Chtěla jsem jim to tady zamíchat

Lékařka Evelyne Lecoq (1958) je jedinou Francouzkou a jedinou protestantkou v katolické komunitě Chemin Neuf v Praze. Zeptali jsme se jí na její ekumenické postoje a zkušenosti a samozřejmě také na motivy, které jí přivedly do komunity bratří a sester jiného vyznání.

Kde jste se seznámila s komunitou Chemin Neuf a proč jste do ní vstoupila?

Naši skupinu mládeže v evangelickém sboru v Rouenu v Normandii kontaktovali pracovníci komunity Chemin Neuf z Paříže. Nabídli nám program duchovní formace bez ohledu na to, zda vstoupíme do komunity nebo ne. Studovala jsem medicínu a zároveň hledala hlubší zakotvení v životě. A tak jsem se rozhodla nabídku využít a následující rok jsem strávila sedm víkendů v Paříži na bohoslužbách, přednáškách, modlitbách a při rozhovorech, které komunita pořádala. Když to skončilo, položila jsem si otázku: „Co bude dál? Jak nyní pokračovat?“ V komunitě jsem se cítila svobodně, nikdo mne nepřesvědčoval, abych se stala katoličkou. Rozhodla jsem se do ní vstoupit, jelikož byla nasměrována ekumenicky. Už tehdy jsem měla za to, že jen společné svědectví křesťanů má potřebnou sílu k evangelizaci. Potvrzuje se mi to znovu a znovu.

Předpokládám, že vstup do komunity pro vás znamenal stěhování…

Ano, přestěhovala jsem se do Lyonu, ale strávila jsem zde jen tři měsíce. A to proto, že ještě předtím - vlastně při mém vstupu - se mnou hovořil zakladatel komunity P. Laurent Fabre a navrhl mi, abych jela s malou skupinou do afrického Konga, kam komunitu pozval jeden z místních biskupů. Bylo to zvláštní řízení, protože už na začátku studia medicíny jsem měla strašnou touhu odjet do Afriky, ale odložila jsem to tehdy až na dobu po dokončení studia. Nyní jsem již byla se studiem takřka hotová, zbývající zkoušky jsem dokončila už v Lyonu a lednu 1985 jsem mohla odcestovat s jednou lékařkou, jedním sociálním pracovníkem a dvěma rodinami na 2,5 roku do Konga. I později jsem do Konga a také do Zaire jezdila, ale už jen na kratší období. Celkově jsem zde strávila 4 roky. Když v Zaire propukla občanská válka, bylo jasné, že se tam již nevrátím. Začala jsem se ptát, co dál.

A jak jste se z Afriky dostala do Čech?

Nejprve jsem se rozhodla absolvovat 30ti-denní duchovní cvičení. A po nějakém čase se mnou znovu mluvil P. Laurent Fabre a tentokrát mně navrhl, že by mě mohl poslat buď do Kanady, nebo do Čech. Jelikož jsem slyšela, že v české komunitě jsou jen katolíci, rozhodla jsem se pro Čechy. Chtěla jsem jim to tam trochu zamíchat…

A proč si myslíte, že je ta ekumenická orientace komunity tak důležitá?

Kdyby jednotlivé církve žily jen vedle sebe, aniž by se stýkaly a spolupracovaly, byla by to velká škoda. Vždyť Kristus je jen jeden. Čím blíže jsme ke Kristu, tím blíže jsme i jeden k druhému v rámci ekumenického hnutí.

Jak se však tento názor může uplatnit při eucharistické bohoslužbě, kterou evangelíci a katolíci spolu zatím slavit nemohou?

To víte, že pro mne každá mše sv., které se účastním, je také bolestí. Uvědomuji si totiž přitom, že naše církve nejsou ještě sjednoceny. Ale bolest patří k ekumenickému hnutí… vždyť rozdělením křesťanů trpí především náš Pán. Ale je zde i naděje, že dojde a dochází k posunu v ekumenickém dialogu ve správném směru.

Došlo k takovému posunu i ve vašem případě? Vyvíjel se váš vztah ke katolické víře za ta léta, která jste již v komunitě strávila?

Ano, bezesporu. Nejenže jsem se zbavila předsudků, ale také jsem se naučila rozumět některým věcem, které mně dřív působily potíže. Např. už mám daleko kladnější vztah k adoraci Nejsvětější svátosti. Dříve jsem tento způsob odmítala, nyní jej respektuji a někdy i sama praktikuji. Zůstat před Kristem a odevzdat mu vše beze slov, v jakési modlitbě srdce, to jsem se naučila až v komunitě.

Takže věříte ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii…

Věřím, ale jen při přijímání. Nesdílím katolickou víru, že Kristus je trvale přítomen v proměněné hostii. Když se připojuji k ostatním, kteří adorují eucharistického Krista, jsem přesvědčena, že Kristus je nám přítomen bez ohledu na to, jestli je zde vystavena hostie nebo není. Na této adoraci jsem však však začala oceňovat sjednocení s druhými v tiché modlitbě, to je pro mne velké obohacení.

Co pokládáte pro sebe za nosné na evangelické víře?

Bezprostřední vztah k Bohu. Modlitby k Marii a ke svatým respektuji, nic proti nim nemám, ale modlím se jen k Ježíši. Bylo mi sice navrženo, ať ty modlitby ke svatým „zkusím“, ale já nemám potřebu to ani zkoušet.

Jakými neduhy se podle vás vyznačuje dnešní církve ve Francii a v Česku?

Zmíním zde jen svou „domovskou“ církev. Protestanti ve Francii se mi zdají příliš omámení svou vlastní historií pronásledování. Vede je to do mentality ghetta, pořád mají strach, že něco ztratí. Hodně se zabývají svou identitou, což je vede k uzavřenosti. Takové myšlení je mi cizí. Naší nejvlastnější identitou je přece Kristus, nikoli naše dílčí tradice. Musíme mít odvahu i něco ztratit, abychom mohli o to víc získat. O tom je přece ekumenické hnutí…

Co pro vás znamená postava Ježíše Krista v kontextu materiálně nasycené evropské civilizace 21. století?

Lidé chtějí být štastní. Myslí si, že šťastní budou, když budou moci dělat to, co chtějí. Aby mohli dělat to, co chtějí, potřebují peníze. A pak to vypadá, že peníze je mohou zcela uspokojit. Ale tak to není. To nejdůležitější, co člověk potřebuje, je milovat a být milován. Takovou bezpodmínečnou lásku můžeme zakusit pouze od Krista. Jen On může naplnit lidská srdce.

Rozhovor připravil Martin T. Zikmund

Komunita Chemin Neuf (Nová cesta) je římskokatolickou komunitou s povoláním k ekumenismu. Zrodila se z modlitebního společenství v Lyonu (ve Francii) v roce 1973. Komunita má v současnosti přes 1300 členů a působí ve 25 zemích světa včetně České republiky. U nás sídlí v klášteře v Tuchoměřicích a u sv. Apolináře na Praze 2. (red KT)

Přetištěno z Katolického týdeníku 3/2008 s laskavým svolením redakce.