Ke kořenům našeho evropanství I.

Ve zmatcích dnešního života si uvědomujeme, jak je nutné si ujasnit otázku: jsem především Čech, nebo Evropan? Je pro mě nejdražší hodnotou mého mimocírkevního života češství, které smím přijímat jako obdarování a závazek? Češství, které v minulých třech stoletích prošlo kalvárií a zázračným znovuvzkříšením — anebo mám klást na přední místo příslušnost k evropskému společenství, dědici všeho, co světu dala antika, křesťanství, osvícenství? Máme pěstovat své výdobytky duchovní, kulturní a zejména hmotné v teple domova, chráněni pohraničními hvozdy, jako naši dávní otcové, anebo smíme spojit své síly se všemi svými sousedy, přát dobré nejen sobě, ale i ostatním evropským zemím a i v otázce bezpečnosti se spolehnout na společnou obranu?

Křesťan, a tím spíše reformovaný křesťan, má v jednom směru usnadněnou odpověď. Naší jedinou, skutečnou a všeobsahující hodnotou je Ježíš Kristus. V něm jsme našli vysvobození ze svého tápání, ze svých nejistot, on nás vysvobozuje z hříchu a malomyslnosti, ze závisti i sobectví. Bůh v Ježíši Kristu přijímá každou modlitbu, ať je vyslovená kralickou češtinou nebo jakýmkoli moderním jazykem. Důstojnost a spása člověka nespočívá v ničem jiném, než že jsme v Kristu Božími dětmi. A nejblíže Pánu Bohu jsou ti, kteří nejvíce trpí —ty hladové děti v Africe, ti nešťastníci v zemích trvalých válek — všude tam, kam lidská ruka nedovedla dodat chléb a mír.

Ano, toto vše si uvědomujeme, ale zároveň vyznáváme, že se v praktickém životě dneška často nevyznáme, neumíme se zbavit starého ustrašeného sobectví a místo něj hledat, čím může náš národ prospět Evropě, a hlavně světu. Nejde jen o to, co vyznáváme, ale spíše o to, jak můžeme posloužit těm, kteří to potřebují, jak se dokážeme dělit se sousedy o dobré i zlé. Jak se dokážeme podílet na ušlechtilém vytváření nového ducha v Evropě — v té Evropě, která dnes stojí před těžkým úkolem: vyhladit podhoubí všeho mravního neřádstva, které vedlo ke vzniku dvou světových válek, k holocaustu, ale také i k té zoufalé revoluci ruské.

Připomínejme si proto, čím Češi pomáhali obohatit evropského ducha v dřívějších dobách — a naopak, jaké to byly okolnosti, které bránily, aby i silné myšlenky zůstaly v držení jen našich lidí a nepronikly ven.

Nepochybuji o tom, že naším prvním Evropanem byl biskup Vojtěch. Muž pravé víry, toužící po tom, aby prohloubil a upevnil křesťanství v Čechách, tehdy ještě hodně pohanských. Vysvěcený v Magdeburgu musel často hledat oporu v Římě, když ho doma pronásledovala dynastická zášť Přemyslovců. V Římě se spřátelil s pozdějším císařem Otou III., mimořádně vzdělaným panovníkem, který chtěl z Říma vytvořit střed univerzální říše. Podporoval také reformu církve a pomohl Vojtěchovi, aby založil samostatnou arcidiecézi polskou, se sídlem v Hnězdně. Vojtěchovi nebylo dopřáno, aby se mohl plně věnovat církvi ve své vlasti. Tím více posloužil Polákům, podílel se i na založení arcidiecéze uherské v Ostřihomi a nakonec zemřel, když kázal pomořanským Prusům.

V době Karla IV. byly Čechy otevřeny evropským kulturním vlivům. Karel, ač vychován v Paříži, si zamiloval český jazyk, mluvil však stejně dobře i německy a italsky, byl dobrým znalcem latiny. Budoval Prahu jako střed své říše. Zval francouzské i německé stavitele, italské malíře, v jeho době vynikli i naši umělci, anonymní Mistr třeboňského oltáře i Mistr vyšebrodský. Prahu navštívil Francesco Petrarca, básník slunné Itálie, s nímž si císař předtím dopisoval. Karel založil univerzitu, která přitahovala z celé střední Evropy lidi toužící po vzdělání.

Z Horních Rakous povolal Konráda Waldhausera, který ze sv. Havla burcoval pražské měšťanstvo k pokoře a skromnosti, ale káral i zlořády mezi mnichy. Velice pomohl Karel naší církvi založením arcidiecéze a povoláním skvělého Arnošta z Pardubic, výborného organizátora, ale i velkého humanisty, který výrazně omezil tehdy obvyklé mučení při soudním vyšetřování. Škoda, že tehdejší císařská pravomoc neumožnila rozšířit takový pokrok po celé Říši.

Karel IV. nezanedbával své povinnosti vůči německé říši, jíž byl hlavou. V řadě říšských panovníků byl však výjimkou pro své vzdělání a svůj celoevropský rozhled.

Pokračování v příštím čísle Hroznu

Vojtěch Zikmund