|
Byli to naši sousedé I. Historie židovského obyvatelstva na Vinohradech Nejstarší obyvatelé Vinohrad, tedy ti, kterým je už kolem devadesáti let, si možná ještě mlhavě pamatují na židovské sousedy, kterých před druhou světovou válkou žilo na území tehdejší Prahy XII přes sedm tisíc. Vinohrady tak byly v podstatě židovskou čtvrtí – což nebylo poznat tehdy, protože se jednalo převážně o Židy téměř asimilované; a není to poznat ani v současnosti, protože obyvatelé, kteří se náhle počali od ostatních lišit žlutými hvězdami, zmizeli v nenávratnu. A z povrchu zemského zmizela i zdejší synagoga, která byla největším židovským svatostánkem v celé Evropě. 
Vinohradská synagoga Vinohrady jsou velmi mladé. Vyrostly jako zcela nové, krásné a moderní město za hradbami Prahy, roku 1867 jim císař František Josef I. udělil hrdý název Královská obec Vinohrady. Ve stejné době také spatřily světlo světa nové ústavní zákony, které přinesly obyvatelstvu mnoho občanských svobod, např. svobodu shromažďování, pohybu, vlastnictví, volby povolání a svobodu projevu. Také náboženskou svobodu. Židé si konečně byli s křesťany před zákonem rovni. Po roce 1848 mohli opustit stísněná ghetta a zvolit si svobodně místo pobytu. Většina českých Židů tehdy žila na venkově, v chudých a přelidněných uličkách, odkud sice už směli odejít, avšak nebylo snadné překonat sociální bariéru a hluboce zakořeněný antisemitismus v domovských městečkách a vesnicích. Naději na důstojný život skýtala anonymita velkých měst, která navíc byla středisky průmyslu a obchodu. Vinohrady nabízely ideální podmínky. Všichni obyvatelé zde byli noví přistěhovalci, nebyla tu žádná letitá segregace. Čtvrť byla prostorná, čistá a velmi krásná. Židé, kteří přicházeli z venkova, navíc převážně mluvili česky, na rozdíl od původně pražských. V ulicích Vinohrad však našlo nový domov i mnoho Židů z pražské čtvrti Josefov, kde stávalo židovské ghetto. Po jeho asanaci se temné a špinavé ghetto proměnilo v jednu z nejvýstavnějších částí Prahy. 
Interiér synagogy První židovská modlitebna vznikla v pronajatých místnostech zájezdního hostince na Havlíčkově třídě (dnešní Tylovo náměstí), která byla tehdy obchodním srdcem Vinohrad a mnoho Židů zde provozovalo své živnosti. Později objekt příslušel do Vávrovy ulice a dnes odpovídá Rumunské čp. 18. Vlastníkem domu byl podnikatel Jan Friedländer, který byl od roku 1885 vinohradským starostou. O jeho židovském původu však taktně mlčel i nekrolog z roku 1892. Tato modlitebna byla od roku 1882 trvale pronajímána Šimonem Engelem, který založil „Israelský náboženský spolek na Vinohradech“, ze kterého pak povstala místní Židovská obec. Ještě před vznikem samostatné Obce spravoval místní komunitu i židovskou matriku karlínský rabín Jakob Haller. Od roku 1884 byl rabínem Mojžíš Stark a prvním učitelem náboženství se stal David Grünthal. Synagoga a sociální instituce 
Rabín Salomon Gruschka Vinohradská synagoga, neboli israelitský templ, se začala rýsovat roku 1888, kdy byl založen spolek pro její založení. Díky ustanovení Obce začali členové platit náboženskou daň a na stavbu mohla být poskytnuta půjčka. Monumentální stavba byla dílem architekta a vídeňského stavebního rady Wilhelma Stiassnyho a stavitele Karla Horáka. Jak se to dělávalo často, nejprve byla postavena jen malá prozatímní budova a až o tři roky později, v září 1896, byla hotova velká synagoga. Stará budova pak sloužila v zimě nebo ji používala mládež. Vinohradští Židé byli moderní, sebevědomí a neortodoxní – tomu odpovídalo i zařízení synagogy, kde byly varhany, fungoval zde smíšený pěvecký sbor a bohoslužby se konaly v českém i německém jazyce. Působil zde rabín Salomon Gruschka, dále PhDr. Gustav Weiner a kostelníkem, neboli šámesem, byl Eduard Wohryzek. Jeho dcera Julie byla druhou snoubenkou Franze Kafky, ovšem zasnoubení bylo před plánovanou svatbou zrušeno. 
Julie Wohryzková Pro Vinohrady bylo typické prolínání konfesijní identity (vyznání katolické, evangelické , židovské) a také národnostního cítění, které mohlo být více pročeské, nebo proněmecké, nebo prorakouské. Každopádně okázalá a zdobná synagoga se stala symbolem zrovnoprávnění, což rozzuřilo antisemity a vinohradští Židé byli očerňováni v Katolických listech, později ve fašistickém plátku Árijský boj. Antisemitismus z přelomu století měl však mnohem více rozměr národnostní než náboženský! 
Sirotčinec v Belgické ulici – po válce S novou židovskou obcí se pojil také vznik mnoha sociálních instucí. Fungovala židovská matrika, Obec zajišťovala rituály pojící se s koloběhem života, tedy svatby, pohřby, další náboženské obřady. Roku 1897 vznikl Israelský pomocný spolek pro ošetřování nemocných a chudých na Královských Vinohradech, byl zřízen chlapecký i dívčí sirotčinec, starobinec a všelijaké útulky. Za první světové války sehrál důležitou roli útulek pro uprchlíky z frontových oblastí, tedy hlavně z Haliče a Bukoviny, kteří však převážně patřili ke striktně ortodoxním Židům a od vinohradských se nejen výrazně lišili, ale také distancovali. Okázalá synagoga se jim nelíbila, zakládali si vlastní malé modlitebny, jedna z nich byla v Brandlově (dnes Římské) ulici. Pro studenty z řad uprchlíků byl zřízen útulek v Lublaňské. Významné osobnosti židovské obce Mezi významné židovské osobnosti první poloviny 20. století patřili například bratři Langerovi. Max Langer byl majitelem obchodu na Havlíčkově třídě (dnešní Bělehradská ulice), kde prodával éterické oleje a tresti, lihoviny, likéry a ovocná vína. S manželkou Růženou měl tři syny. František byl lékař, zároveň generál československé armády, k tomu dramatik a spisovatel. Za první světové války byl šéflékařem v legiích, od poloviny třicátých let působil jako hlavní dramaturg Divadla na Vinohradech a nacistům uprchl přes Polsko a Francii, působil ve službách armády v Londýně. Druhorozený Josef byl též československým legionářem, později převzal rodinný obchod a po povolání do jednoho z prvních transportů na konci roku 1941 spáchal sebevraždu. Nejmladší Jiří se přátelil s Franzem Kafkou, část života se hlásil k chasidismu, studoval Talmud v židovském „štetlu“ ve městě Belz (Polsko). Po okupaci chtěl utéci do Palestiny, celou zimu však strávil na zamrzlé emigrantské lodi a roku 1943 podlehl následkům útrap. Další zajímavou postavou je Alfred Fruchs, novinář, esejista a spisovatel, který se zprvu toužil stát rabínem, pak byl však nějakou dobu asimilantem a nakonec konvertoval ke katolicismu. Za války byl zatčen gestapem a umučen v Dachau. Jaromír Weinberger, klavírista a komponista, se proslavil jako autor opery Švanda Dudák; válku přežil v emigraci v USA. K významným osobnostem dále patřil rozhlasový redaktor Josef Laufer, básník a překladatel Otokar Fischer, spisovatelé Johannes Urzidil, Paul Kornfeld a Pavel Eisner, fyzik Arnošt Kolman, dramaturg a šéfredaktor Heinrich Toweles a provozovatel léčebného sanatoria v Londýnské MUDr. Arnold Gottlieb. Pokračování příště Alena Růžičková
Zdroje: |