Z historie vinohradského sboru I

K plnému porozumění příčina podnětů, které vedly k založení samostatného reformovaného sboru na Královských Vinohradech je účelné si stručně připomenou úvodem stručně historii reformaci v Praze, pozdější protireformaci a situaci v Praze a v nejbližším okolí v době vydání Tolerančního patentu.

Po vydání české konfese, jež sjednotila evangelické církve různého vyznání ve společnou českou evangelickou církev a po vydání Rudolfova majestátu byla Praha převážně evangelická. Po potlačení českého povstání, krutá opatření státních i církevních katolických orgánů.bylo zahájeno pronásledování všech vrstev evangelických. Proces krutého pronásledování po dalších 160 let postupně umenšoval počet těch, kteří si v tajnosti udržovali svoji víru od svých předků. Pronásledování v Praze a v jejím okolí bylo obzvláště důsledné a podmínky k utajovaným projevům víry velmi ztížené. Zachovaly se zprávy o persekuci jednotlivců i skupin po celou dobu pronásledování , ale počet pravověrných u víře byl v době vydání tolerančního patentu nepatrný a jejich postoj k vyhlášenému patentu nedůvěřivý. Během půl roku od vydání patentu se v Praze nikdo nepřihlásil. Až z podnětu faráře Ježovice z Přítrže u Bratislavy , který měl kontakt s několika tajnými evangelíky v Praze je v březnu 1782 dopisem povzbudil k vystoupení z podzemí a k přihlášení se k evangelické církvi. Doporučil jim Augsburské vyznání a slíbil pomoc při opatření kazatele. Na toto vyzvání se vytvořila skupina, která se ujala organizace hnutí. Po rozvažování ke kterému vyznání se mají připojit se rozhodli pro augsburské v naději, že snadněji získají duchovního. Z části k tomu také přispělo ustavení německého vojenského sboru luterského pod vedením generála Wurmsera v červenci 1782. Již v říjnu 1782 bylo přihlášeno 23 rodin, vojenský sbor jim poskytl místnost pro Bohoslužby a v budově generála Wurmsera v Nerudově ulici na Malé straně 7. Listopadu 1782 požádali o povolení sboru a 17 prosince byl sbor povolen.

Členy sboru byli Češi i Němci, kteří se hlásili k augsburskému vyznání i Češi, kteří si zvolili reformované vyznání. Současně byl splněn slib vyslání kazatele ze Slovenska jimž byl Matěj Markovič. Sloužil kázáním česky i německy a byl smířlivý i k reformovaným. Sloužil jim při Večeři Páně jejich způsobem. Vbrzku získal sbor vlastní dům v němž byla bohoslužebná místnost a byty duchovních.

Reformovaní členové byli zpočátku v menšině, ale postupem let jejich počet přistěhováním rostl rychleji, takže získali i většinu v počtu členů. . Vzájemné vztahy obou vyznání byly převážně ovlivňovány kazateli sboru, podle toho jak vycházeli vstříc reformnímu charakteru jejich zbožnosti. V dobách konfesijní vyhraněnosti vzrostly touhy po samostatném sboru. V roce 1804 podali reformovaní členové žádost o samostatný sbor. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že vykázaný počet členů nebyl přesně doložen na stanovený počet. Další žádost byla podána po předchozím rozporu mezi oběma skupinami až 28.5.1845 a po šetření, jež trvalo déle než rok byl 12.11.1846 reformovaný sbor povolen. Staršovstvu se podařilo najmout „Jezuitský“ sál v Jezuitské ulici na Malé straně. Za kazatele si staršovstvo zvolilo mladého vikáře z valašska Bedřicha Viléma Košuta. Byl to ohnivý kazatel, který svými strhujícími kázáními získával nové členy církve. Docela revoluční a národní zaměření celé jeho činnosti přivedlo do sboru přistupující a také ovlivnilo i myšlení celého sboru . Sám byl ovlivněn nacionalistickým myšlením. Vystupoval ostře proti katolické církvi a vzbudil tak značný odpor proti sobě i u moci světské.

Projevil energickou snahu zajistit sboru nezbytné podmínky životu sborů. Snažil se v první řadě získat vhodný kostel. Státní orgány odmítly sboru prodat nebo předat některý z katolických kostelů, jež byly dříve zrušeny. Podařilo se mu však od soukromníka koupit v srpnu 1850 kostel Klimentský za 27.500 zlatých. Kostel je jedním z nejstarších, který ji ž v husitské době sloužil církvi pod obojí. Kostel byl obětavostí členů sboru opraven a 27. října 1850 předán svému účelu.

Košutovy úspěchy ve sborové práci a početné přestupy z katolické církve však nebyly milé státním orgánům. Byl obžalován, že pobuřuje proti císaři a 21. března 1852 zatčen , pak vězněn a 3. července 1853 odvezen do vyhnanství do Celovce v Korutanech. V internaci pobyl až do 2. května 1857. Nesměl se však vrátit do Čech a Pruský král ho ustanovil do sboru v Porýní. Po vydání protestantského patentu 8. dubna 1861 byl sice zvolen superintendantem v Čechách, ale nebyl schválen úřady.

Vladimír Chadim