Z Pamětí Jana Špačka V.

Návrat do Prahy, na Královské Vinohrady.

Jan Špaček byl stále ještě v Mostě a čekal a pevně věřil, že Pán Bůh pro něho něco učiní. Při své poslední návštěvě v Praze se zastavil u kurátora vinohradského sboru, pana stavitele Antonína Dvořáka, a žádal ho, aby mu pomohl zakotvit v Praze. Ten slíbil, že tak učiní. V Mostě pak jej upoutal inzerát v novinách, že firma Hamerník na Královských Vinohradech přijme zámečnického dílovedoucího. Napsal tam a byl přijat. Když se přišel představit Adolfu Hamerníkovi, řekl mu tento jeho nový zaměstnavatel: „Měl jsem přes padesát žádostí, hlásili se mi inženýři od Ringhofferů a vás přijímám proto, že mi stavitel Dvořák řekl, že mu na tom záleží, abyste byl v Praze.“ „Ano, tak to můj Pán učinil,“ píše Jan Špaček ve svých Pamětech, „uložil kurátorovi vinohradského sboru, aby se za mne přimluvil a ten, který pro něho pracoval, muž bez víry a bez Boha, poslušně vykonal to, co Bůh rozkázal, přijal mne do zaměstnání.“

V práci dostal odpovědný úkol starat se, aby padesát dělníků mělo potřebné suroviny, výkresy a míry. Dělal i výkresy pro nový ceník. Vyměřoval prostory pro chladírny ve vinohradské tržnici a zhotovil výkresy na železné stěny, které tam přišly. Pro vršovická kasárna pak připravil výkresy železných vrat a plotu. Byla to náročná a odpovědná práce. Konal ji svědomitě, ale srdcem byl při práci na vinici Páně ve vinohradském sboru. Stal se učitelem Nedělní školy, místopředsedou Spolku mladých mužů „Blahoslav“ a byl povolán i do staršovstva sboru. Po roce a půl přešel k jinému zaměstnavateli Vojtovi Najmanovi. Tam pracoval většinou pro vinohradské domy. Vzpomíná, že „v Korunní třídě na jednom domě šikmo proti naší modlitebně pracoval na ozdobném balkonovém zábradlí, přikrývajícím asi třetinu domovního průčelí. Zábradlí se zvedá od druhého do třetího patra a jest zakončeno vodorovným železným stropem s velkými růžicemi. A ve vedlejším domě ve Slezské ulici proti Národnímu domu jest kované balkonové zábradlí mýma vlastníma rukama zhotovené i na místě osazené.“

Založení vlastní provozovny

Jan Špaček ve svých Pamětech píše: „Hned od začátku jsem šel s Tím, jenž nás nikdy neopouští, byl jsem pln klidu a odvahy. S Ním jsem brzy našel první provozovnu v Přemyslově ulici, dobré dva dělníky, dva učně a dobré zákazníky. A jako na potvrzení toho, že pobožnost jest ke všemu užitečná a má tohoto i budoucího života zaslíbení, byla mi zadána první práce zámečnická pro novostavbu modlitebny Svobodné reformované církve v tehdejší Brandlově, nyní Římské ulici na Vinohradech.“ Na otevření zámečnického závodu Jana Špačka upozornily i „Evangelické listy“ redigované farářem L.B. Markem. V Pamětech čteme: „ V neděli večer na to, při odcházení z pobožnosti konané v bytě pana faráře Karafiáta Na Smetance, řekl mi spisovatel Broučků při podávání ruky: Rád bych viděl vaši dílnu. Budu se těšit na vaši návštěvu, odpověděl jsem na to a pan farář zakrátko přišel. Velký statný muž, z jehož pečlivě vyholeného obličeje zářily pod brýlemi dvě jasné modré oči, oblečen dlouhým černým, takzvaným císařským kabátem se sněhobílým límcem a bílou mašličkou u krku a s tvrdým černým kloboukem na hlavě, se objevil v mé dílně. Když si ji prohlédl, dával mi při odchodu následující radu: Z úspěchu se příliš neradovat a nad neúspěchy se příliš nermoutit. Když se na jedné straně dveře zavřou, může na druhé straně Pán Bůh zase dveře otevřít. Pak se na mne přišel podívat též pan farář L. B. Marek a také z jeho zájmu o mne jsem měl radost“.

Dům číslo 24 v Nitranské ulici na Královských Vinohradech

Tento dům s dílnou a velkým dvorem koupil Jan Špaček v roce 1913 společně s manželi B. a E. Závodskými, rodiči jeho první ženy Olgy, která mu brzy zemřela. Děti spolu neměli. V roce 1921 si do tohoto domu přivedl svou druhou manželku Marii, rozenou Jirsákovou. Pocházela jako on z Ledec. Svatbu měli v kostele v Klášteře nad Dědinou, oddával je farář Oskar Opočenský. Márinka, jak se jí v příbuzenstvu říkalo, byla o 23 let mladší než její manžel. Měli spolu tři děti, dvě dcery a jednoho syna. V domě č. 24 v Nitranské ulici bydlel Jan Špaček až do své smrti v roce 1960. I svou druhou ženu o řadu let přežil. Po maminčině smrti mu vedla domácnost jejich dcera Věra, provdaná Šimková.

První světová válka

Jan Špaček ve svých Pamětech vzpomíná: „ Dne 25. července 1914 byla sobota. Když jsem asi v 10 hodin večer vycházel z bytu na cestu na nádraží, abych jel do Ledec na sestřinu svatbu na 26. července stanovenou, bylo mi ve dveřích odevzdáno zvláštní vydání Práva lidu, na jehož přední straně bylo velkými písmeny vytištěno: Válka byla právě vyhlášena.“ Svatba se uskutečnila, ale nad novomanželi Annou a Janem Větvičkovými se vznášel černý mrak války. Jan musel narukovat a za 4 měsíce byla Anna vdovou. Nikdy se ani přesně nedověděla, kde a jak zahynul. Sám pisatel Pamětí byl čtyřikrát u odvodu, ale vždy vojenské služby zproštěn. Z nedostatku chleba a požívání potravin často nakažených onemocněl. Trpěl prudkými bolestmi žaludku. Někdy myslel, že se rána nedočká. Pán Bůh mu však zase poslal pomoc. Píše o tom: "Jak by ten Otec můj, který stvořil každou bylinku a jest tím nejlepším lékařem, včas nepomohl? On to byl, jenž mě přivedl do společnosti dvou členů vinohradského sboru bratra řídícího Svobody a bratra PhMr. ředitele Čermáka, když jsme šli z nedělního společného shromáždění. Řídící Svoboda, s nímž jsem ještě za války vydal tři sešity Vínku obnovených žalmů, si stěžoval na potíže při zažívání a ředitel Čermák mu řekl: Pane řídící, pijte zeměžluč, Němci jí říkají Tausendguldenkrauf, to vám pomůže. Radu bratru Svobodovi jsem přijal také já a po pilném užívání zeměžluče jsem byl důkladně vyléčen. Později jsem se tázal bratra MUDr. Josefa Šimka, odborného lékaře pro nemoci žaludku a střev a později sekčního šéfa ministerstva zdravotnictví v první republice, co on o zeměžluči soudí a on mi řekl: Pro toho, kdo ji snese, my lékaři nic lepšího nemáme. Zeměžluč je třeba čtvrt hodiny vařit.

Husův dům v Praze

Církev vlastnila dům v nynější Jungmannově ulici, kde byly byty a v přízemí vinárna. Vznikl Spolek pro vybudování Husova domu a členem jeho ústředního výboru byl i Jan Špaček. Ve výboru byl přijat návrh, aby starý dům byl prodán a aby byl nalezen dům novější a modernější, který by se mohl upravit pro církevní účely. Úkolem vhodný dům nalézt a výboru o tom podat zprávu byl pověřen Jan Špaček. Dal inzerát do novin a podnikal i jiné kroky, ale stala se zvláštní věc, o níž ve svých Pamětech píše takto: „Na ten den, který rozhodl o budoucnosti Husova domu, nikdy nezapomenu. Ta síla Ducha, která vodí bludištěm světa všechny ty, kteří se jí dají vésti a někdy i ty, kteří se proti své vůli musejí dát vésti, ta mne přivedla do vinohradské Korunní třídy právě v té minutě, v níž jsem se musel setkat s bývalým předsedou spolku “Husův dům„ a kurátorem vinohradského sboru panem stavitelem Antonínem Dvořákem. Když jsem mu přišel do cesty, podal mi ruku a otázal se, jak se mám. Řekl jsem mu bez jakéhokoliv úvodu, že mi bylo výborem spolku uloženo opatřit kupce na starý a nalézti vhodný novější dům, který by se výboru hodil ke koupi. Pan stavitel, když to uslyšel, se na mne zadíval tak vážně, že se mi jeho pohled vryl hluboko do duše, a pak mi klidně vyložil, jak veliká by to byla škoda, kdyby dům byl prodán. To je stavební místo, které jsme hledali 20 let,“ řekl. Ale co máme, pane staviteli, dělat s největším prázdným bytem v prvním patře? otázal jsem se. Nechte z prázdných místností zřídit sál a začněte tam pracovat, řekl stavitel. Nejbližší schůze ústředního výboru byla velmi četně navštívena. Kromě tehdejšího předsedy faráře Josefa Součka, pozdějšího synodního seniora ČCE byli přítomni: Ferdinand Kafka, pozdější synodní kurátor, Dr. A. Boháč, ředitel Hájek, Jan Hála, Dr. Hrozný, bratři Faix a Ing. Škopek a jiní. Řekl jsem jim doslova vše, co jsem mluvil s kurátorem Dvořákem. Po mé zprávě bylo několik vteřin hluboké ticho. Pak se ke slovu přihlásil Ferdinand Kafka a navrhl, aby se z prázdných místností dal upravit přednáškový sál. Návrh byl přijat všemi hlasy. Úprava 1. poschodí Husova domu byla zadána stavitelské firmě Dušek, Horák, Máca v Praze. Po válce byla zadána výše uvedeným stavitelům nástavba třech pater a konečně firma Troníček vystavěla zadní budovu s Komenského sálem, takže byl Husův dům úplně dobudován a úkol Spolku pro vystavění Husova domu dokončen. Při tom se ukázalo, že lepší a příhodnější místo ve středu Prahy, v tiché ulici, by se nenašlo.

Zde končí Paměti Jana Špačka a já jen dodám: Samému Bohu sláva a dík za Jeho věrného služebníka.

Jarmila Strádalová