Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování I.

Jak bylo uvedeno v minulém čísle, chceme se postupně v Hroznu vracet k tématu našeho letošního pobytu v Janských Lázních, jímž byla naše církev. Dnes přinášíme příspěvek, který sice v Janských Lázních nezazněl, ale tématu se týká.

Několik poznámek k vyznavačskému profilu ČCE (i co vedlo ke generálnímu sněmu)

Letos v prosinci si připomeneme 90. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické (ČCE).

Nebyl to vlastně vznik v pravém slova smyslu, ale bylo to sloučení dvou oddělených konfesijních útvarů v Čechách a na Moravě – reformovaného a luterského – pod společnou přihláškou k české reformaci jako hlavní vyznavačské inspiraci.

V čem byl ten rok 1918 výjimečný? Byl to spíše symbolický rok, neboť jen dva měsíce před sjednocením českých evangelíků došlo k vyhlášení Československé republiky. Českým evangelíkům už nestála v cestě žádná instituční překážka, aby se přihlásili ke starým českým reformačním vyznáním. Dokud existovala monarchie, nebylo to totiž možné. Proto sjednocená ČCE přibrala k dosavadním dvěma zahraničním konfesím také dvě konfese domácí. Hlásíme se tedy ke čtyřem vyznáním (stejně jako ke čtyřem evangeliím). Jsou to:

Augsburská konfese 1530 (luterská)

Bratrská konfese 1535

II. Helvetská konfese 1566 (reformovaná)

Česká konfese 1575 (syntéza augsburské a bratrské konfese)

Nebyl to však generální sněm (1918), který by znamenal zásadní zvrat v životě českých evangelíků, ale mnohem dřívější Toleranční patent (1781). Právě Toleranční patent charakterizuje zvláštnost českého evangelického údělu. Tehdy jsme začínali znovu – a to takřka od nuly. Po 160 letech zákazu evangelického vyznání, který následoval po prohrané bitvě na Bílé Hoře, mnoho z víry otců nezůstalo. Čeští evangelíci v té době neměli a ani nemohli mít žádné kazatele a teology. Ale hodně nám vypomohla cizina. V té době k nám přišla řada maďarských reformovaných a slovenských luterských farářů, kteří s velkou obětavostí uprostřed zdejších nuzných poměrů pomáhali budovat naše sbory. Postupně – díky štědrosti zahraničních dárců - bylo možno posílat také české studenty na studia teologie. Povinný byl nejméně semestr ve Vídni, studovalo se však také v Německu, ve Skotsku, atd. Styk se zahraničím vyprofiloval některé z našich farářů 19. století konfesijně: např. senior Lány z Černilova či vídeňský profesor Gustav Skalský byli rozhodnými luterány, zatímco Heřman z Tardy, L. B. Kašpar či Jan Karafiát vešli do širokého povědomí jako výrazní reformovaní faráři. Přesto mezi českými evangelíky nikdy konfesijní vyhraněnost nedominovala a také čeští evangelíci neměli v průběhu 19. století a na začátku 20. století žádného teologa, jehož význam by přesáhl hranice monarchie (s výjimkou vídeňského profesora Josefa Bohatce, který se však zabýval spíše církevně právními otázkami). Nebyly to zahraniční konfese, ani zahraniční teologie, kdo měl na naše sebeporozumění zásadní vliv, ale odkaz české reformace, zvláště Husa a Komenského. Dlužno dodat, že nezanedbatelný dopad měl i pietistický a probuzenecký směr ze zahraničí (např. reformovaný farář Kohlbrugge, jehož Postila byla českými faráři přeložena do češtiny). I Jan Karafiát byl hněten touto probuzeneckou zbožností. Odtud jeho důraz na duchovní obrácení křesťana. Po císařském patentu (1861), který znamenal plnou rovnoprávnost evangelíků s katolíky, začaly být stavěny evangelické kostely s věžemi. Důležitější bylo, že se postupně mohla rozvíjet diakonická práce a také hnutí nedělních škol. V roce 1905 byla založena Kostnická jednota, jejímž prvním předsedou byl kolínský reformovaný farář Čeněk Dušek a druhým předsedou dlouholetý vinohradský kurátor MUDr. Adolf Lukl. Kostnická jednota měla za cíl v čase odklonu od Říma znovu sjednotit český národ pod praporem české reformace. Vedle toho českým evangelíkům imponoval T. G. Masaryk, věhlasný i neskladný profesor filozofie v Praze, který po Palackého vzoru interpretoval husitství a bratrství jako vrcholné období českých dějin.

Lze se proto divit, že generální sněm se sešel tak brzy po vyhlášení republiky? Byl to pochopitelný vývoj. To však neznamená, že se na něj budeme dívat nekriticky. Instituční sjednocení bylo urychleno jinými motivy než teologicko-vyznavačskými. Tyto teologické nedostatky pak muselo české bohosloví v následujících desetiletích klopotně dohánět. Bylo nutno teprve teologicky vyjádřit, co je obsahem vyznání sjednocené církve. Bylo třeba vyložit staré konfese, pokusit se je teologicky propojit a domyslet do nové doby. Jak se to dařilo či nedařilo, to už je námět pro jiný článek.

Pro Hrozen Martin T. Zikmund