Převažujícím pocitem je vděčnost

Rozhovor s Jarmilou Filipiovou

Se sestrou Filipiovou se vždy půl roku setkáváme takřka se železnou pravidelností - od podzimu do brzkého jara s manželem málokdy vynechají bohoslužby nebo biblickou hodinu. Léto pak tráví na Vysočině, která se stala jejich druhým domovem. Zima je tedy nejvhodnějším obdobím pro rozhovor se sestrou Jarmilou o jejím životě i letech strávených ve vinohradském sboru.

Jaké bylo vaše dětství a mládí, vaše cesta k Pánu Bohu? Vyrůstala jste v Praze, nebo někde na venkově?

Pocházím z Krucemburku, městečka na Vysočině, které rád maloval Jan Zrzavý - je tam také pohřben.

Mám-li začít od svého dětství, nemohu nezmínit událost, která moje dětství velmi poznamenala. V roce 1945 mi bylo 8 let, měla jsem šestiletou sestru a čtyřletého bratra. V neděli 6.5. jsme společnou procházkou s rodiči slavili konec války, na šatech jsme měli trikolórky… Ve středu 9.5. pak ruská letadla bez varování provedla opakovaný nálet na ustupující německé vojáky. Spadla řada tříštivých bomb. Jedna z nich dopadla na náš dvůr, zabila mé sourozence a těžce zranila maminku, já jsem měla řadu lehčích zranění. Maminka zemřela cestou do nemocnice, kde jsem se pak já léčila. Raněných a mrtvých bylo více, také rozbitých domů. Tatínek se později znovu oženil, mám opět sestru a bratra a máme se rádi. Moje nevlastní maminka byla velmi hodná a dobrá žena, přesto ale náš vzájemný vztah dobrý nebyl. Nebyly dobré ani poměry, ve kterých jsme žili. Z poctivého hospodáře se tatínek z rozhodnutí vyšší moci stal třídním nepřítelem a kulakem a popis těžkostí s tím spojených by vydal na delší psaní.

Proč byl váš vztah s nevlastní maminkou problematický?

Dodnes nevím - možná jsem byla ve věku, kdy pro mě bylo obzvlášť těžké přijmout novou maminku. Ale když jsem později odešla z domu, náš vztah se upravil, byla jsem u ní dokonce, když umírala. Nikdy už jsme o tom nemluvily, ale vše nepříjemné bylo zapomenuto.

Jak jste se z Krucemburku dostala do vinohradského sboru?

V roce 1952 jsem se dostala do Prahy na školu a čtyři roky strávené v internátě na Francouzské ulici patří k mým nejhezčím. Z Francouzské to pak nebylo daleko na Korunní 60. Chodívala jsem do shromáždění, později do mládeže a tam jsme se seznámili s mým budoucím mužem, s nímž jsme v loňském roce vzpomněli 50 let společného života. Ve sborovém domě jsme začínali jako domovníci, narodily se nám tu také děti, v roce 1960 dcera Pavla a v roce 1962 synové Jan a Jaroslav. Máme sedm vnoučat ve věku od 22 let do šesti měsíců. Ještě bych měla také vzpomenout, že spolu s manželem jsem získala i dobrou rodinu Filipiovu. S jeho sourozenci máme srdečné vztahy a je nám společně dobře.

Byla jste někde zaměstnaná, nebo jste se věnovala hlavně dětem?

S dětmi jsem byla 7 let doma. Vyjít z jednoho nevelkého platu nebylo vždycky snadné. Do zaměstnání jsem pak nastoupila jako hlavní pokladní v Automatu Koruna na Václavském náměstí, později jsem na témže náměstí povýšila a pracovala až do důchodu a částečně i při něm v ekonomickém oddělení Národního muzea.

Váš manžel sloužil řadu let jako kurátor a také vy jste sboru věnovala hodně svých sil i času. Práce ve sboru asi byla tenkrát organizována trochu jinak. Na co z té doby ráda vzpomínáte, co vám přišlo naopak třeba obtížné? Jak vnímáte proměny sboru za tu dobu, co ho znáte?

Služba v kuchyni - zleva Marta Kadlecová, Božena Coufalová, Ivanka Bícová a Jarmila Filipiová.

Ve vinohradském sboru jsme prostě doma. Pravdou je, že tím, že býváme přes léto na Vysočině, ztrácíme jaksi kontinuitu a přibývá těch, které neznáme osobně. Těší mě, když vidím ve sboru další generace z rodin, které chodívaly do kostela v našich mladých letech.

Osobně vás vnímám jako člověka, pro kterého je víra v Pána Boha hodně důležitá, který ji nenápadně žije a také umí nést ostatní na modlitbách. Vždycky to však není jednoduché a člověka v životě potkají věci, které nečekal a s kterými není snadné se vyrovnat. Z vašeho vyprávění na biblických hodinách vím, že i vy jste prošla těžkými obdobími - posílila se jimi vaše víra, nebo bylo někdy těžké si ji udržet?

Jen na okraj - co se týče víry, jsem z "dobré" rodiny - první bohoslužby po vydání tolerančního patentu se totiž konaly v naší stodole.

Doma jsem vždycky cítila i viděla, v jaké vážnosti tyto věci jsou. Tatínek pravidelně četl bibli, byl kurátorem sboru, a tak jsem to všechno jaksi samozřejmě přijímala i já. Velký a snad podstatný vliv měla na mě tatínkova sestra, která u nás po smrti maminky nějaký čas byla. Byla členkou církve adventistů s.d. a vedla mě ke čtení bible a snažila se mě také přesvědčit o pravosti své víry.

Jak šel život, těžkost mého dětství se smazávala starostmi o rodinu, o děti, které jako malé dost stonávaly. Občas jsem mívala i pochybnosti, zda jsme svým dětem dobrými rodiči, a tak jsem teď vděčná za to, že i přes naši nedostatečnost naše děti od víry neodpadly a dobré sémě v nich zůstává.

Čekala mě ale ještě jedna těžká zkouška. V roce 1986 se narodila naše první vnoučata Anička a Štěpán. Porod Aničky byl komplikovaný a Aničku poznamenal diagnózou DMO. Postižené dítě je velká starost, ale utěšovalo mě, že žije v láskyplné rodině. Když jí bylo 7 let, tatínek rodinu opustil. Asi rok na to pak ještě vyhořel dům, ve kterém dcera s vnučkou zůstaly samy. Dlouho jsem s nemohla vyrovnat s tím, co se stalo, a velmi mě to trápilo. A to i přes velkou statečnost, s kterou Pavla všechny těžkosti zdolávala a dosud s pomocí Boží zdolává. Nakonec ale po letech vyznávám, jak je psáno u Iz. 38,14, že ta hořkost přehořká byla mi ku pokoji. Nebylo to snadné, ale tato těžkost mě určitě utvrdila ve víře a upevnila ji. (To není jistě jen moje zkušenost).

V Písmu nacházíme slova do každé životní situace a ta mi byla pomocí. A tak si mohu připomenout i svůj konfirmační verš ze Žalmu 28, který vděčně vyznávám: Hospodin je síla má a štít můj, v něm jest složilo naději srdce mé a dána mi pomoc.

Když se ohlížím zpět, převažujícím pocitem je vděčnost.

Ptala se Jana Šarounová