Můj život VII. – 1959–1961

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat život Věry a jejích rodičů v letech 1959–1961.

Milost pro tatínka

Tatínek se s pomocí Boží pomalu zotavoval, velkou pomocí mu byl stále pan farář Jun. Maminka opět začala se cvičením a masážemi a já, když jsem přijela domů, mohla jsem již odborně pomoci. Spolu jsme usoudily, že by za nějakou dobu tatínek opět potřeboval rehabilitační ústav. Aby to mohl znovu zvládnout, bylo zapotřebí vyřešit překážku, která tkvěla v tom, že byl stále vězněm. Myšlenka, že by se ve vězení ocitnul znovu, byla devastující. Takže zbývala jediná možnost – žádost o další milost. Po dohodě s tatínkem jsme oslovili velmi slušného právníka, který nám pomohl správně formulovat pasáž o porušení zákona při druhém zatčení. Žádost jsem opět za celou rodinu psala já, tentokrát do rukou prezidenta Antonína Novotného. Byli jsme všichni velmi překvapeni, že žádosti bylo poměrně brzy vyhověno. Spadl z nás všech těžký balvan a už nic nestálo v cestě, aby tatínek nastoupil kvalifikovanou léčbu v Chuchelné.

Tou dobou jsem se pomalu připravovala k druhé maturitě. Mezi tím jsem však byla uvolněna na jeden měsíc ze školy právě do Chuchelné, protože spousta personálu onemocněla a nebyl nikdo, kdo by chybějící zaměstnance zastupoval. V červnu byly maturity jak praktické, tak teoretické. Dopadly výtečně a já jsem opět podala přihlášku na lékařskou fakultu. Tentokrát mě ani nepozvali ke zkouškám a rovnou napsali, že stát do mne investoval peníze na odborné vzdělání a já mu to musím vrátit minimálně dvouletou prací. Moji další 3 spolužáci pozvání ke zkouškám obdrželi a na fakultu se dostali – nic nemuseli odpracovávat. Opět velké zklamání. Snažila jsem se nedávat to najevo, protože tatínek tím velmi trpěl. Na přání pana ředitele jsem 1.7.1959 nastoupila do rehabilitačního ústavu v Chuchelné. Tatínek tam ještě byl, a tak jsem mohla sledovat jeho pokroky v léčbě.

Chuchelná

Ústav byl velmi dobře veden, personálně kvalifikačně zajištěn a ani po stránce finanční nestrádal. Hodně přispívaly doly, hutě, však také počet pacientů z těchto pracovišť byl největší. Osobně to byla pro mě výborná škola, získala jsem mnoho cenných zkušeností, které bych v té době nikde jinde nenasbírala. Byly tam soustředěny ty nejtěžší případy. Převažovaly úrazy páteře a z nich vyplývající ochrnutí podle místa postižení, ať už pracovní nebo sportovní. Dále velká traumata ve smyslu těžkých komplikovaných zlomenin, amputací apod. Také určité procento neurologických onemocnění např. roztroušená skleróza, hemiplegie apod. To vše se týkalo oddělení pro dospělé, výhradně pro muže. Vlastně to byla celá jedna budova, na které jsem pracovala celý první rok.

Dalším rokem byla otevřena druhá budova pro dětské pacienty. Léčila se zde hlavně dětská obrna (ne mozková), šlo o virové onemocnění postihující mnohočetné měkké tkáně. Zakladatelkou moderního způsobu léčby byla sestra Kenny, jejíž metoda byla používána nejdříve v USA, odkud vysílala své žákyně přednášet do Evropy. Do Prahy také přijely sestry Ellis a Cartis, které přednášely jak lékařům, tak ostatním pracovníkům. Dodnes se „Kenny terapie“ využívá pro periferní obrny. Dále byly do léčebny posíláni pacienti po operacích vrozeného vykloubení, s deformitami páteře apod. Byly přijímány i děti ze zahraničí. Druhý rok jsem strávila právě na tomto dětském oddělení.

Za zmínku stojí zeměpisná poloha ústavu. Vesnice je na samé hranici s Polskem, orientačně trasa Opava–Kravaře–Chuchelná. Ta je obklopena krásnými hlubokými lesy, které kdysi sloužily ke knížecímu lovu. Léčebné budovy byly vlastně zámeckými budovami a až do roku 1948 patřily knížeti Lichnovskému. Hlavním sídlem knížete byl Hradec nad Moravicí, kde je překrásný zámek s monumentálním anglickým parkem. Kníže rád cestoval, stejně jako jeho předkové. Stalo se, když jeden z jeho prapředků hostil hudebního skladatele Beethovena, že se nějak nepohodli a skladatel narychlo odjel. Knížeti však zanechal vzkaz: „Knížat je mnoho, ale Beethoven jen jeden.“

Po dvou letech v ústavu si pan ředitel nás rehabilitační pracovníky zavolal a poděkoval za naši práci. Současně nám nabídl, že kdo chce, může bez udání důvodu odejít, neboť si je jako ředitel dobře vědom nejen těžké fyzické práce, ale také velké zátěže psychické.

A tak jsem 1.7.1961 nastoupila do bohumínské nemocnice.

Pokračování příště