Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Bolest, štěstí i odpuštění

Rozhovor s Irenou Hrodkovou

foto: Hrodkova

Odkud pocházíte a jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se 1931 v Břehách u Přelouče. Dětství bylo hezké, moji rodiče byli oba moc hodní. A to nejen na vlastní – maminka lidem ráda pomáhala, často u nás někdo přespával i jedl, třeba dráteníčci. Ona nikdy nic nechtěla a říkala jim: „Řekněte mi Pán Bůh zaplať a to mi úplně stačí, nic jiného nechci.“ Byla jsem první dítě, potom měli rodiče ještě chlapečka, ale ten ve dvou letech zemřel, mně byly tehdy 4. Pamatuji se na něj jen matně, hlavně jak mu pak v nemoci teklo z oušek, měl zápal mozkových blan. Ležel doma a jednou ho maminka slyší z pokoje, jak říká: „Pápá, pápá“. Běžela hned za ním, a on už nežil. Jako by se snad loučil. Krátce na to maminka také onemocněla, měla leukémii. Byla nemocná 7 let, primář tatínkovi na začátku řekl, že to vypadá na tři roky, ale ona měla velkou sílu k životu. Když tatínek jel říci panu primářovi, že zemřela, řekl mu: „To byl zázrak, že tak dlouho ještě žila“. Zemřela v 37 letech. Tatínkovi bylo tehdy o 4 roky více. Pak někdy krátce po její smrti tahal nějaký kůl, který byl zapuštěný v betonu, praskla mu přitom žilka v plicích, asi se to dost nezhojilo a dostal potom tuberkulózu. Musel jezdit do Pardubic na pneumotorax.

Kdo se vlastně staral po maminčině smrti o domácnost?

Po její smrti byla u nás tatínkova sestra, protože on už také kvůli nemoci dobře nemohl, starali se o nás. Potom když tatínek jezdil do Pardubic, zašel tam jednou na koňský guláš, který měl moc rád. Byl tam nějaký pán a ten mu řekl, že ví o šikovné a hodné vdově, že by měl náhradu za maminku. Tak jsme pak jeli v neděli do Pardubic, aby se seznámili. Ona měla také děti, takže nás všechny poslali do divadla na představení pro děti a domlouvali se. Hned po neděli přijela k nám a už od nás neodešla. Tatínek se nechtěl ženit, ale ona řekla, že to nevadí, že zůstane a bude u něj sloužit, takový svazek ale on nechtěl, tak si ji pak vzal. Byli spolu jen dva roky a tatínek umřel, bylo mu 45. Nebyla na mě zlá, až po tatínkově smrti se to trochu zkomplikovalo – za čas přišla a řekla mi, že někoho má, chce si ho k nám přivést a hospodařit s ním v naší chalupě. Chtěla, abych já z domova odešla a žila s jeho osmnáctiletou dcerou v jiné vesnici. Víte, jak mi bylo, vždyť mi nebylo ani 14. Co nejdřív, jak to šlo, jsem zajela na kole za jednou z tet, plakala jsem tam a teta se strejdou mi řekli, že to nepřichází v úvahu, protože mám kam jít: chtějí mě tety, což byly dvě tatínkovy sestry v Říčanech a v Praze, obě vdané a bezdětné. Po prázdninách jsem tedy pak šla už do Prahy, do Říčan jsem nechtěla. Musela jsem myslet na to, co mi říkal tatínek krátce předtím, než umřel. Byli jsme spolu tehdy sami doma a on mi řekl, abych si k němu šla sednout, dával mi rady do života, jak se mám chovat a žít, a řekl mi také, že by byl strašně nerad, kdybych přišla k tetě do Říčan.

Zůstala jste tedy v Praze?

Odvezli si mě do Prahy, ale teta z Říčan brzy nato přijela, vzala si k tomu i mou kmotru a řekly mi, že musím do Říčan, že se tam budu mít dobře. Plakala jsem, že nepojedu, zvlášť po tom, co mi řekl tatínek, ale donutily pražskou tetu, aby mi dala moje věci, a odvezly mě. Druhý den pro mě přijel pražský strýček, že to takto nejde, ale říčanský strýc na něj vzal koště a hnal ho s ním až na hlavní silnici, řval na něj. Musela jsem tedy zůstat.

Jaké to tam bylo?

Byla jsem tam necelé dva roky a necítila jsem se zdravotně dobře–přestala jsem jíst a pokašlávala jsem, oni mě bili za to, když jsem nejedla, měla jsem na zádech úplné pruhy od rákosky. Teta se mnou k žádnému doktorovi nešla, místo toho číhala, když jsem něco nesnědla, a hned na mě zavolala strýce, který mě zbil. Pak jsem jela jednou na návštěvu k jiné tetě, dostala jsem tam angínu a měla jsem jet zpět do Říčan. Teta mě chtěla vzít k doktorovi, ale já jsem se bála zůstat déle, protože strýc mi řekl, do kdy musím být doma, jinak bude zle, zbije mě. Takže jsem nemocná odjela domů do Říčan. Řekla jsem tetě, co mi je, šla se mnou tedy nakonec k doktorovi, ten mi dal léky a musela jsem na rentgen, kde řekli, že mám tuberkulózu. Poslali mě do nemocnice, teta objednala sanitku, ale se mnou nejela, řekla mi, že se bojí nákazy, musela jsem tedy jet sama. To víte, jak mi asi bylo. V nemocnici mi udělali pneumotorax. Když jsem pak měla jít domů, plakala jsem, že tam nechci, že jsem byla hodně bita, však lékař sám viděl pruhy od rákosky na zádech. Nechali mě tam tedy, dokud nebylo vyřízené sanatorium. Byla jsem v sanatoriu v Žamberku, přišla jsem tam v dubnu a v červenci jsem měla jít domů. Zase jsem ale plakala, že nechci domů, nakonec si mě tam tedy také nechali déle, byla jsem tam celý rok. Měla jsem různé návštěvy, ale teta a strýc z Říčan za mnou za celou dobu vůbec nepřijeli.

To jste u nich moc lásky neměla. Muselo to být těžké. Proč vás vůbec tak chtěli, když se takto chovali?

Neměli děti, tak asi mysleli, že jim je nahradím. Pořád říkali, že se u nich budu mít dobře, lépe než v Praze, každý den jsem měla kozí mléko, ale to mě nezachránilo, k životu to nestačí. Strýc nebyl zlý jen na mě – chodili k němu třeba nějací kluci na housle, mlátil je a kopal, hlavně jednoho z nich. Nechápu, že je tam rodiče dali. Později hrozil i mému manželovi, že ho zabije.

A k příbuzným do Prahy jste ze sanatoria jít nemohla?

Nevěděla jsem, jak bych to zařídila, čekala jsem, co bude. Nebyla jsem dospělá a nerozhodovala jsem o tom. Šestnácté narozeniny jsem slavila v sanatoriu. Paní doktorka mi pak řekla, že vše zařídili a že půjdu k tetičce do Prahy, což byla pro mě velká úleva. Když jsem si to později srovnala v hlavě, řekla jsem si, že moji nemoc zavinil ten pobyt v Říčanech. Já měla skutečné deprese z toho bití… Tatínek věděl, proč mě k nim nechtěl dát. Kdybych mohla zůstat v Praze hned, asi by se to nestalo.

Dokázala jste jim odpustit?

Ano, odpustila jsem, i jsem se za ně pomodlila. Ale zapomenout se na to nedá.

A jaké to bylo pak v Praze?

V Praze bylo lépe. Začala jsem chodit do školy, nejdříve to byla Rodinná škola, kterou pak zrušili, a zřídili dva obory: zdravotní a sociální sestra. Dělala jsem sociální obor s maturitou a byla jsem spokojená. Po ukončení studia jsem šla do Kolína, podařilo se mi tak vyhnout umístěnce na sever Čech, odpověděla jsem na inzerát. Tam jsem byla necelý rok. Pracovala jsem jako sociální pracovnice, měla jsem na starosti diabetiky i alkoholiky. Navštěvovala jsem rodiny nemocných lidí, pomáhala jsem třeba s pícháním inzulínu. Poslali mě pak na praxi k primáři Skálovi–kvůli alkoholikům– a tam jsem nakonec dostala nabídku místa. Tak jsem nastoupila k Apolináři a zůstala jsem 34 let až do důchodu. Dělala jsem sociální pracovnici v protialkoholní léčebně.

Co bylo náplní práce?

Byla jsem na záchytné stanici. Když přivezli opilého člověka, zůstal tam přes noc a já jsem pak musela ráno s ním promluvit. Předávala jsem pacienty protialkoholním poradnám, hledala možnosti, co by jim mohlo pomoci, mluvila jsem i s příbuznými. Také jsem dělala pracovní terapii na lůžkovém oddělení, pohovory s pacienty, když nastoupili.

Jak jste se seznámila s manželem?

Jely jsme tehdy tři dívky na dovolenou a tam byla parta kluků, turistů. Kamarádka se s nimi nějak začala bavit, byla taková družná, pak jsme s nimi chodily na výlety. Jarka – můj budoucí manžel – byl mezi nimi. Víc jsme se spolu ale začali seznamovat tehdy, když se mi rozbila bota a on mi ji dovezl na motorce do Sušice opravit. Po této dovolené jsem ještě na část prázdnin odjela a on se se mnou domluvil, kdy přijedu zpět. Čekal na mě na nádraží a od té doby jsme spolu. Vdávala jsem se v sedmadvaceti, jemu bylo třicet. Děti jsme hned neměli, neměli jsme kde bydlet, Jarka byl doma a já taky, pak jsme bydleli rok u jeho rodičů. Dostali jsme potom byt v Nuslích, dvě místnosti, ale museli jsme si to dát ze svého do pořádku, nic nám na to nikdo nepřispěl. Chtěla jsem na tetě, aby mi půjčila, řekla mi ale, že to radši nechá schramstnout stát, než by dala něco mně. Přitom to byly peníze z našeho statku, který jsem musela prodat. Když jsme dostali byt, měla jsem už pak brzo dítě–Hanku. Ona byla jedináček, ale snažila jsem se, aby byla často mezi dětmi a nebyla sobec, chodily k nám často jiné děti, spaly u nás, i když byt byl malý. Manžel nikdy neřekl ani slovo, za to jsem si ho vážila.

foto: Hrodkova1

Vy jste byla z katolické rodiny. Jak jste se dostala do ČCE?

Naše rodina byla katolická ze strany maminky i tatínka, v jeho rodině měli dokonce kněze. Mamince na víře hodně záleželo, říčanská teta o ní pak trochu pohrdlivě mluvila, že byla pobožná až moc. Když jsem tehdy v patnácti přišla do Říčan, šla jsem do kostela, jak jsem byla zvyklá, ale druhou neděli mi to už teta zakázala, že do kostela chodit nesmím. Oni byli komunisti, strýc byl dokonce církevní tajemník. V Kolíně jsem pak chodila každý večer na mši, k evangelíkům jsem se ale dostala až s manželem a dcerou. Chtěla jsem tehdy dát Hanu na náboženství, ale Jarka řekl, že na katolické to v žádném případě nedovolí. Tehdy se mnou pracovala paní Zdena Otterová, evangelička, přišla jsem do práce a plakala jsem, byla jsem z toho nešťastná, že dcera bude bezvěrec. Ona přemýšlela a řekla: „Vždyť je to jedno, Hanička se zná s naší Janou, budou chodit spolu k nám do ČCE.“ Jarka souhlasil, a tak začala Hanka chodit do evangelického sboru do Nuslí, na náboženství i do kostela, on chodil v neděli s ní. Já jsem Hanu jednou poprosila, zda by nešla se mnou do katolického kostela, že chodím pořád sama. Šla, ale uprostřed mše do mě strčila a řekla: „Mami, mně se tady nelíbí, pojďme domů.“ A potom se mi nějak rozleželo v hlavě, že tohle nemá cenu, a že když chodí Hana s tátou do evangelického kostela, budu chodit s nimi. Šla jsem za farářem Urbanem, on mě uklidnil, vše mi vysvětlil a řekl, že Pána Boha máme jen jednoho. Tak jsem začala chodit s nimi do nuselského sboru. Když byla Hana velká, začala chodit k Salvátoru zpívat, chodila pak na bohoslužby do různých sborů po Praze, já jsem šla často s ní. Pak se seznámila s Jendou Potměšilem, budoucím manželem– s nimi jsem později chodila na Žižkov a pak na Vinohrady. Manžel už pak se mnou nemohl. Byl nemocný na nohy, pak dostal rakovinu. Zemřel asi před třemi lety. Já už jsem ve sboru Vinohradech zůstala a jsem tam ráda.

Ptala se Jana Šarounová

Vyšlo v Hroznu č. 177, ročník 2017. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech