Tvoje milosrdenství, Hospodine, buď s námi – na tebe s důvěrou čekáme! Ž 33,22

Kázání bratra synodního seniora Joela Rumla na závěrečných bohoslužbách synodu 22.5.2005

Ř 11, 33–36: Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ³⁴ Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? ³⁵ Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? ³⁶ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Bratři a sestry, určitá necitlivost vůči Nikodémovi umožňuje, aby se o něm mluvilo s despektem. To je kvůli jeho příchodu v noci — asi se bál, odhaduje onen pohled. Lze si u něho povšimnout však i vzdělanosti, samostatnosti, a časem i odvahy. Přiznám se, že spíše chovám vůči Nikodémovi určité sympatie. Rád bych vám jej popsal tak, abyste viděli jeho klady a také díky jemu poznali souvislost mezi starocírkevními perikopami dnešních biblických čtení. Nejde o to, abyste Nikodéma na konci kázání milovali. Budu raději, když jeho putování za Boží přítomností obohatí i vás.

Nejprve krátce zmíním další janovské zmínky o Nikodémovi. Zdá se, že myšlenkovým vedením nazaretského rabiho, případně i jeho školením, se Nikodém nechal natolik oslovit a získat, že ho již vlastně neopustil. Absolvoval noční seminář, o němž jsme četli, nijak aktivní sice při něm nebyl, ale nedal se. Nikde nemáme záznam o jeho reakci právě na toto setkání s Ježíšem. Avšak o pár kapitol dál už se veřejně a v docela vyostřené atmosféře Ježíše zastal a vysloužil si podezřívavou nálepku: Nejsi také ty z Galileje?(7,52) Tím  nepřímo řekli — nejsi jako přední vzdělanec mimo? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane. Pak se ještě jednou objevuje Nikodém na Janově scéně, jednak jako dárce sta liber myrhy a aloe určených k pomazání mrtvého Ježíšova těla, dále pak jako jeden z těch, kdo se aktivně podíleli na Ježíšově pohřbení. (19,39)

Nikodém byl předák a vysoce postavený člověk. Z ničeho nic (?) měl jasno v tom, že se v Ježíši přece jenom něco z jiného, Božího světa, dotklo jeho reality a reality jeho současníků. V tom si dovedl dělat jasno. Pilně studoval. A také se díval kolem sebe. Přemýšlel a viděl, že z Ježíšova působení vycházejí odlišné podněty. Proto jeho postřeh, že Ježíšovi v zádech stojí reálná Boží moc, byl postřeh ladící s jeho náboženskými představami a závěry jeho teologické píle. Ježíš, jako většinou, nezareagoval přímo na poznámku, kterou otevřel Nikodém jejich setkání. Ač Ježíšovo slovo vyznívá neutrálně, zaznělo, zdá se, jako něco, co potvrdilo správnost směru Nikodémova studia. Navíc se ukázalo, že i s jeho úvahou je Ježíš ochoten dále pracovat a rozvíjet ji. Ježíš tedy na jeho podnět navázal a zareagoval v logice myšlení a vidění sobě vlastních, a učenec se trochu ocitl na slabém ledě. Dostal se k tématu, s kterým se začal trochu potýkat. Vyhrkl otázku, vyjádřil nejistotu a rozjela se debata, při které se Ježíš nahlas podivil: Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?

Určení perikop pro tuto neděli se jeví trochu vzájemně nesouvisející. Přesto souvislost mezi Nikodémem a čteným apoštolovým hymnem existuje. A dokonce až tak, že apoštolův jásot z epištoly Římanům může zažít kdokoliv z nás, a to i dnes.

V této chvíli si pomohu, sice snad naivní, ale přece ilustrací, kterou netřeba přijímat pouze jako zkušenost řidiče: jedete krajem, vidíte daleko široko, silnice je přímá a do dálky se před vámi vine její stužka. Jedete–li delší dobu, nebezpečí, že krajina se stane fádní, je veliké. Vidíte přece tak veliký kus před sebe a kolem sebe. Vše se vám zdá tak jasné, průhledné, předvídatelné a čitelné. Horizont ani zlom cesty nic neznamená. Říkáte si, že se jen přehoupnete přes několik horizontů, přes devatero hor,  a budete tam, kam míříte: skoro víte předem, jakou krajinou projedete. Ukolébaná posádka jede životem a předpokládá, že to stále nějak bude podobné, a nakonec proč ne, hlavně ať to není horší! Pak přijde horizont, hrana výhledu, zlom, přehoupnete se přes něj … a … zíráte! Poeta spustí: ó, hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! (Kral.) Možná tak nějak by to vyjádřil i Komenský, třeba i ještě něžněji a poetičtěji než apoštol. Jestli někdo z cestovatelů zastaví, aby si to tzv. vychutnal, to už záleží na něm. Ale někdy je nejen žádoucí, ale i nutné zastavit, rozhlédnout se, nadechnout se, přiznat si jistou omezenost, se kterou jeden čekal už jen opakování, žádné překvapení, nic nového, jako vězeň toho všeho, co je důvěrně známé a tisíckrát prozkoušené. Apoštol se v jedenácté kapitole pokoušel přemýšlet o Božím záměru v souvislosti s jeho lidem a pohany. Otevírá řadu témat, naznačuje pro někoho pohoršlivé myšlenky, třeba tu: že některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy. Ale na konci přijde poetickézajíknutí, které přichází proto, že slova nedokážou vypovědět víc! Věci jsou zcela jinak, předpoklady nestačí, předpovědi se neplní, dokonce světlo a stíny se nastavily v překvapivé harmonii a odstíny barev jsou nečekaně poskládané tak, že i v takové skladbě jsou hezké. Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího, nemusí se člověk stydět vydechnout a neřekne tím nic špatně. Nikodém mi připadá jako jeden z těch, kdo dobře poznali, že v Písmu je hodně moudra a že svým studiem, nasazením a pílí spoustu moudra je možno je uchopit a předávat, přesto si však uvědomil reálné ohrožení rutinovaností. Uvědomil si, že je na rozmezí a má vybrat. Mělo by být závěrem všeho zůstat moudrým, schopným a rutinovaným…? Však Nikodém, osvícen, zahodil brýle, očistil si prsty od inkoustu a běžel se poptat jinam, po alternativě k tomu, co znal tak dobře. Ptal se, protože cítil, že zdroj něčeho dalšího je daleko hmatatelnější a přítomnější než to, co dosud znal. A to, že byla noc, to mu nějak nedošlo; nakonec ani druhé straně nepřišel divný pozdní příchod zaujatého tazatele.

Apoštol však nedovoluje, abych zůstal u té své nedokonalé ilustrace a příliš vám umožnil dosazovat si do poetiky jeho reakce další ilustrativní nádheru přírody, nebo též kraličtiny při opakování vyjádření ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Apoštolova druhá věta naznačuje něco dalšího a jiného. Že tak jako se zajíkne všímavý pozorovatel překvapivostí krás stvoření nad něčím, co nečekal, může se úplně beze studu zalykat i ten, kdo se natahuje, aby nahlédl do souvislostí Božího jednání s člověkem. Něco prohlíží a promýšlí, točí se v kruhu, svá naučená schémata myšlení tisíckrát protočil. A není u konce! A netrápí se tím, že není u konce! Dokonce ho těší, že stále cosi uniká jeho chuti uchopit a držet a mít! Jak nevyzpytatelné a nevystopovatelné! Jak nepředpokládatelné!

Bůh se rozhodl a stále tak jedná! Navzdory všem předpokladům, přáním a choutkám.

Ta poezie má maličké slabší místečko — kritický hlásek se může ozvat s tím, že každá nevystopovatelnost a nevyzpytatelnost je nebezpečná. Ale i to apoštol jistí a zachraňuje! Vyjádřením sice dobovým, ale srozumitelným. I když reagoval na svou pantheistickou současnost, přesto vyslovil pevné ujištění — náš Bůh, ten zjevený v Ježíši, jenž je Kristus, ten zůstává příčinou, udržovatelem i cílem. V 1K to je řečeno trochu jinak, pro křesťany výrazněji a jasněji: My přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.(1K 8,6) Tady je vše zabezpečeno — nevystopovatelnost a nevyzpytatelnost Boží má Bohem daný limit a tím je to, co zveřejnil Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu. Tím se dal našemu očekávání všanc. Zároveň tak odkryl základní rámec svého jednání. Nikodém zvídavě naslouchal a pak si z toho pro sebe učinil svůj závěr. Apoštol Pavel zvídavě pozoroval, začal si připadat jako nedochůdče a zavýskal, když pochopil. Bůh je vystopovatelný v Kristu a vyzpytatelný ve vysoké hodnotě milosti, kterou dal. Přes rámec svého vztahu lásky k člověku a světu Bůh nepůjde. Proto dále smí mít volnou ruku. Zároveň však díky této skutečnosti nejsou pravdivé řeči o šedivosti života. Boží jednání se světem si napořád ponese punc nevystopovatelnosti a nevyzpytatelnosti, překvapivosti, nikdy však nebezpečnosti a strachu z podrazu na lidi.

Končí synod, administrativně důležitá epizoda v životě církve. Přemýšleli jsme jak o životě církve, tak o budování sboru. Synod se konal v zajímavém čase. Mezi svatodušní nedělí a Trojiční nedělí. Po vyznání, že Duch Boží je dáván, abychom se mohli dobře nakročit do díla zvěstování spásy v Kristu, následuje neděle zvěstující všeobsáhlost Boží v trojí podobě — nad námi, vedle nás i v nás. V moci Ducha Božího smíme jít směle. Církev jako lid Kristův zůstává proto oběma nohama na zemi, aby viděla zlom, hrany, výzvy a hrozby. Zároveň však církev zůstává duší mimo zemi, aby věděla, že dosáhne–li horizontu, znamená to pouze, že dosáhla chvíle k nadechnutí, k inspiraci, k poznání a k růstu. Protože věřím, že ČCE je částkou Kristova lidu, pak věřím, že pro nás neplatí divná logika beznaděje, že vždycky musí býti hůře. Po kříži následovalo vzkříšení. Na Nikodémovy otázky přišlo prozření a na naše poctivé hledání přijde odpověď. Však nevyzpytatelné jsou Boží soudy a nevystopovatelné jeho cesty! To je výpověď naděje, podnět k aktivitě i důvod pro křesťansky vstřícnou zvědavost.

Amen