kázání má vycházet z Bible, z pečlivé práce s ní. Exegetické práce se  v kázání  samotném mnoho neobjeví, neměla by to být exegetická přednáška. Ale kázání  by mělo být orientováno na biblické texty, kazatel se má dát jimi inspirovat a vést, o tom jsem přesvědčen odedávna a nemyslím, že bych na tom dnes něco měnil.

Kterou z fází přípravy kázání považujete za nejdůležitější?

PF: Všechny jsou stejně důležité. Meditační fáze, kdy do mé mysli vstupují posluchači, takže čtu text jakoby za ně, jejich očima, s otázkou, co v nich vyvolá. Také se ptám, co vyvolá ve mně. Kontroluji sám sebe, své emoce nad tím textem, i svůj nesouhlas. Stejně důležitá je fáze exegetické práce na zvoleném textu. Důležitá je i práce na vlastním kázání. Kazatel tu musí mít neustále na paměti dvojí: věrnost textu, tedy vlastně Božímu slovu, a lásku k posluchačům.

Souhlasíte s výtkou, kterou lze občas na adresu evangelických kázání slyšet, že jsou to přednášky?

PF: Zejména v dřívější době se mnohá kázání skutečně podobala jakýmsi výkladovým přednáškám. Dnes už to pozoruji méně. Je to určitá slabina evangelické tradice, která jde zpět až k Melanchtonovi a která chce učit, poučovat, vštípit posluchači doktrínu. Je to naše dědictví, je to i naše určitá zátěž.

Jak se v kostelních lavicích snášejí člen sboru Pavel Filipi a profesionální homiletik, profesor Pavel Filipi?

PF: Ti dva se někdy hádají. Samozřejmě si ukládám, abych v neděli abstrahoval od  své odbornosti. Ale oprostit se od ní úplně asi nemůže nikdo z nás. Snažím se ale poslouchat kázání s dychtivostí prostého bratra Filipiho.

Když mluvíme o vaší cestě ve vinohradském sboru, nelze nevzpomenou vašeho otce, někdejšího kurátora. Opakovaně narážím na to, že ačkoli nebyl fakultně školeným teologem, bývá označován jako „daňkovec.“ Kde se to vzalo? Čtu-li dnes Daňkovy texty, připadají mi místy za hranicí srozumitelnosti. Co to bylo za charisma, které je na Daňkovi oslovovalo?

PF: Můj tatínek je z kořene písmáckého. Jde to zpět k jeho otci, mému dědečkovi, který byl skutečný vysočinský písmák, samouk a vážný badatel Bible. Když pak tatínek narazil na okruh Daňkových žáků a ti ho mezi sebe pozvali, rád mezi ně vstoupil. Nebyl mezi nimi jediným laikem, také bratr Mazel či bratr Čestmír Hudec tam chodívali. Jak to přesně fungovalo, sám nevím. Někdy se sešli i u nás, byl jsem tehdy  malý a  většině toho, o čem mluvili, jsem nerozuměl. Ale zaujalo mě, jak oni jsou zaujati, jak nad tím přemýšlejí a vášnivě diskutují. A pak zpívali žalmy. Bible jim byla neustálým podnětem k přemýšlení a rozhovorům. Daněk sám vedl za války tzv. martinský kroužek, který byl otevřen širší veřejnosti. Něco z toho bylo vydáno (1. Petrova).

Na Vinohradech jste byl pokřtěn, konfirmován…

PF: …i ordinován!

Jak vnímáte pohyb tohoto sboru za posledních třicet let?

PF: Proč zrovna třicet let? V polovině 70. let se myslím nic podstatného nezměnilo. Skutečný předěl nastal koncem 40. let, před příchodem Lubomíra Moravce. Do té doby byl sbor tak trochu klubovým zařízením, chodit do něj bylo společenskou záležitostí. Moravec a po něm  Bohuslav Otřísal prosazovali cosi, co bych nazval strategií sbor jako rodina . Lišili se jistě v metodách. Moravec byl založen víc pastýřsky, Otřísal směřoval k vyhraněnému vyznavačství. Společný byl oběma přístupům důraz na dostředivost sborové práce. Je ovšem zajímavé, že za faráře Otřísala došlo k několika dospělým křtům. Byli to mladí lidé, získaní pro víru a církev. Pro tyto nové lidi bylo ale vinohradské prostředí trochu těsné. Odcházeli potom do prostředí charizmatického či letničního. Na přelomu působení Bohuslava Otřísala a Jaromíra Dusa pak znamenal jejich „exodus“ značný otřes v životě sboru.

Je něco, čemu bychom se od letničních měli učit?

PF: Já nevím. Letniční přesvědčení o dvojfázovosti cesty víry mě nepřesvědčuje, je-li provázeno tak zřetelnou evidovatelností. Pokud jde o bohatší projevy víry a  bohoslužeb, tam se jistě můžeme jeden od druhého učit. V jejich základním schématu, v tom povinném rozfázování cesty s jasným předělem a nutnými projevy Ducha, bych ale s nimi nedokázal jít.

Co se za poslední léta ještě na Vinohradech změnilo?

PF: Rozhodně bohoslužebný prostor. Rozhovory o tom trvaly skoro deset let. Je to velmi významné, že se tak dlouho trpělivě diskutovalo, na nejrůznějších úrovních, až … asi nebyli spokojeni úplně všichni, ale nedošlo k nějakému hlubokému rozkolu. Já osobně jsem ty obrazy velmi vítal. Snažil jsem se nebýt příliš agresivní v jejich obhajobě, ale všechny mají pro mě hluboké poselství a celou kompozici považuji za vhodnou výzdobu evangelické modlitebny.

Narazil jste na představu, kterou lze zaslechnout při každém hledání nového faráře, že Vinohrady jsou  sbor prominentní, velkoměstsky snobský? Máte pro tuto představu nějaké vysvětlení?

PF: Jestli to vůbec někdy alespoň trochu platilo, tak snad pro období před nástupem Moravcovým. Od konce 40. let to dávno neplatí, ale ta fáma z nějakého záhadného důvodu žije dál. Kdo dnes u nás má nějaké zvláštní sebevědomí, zvláštní nároky či ambice? Ten sbor není ušlápnutý, zakřiknutý, ale snobský rozhodně také ne.

Co považujete za úskalí, co za naději do dalších let sboru, z čeho pro nejbližší budoucnost máte obavy, z čeho radost?

PF:  Obavy vlastně nemám. Radost mám z toho, že se v posledních letech objevila řada mladých rodin s dětmi. V 80. letech jsme měli skutečnou starost, že se vytrácejí děti. Určitě také díky energické práci Evy Šormové se to nyní zlepšilo. Výborné je, že přicházejí a jsou součástí bohoslužeb, po nedělní škole jsou spolu s námi i při Večeři Páně. Samozřejmě vím, že děti mohou vyrůst a odejít. Moravec měl zásadu, že sbor musí růst.  I když prý mnozí odcházejí a sbor se třeba i umenšuje, musí také stále někdo přicházet. Přál bych si, aby to platilo i o vinohradském sboru.  Aby rostl, ne nutně početně, ale tímto metabolismem − a zatím pro to vidím radostné předpoklady. Jsem také zvědav, jak se bude vyvíjet otevřenost navenek. Ekumenická i společenská. Je zde již limská liturgie, za Otřísala jsme se pokoušeli o jakési společenství vinohradských evangelických církví. Scházeli jsme se, celé sbory, s CB, JB s metodisty. Nějakou dobu to fungovalo, pak to šlo do ztracena. Považuji tuto otevřenost za podstatnou věc a myslím si, že sbory, které by se ekumenicky i misijně, evangelizačně, chtěly uzavřít, nemají mnoho šancí. Prohospodaří hřivny, které jim byly svěřeny.

Sbor jsme velký. Jak vnímáte komunikaci mezi generacemi? Jak se díváte na možnost setkávání menších skupin či skupinek ve sboru?

PF: Sbor je to veliký, o mnoha aktivitách tudíž vím pouze to, že jsou. Vím, že se schází skupina mládeže, střední generace, vnímám radikální omlazení křesťanské služby. Těší mě to a doufám, že se to promítne do jejich pracovního stylu a  záběru. To jsou skupiny organicky vzniklé, věkově nebo svým zaměřením. V některých sborech vznikají také další skupiny, které se scházejí k intenzivnějším modlitbám a studiu Bible,  proti tomu bych nebyl, naopak.  Pokud to bude integrováno kazatelnou a stolem Páně.

Právě o Svatodušní neděli končí již několikátý rok každonedělní vysluhování Večeře Páně po dobu velikonočního období. Jak tuto praxi, přijatou staršovstvem před několika lety, hodnotíte?

PF: Častější vysluhování je projevem tendence patrné v naší církvi obecně. Málokde se dnes omezují na těch příslovečných 4-6 vysluhování ročně, v průměru je to 10× ročně. Model častého vysluhování ve svátečním období velikonočním je zcela legitimní.

Vysluhování Večeře Páně ovšem nelze pouze „zčastit“, jde také o její důraz, jednou spíše velkopáteční, podruhé spíše nedělní, ukazující k příchodu Páně. Evangelické pojetí klade důraz spíše na pátek. Nemusíme tady přesunout důrazy?

PF: Slavit každou neděli Velký Pátek by opravdu bylo deprimující. Ono to tak už ale přece není. Za mého mládí se při Večeři Páně zpívalo hlavně Jezu Kriste štědrý kněže nebo jiná velkopáteční. Dnes se mnohem častěji zpívá Radujme se vždy společně. Sejdeme se dnes takřka všichni. Ještě farář Jerie říkával po kázání, že „kdo se nehodlá zúčastnit večeře Páně, propouští se s požehnáním.“ Snad polovina shromáždění pak odešla, zůstala skupina těch jakoby lepších, kteří měli za to, že jsou hodni. Atmosféra Večeře Páně se na to, jak vážná věc to je, a vzhledem k údajnému konzervativismu církve, proměnila opravdu velmi rychle v celé naší církvi.

Je podle vás chybou, když před Večeří Páně chybí kajícné otázky a společné odpovědi?

Můj ideální model bohoslužeb s VP je takový, kde úkon kajícnosti není ani na začátku, ani bezprostředně před VP, ale po kázání. Tím je řečeno, že patří do každých bohoslužeb, ale má být organicky navázán na zvěst konkrétní neděle. Tento model máme od nástupu Martina Zikmunda na Vinohradech, jinak se ale v církvi moc neuplatňuje. Já, jelikož nemám odpovědnost za žádný konkrétní sbor, se podřizuji místním zvyklostem sboru, který mě pozve.

Když je ale vyznání i slovo milosti pevnou součástí bohoslužeb, mívám nepříjemný pocit zmechaničtění. Takový kolektivní úkon přece nemůže nahradit individuální zpověď.

PF: Jistě, ale to je jiná otázka. Já považuji za velmi šťastnou formulaci modlitby Confiteor („Vyznávám se, že často hřeším….“) , která se používá v katolické liturgii. Je to vyznání, formulované v první osobě, recitované všemi zároveň, a to včetně kněze. Kající společenství se v průběhu vyznání mění v přímluvné společenství („Proto prosím vás, abyste se za mě u Boha přimlouvali.“) Je tam jasně řečeno, že neodpouští kněz, ani my sami sobě navzájem. Navzájem se za sebe přimlouváme, autorem odpuštění je Bůh.

V Praze 8. června 2006, Petr Sláma

Prof. Dr. Pavel Filipi oslavil letos v květnu 70. narozeniny. Rádi mu k nim přejeme vše dobré od Pána Boha i od lidí. Jsme vděčni za jeho tichou a bdělou přítomnost v našem sboru i za službu Slova, které se čas od času ujímá. Redakce