Slova, slova slova XI.

Kněz

Hodni by byli mrskanie, …, jež mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc knedlík za šišku. (J. Hus). Ne, nebojte se, kněz nemá s knedlíkem nic společného. S tou němčinou však již ano. I s tím, že někteří začali „kněžie za jerjeje nebo svaštennikъa říkati“, a tak se kněží tímto jazykovým posunem přesunuli ze stolic světské moci před oltáře kostelů nebo církví. Slovo samotné se zabydlelo s největší pravděpodobností již v praslovanštině, kam přišlo z oné výše zmíněné němčiny, tehdy ještě hodně středověké. A že nebylo v té době takových obhájců českého jazyka, jakým byl Jan Hus, zabydlelo se asi rychleji nežli ten „knedlík“. Kořeny má „kněz“ v starohornoněmeckém slově „kunig“, o jehož původním významu se toho mnoho neví, zatímco o jeho dalším vývoji směrem k našim časům toho víme přece jen více. Všechny výrazy pro „krále“ mají v germánských (a mnoha jiných) jazycích právě tohoto „společného předka“ nebo některého z jeho příbuzných. Je možné, že stejně jako slovo „kostel“ přešlo slovo „kněz“ do církevní mluvy právě v dobách, kdy křesťanství sídlilo na hradech a v očích naších předků bylo hlásáno „pány“. Jisté je, že slovo samo až do patnáctého století bylo v Čechách používáno pro označení vladaře či pána (nikoliv ale krále - když zkusíte říci dvacetkrát rychle za sebou Karel, Karel, Karel … , pak porozumíte tomu, jak se "král" ocitl v našem jazyce. Ten Karel nebyl ale Karel ledajaký, leč byl to Karel Veliký, král Franků). Až s ústupem staroslověnštiny, která pro kněží měla již zmíněné výrazy svaštennikъ a jerjej, se do církevního slovníku dostal kněz, tak jak jej známe dnes. Reformace, asi vědoma si problematické náplně slova samého, postupně ponechala kněží církvi římské a svým důrazem na výklad Písma postavila v čelo reformovaných nebo protestantských sborů kazatele.

mch