Vinohradský sbor ČCE

Nasyp do našich hrnců mouku

Kázání Tomáše Molnára v neděli Estomihi 14. února 2010 při pobytu vinohradského sboru v Janských Lázních

Text: II. Kr 4, 38-41

2 Kr 4:38 (KR) Potom Elizeus navrátil se do Galgala. Byl pak hlad v té zemi, a synové proročtí seděli před ním. I řekl mládenci svému: Přistav hrnec veliký, a navař kaše synům prorockým. 39 Protož vyšel jeden na pole, aby nasbíral zelin, a nalezl rév polní, a nasbíral z něho tykví polních plnou sukni svou, a přišed, skrájel to do hrnce, aby navařil kaše; nebo neznali toho. 40 I vylili mužům těm, aby jedli. Stalo se pak, když jedli tu kaši, že zkřikli a řekli: Smrt v hrnci, muži Boží! A nemohli jísti. 41 Kterýžto řekl: Vezměte mouky. Kteréž nasypav do hrnce, rozkázal vyliti lidu. I jedli, aniž co zlého bylo v hrnci.

2 Kr 4:38 (ČEP) Jednou, když byl v zemi hlad, vrátil se Elíša do Gilgálu. Proročtí žáci seděli před ním. Tu řekl svému mládenci: "Přistav velký hrnec a uvař prorockým žákům polévku." 39 Jeden z žáků vyšel na pole nasbírat zeliny. Našel polní popínavou rostlinu a sesbíral z ní plný šat polních tykví. I přišel a rozkrájel to do hrnce na polévku, aniž to kdo znal. 40 Pak to nalili těm mužům k jídlu. Když trochu polévky snědli, vzkřikli: "V hrnci je smrt, muži Boží!" A neodvážili se jíst. 41 Elíša řekl: "Dejte sem mouku." Nasypal ji do hrnce a řekl: "Nalévej lidu." I jedli a v hrnci už nic zlého nebylo.

Sestry a bratři,

na základě vašeho přání, abych napsal něco nekonfliktního a pro vás extra veselého a hladivého, jsem pátral v téhle knize jménem Biblí svatá. Pak jsem si vzpomněl na text, který občas používám u krmí mně doma předkládaných, a řekl jsem si: To bude veselé a bezkonfliktní. Chybička se během exegeze a psaní kázání vloudila, nic už s tím nenadělám…

Pojďme raději k textu: Je to jeden z příběhů Elíšových – Elizeových. Elíša, Elizeus je nástupcem největšího proroka Starého Zákona Eliáše, ale jak čteme, je ve své moci někým, kdo dokonce Eliáše předčí – je na něm dvojnásobný díl ducha, jaký byl na Eliášovi. Všechny Elíšovy příběhy jsou zázračné a jeho moc Bohem daná je pozoruhodná a je co vykládat.

Elíša se odkudsi vrací. Snad od Šúnemanky, které vzkřísil syna – o tom alespoň vypráví předešlý příběh. Elíša prorok, s mnohými rysy mesiášskými, se vrací ke svým žákům, k prorockým žákům a je hlad. Veliký hlad, je hladomor. Vrací se do místa legendárního – místa památníku na přejití Jordánu do země zaslíbené, místa, které se nazývá Gilgál. Kdybychom chtěli slovo Gigál přeložit do češtiny, vyšlo by nám asi něco jako Kulatý koulov, či pro staromilce – Gulatýgoulov. Asi bychom na něm našli to, čemu archeologové říkají kromlech – tedy kruhový útvar menhirů – vztyčených kamenů. Památník vystavěný kdysi Jehošúou ben Nún – Jozuem. Slovo Gilgál, přátelé, ovšem vašemu cvičenému uchu bude jistě souznít se zvukem jiného jména, totiž s vrchem popravčím, místem lebek zvaným Golgota. Ta podobnost není náhodná a my si ji budeme pamatovat.

Je hlad a velký hlad, je hladomor. To, že je hlad, není v Písmu nějakým důsledkem lidmi nezasloužených cyklů - sucha a mokra, deštiva a vyprahla, ale je to, a v knihách královských obzvláště, důsledek lidského konání. V zemi zaslíbené je hlad – inu je proto, že ten, se kterým byla uzavřena smlouva, Hospodin, byl zrazen, opuštěn a druhá smluvní strana si to vesele smilní s bohy cizími, nejspíše s nějakým Baalem či Baalíčkem, který se jim zdál co milenec příhodnější. A tak přijde hlad – země, která měla být požehnáním, stane se zlořečením. A ten hlad dopadá pak na všechny stejně – dokonce i na prorocké žáky, ty, kteří se rozhodli celým svým bytím náležet Hospodinu. I proročtí žáci hladovějí, a když přijde Elíša, sedí na zemi – špinavá, vyprahlá země, snad uprostřed kromlechu, na níž sedí proročtí žáci – před Elíšou – a mají hlad. Uprostřed Gilgálu, památníku, co na něj už nikdo nepamatuje, zapomenutého Gilgálu, zapomenuté Golgoty.

Bez jakéhokoli úvodu, bez jakéhokoli vysvětlování Elíša poručí: Přistav velký hrnec a uvař prorockým žákům polévku. V situaci obecného hladomoru poněkud neuvěřitelný rozkaz. Asi tak neuvěřitelný a snad ještě více, jako když učedníkům, co skoro k jídlu sami nic nemají, dal rozkaz: Dejte vy jim jísti.

Je myslím důležité číst, že ten prorocký žák poslechl a nic nenamítá. Prostě to jde udělat – uvařit velký, ale opravdu velký hrnec polévky. Asi husté polévky, protože se dá také přeložit kaše – takovou jíchu, eintopf bídy jde uvařit prorocký žák. Vyjde na tu pláň okolo Gilgálu – na pole, to jistě není náhodný údaj, že je to pole, otevřená planina, místo černé magie, jak víme, a tam sbírá zeliny. A hle, najde popínavou rostlinu – tak to přeložili „čepáci“. V hebrejštině je, že jde o révu polní… On se vlastně vydal sbírat ony zeliny na polévku na jakési vinohrady, co už žádnými vinohrady nejsou. Cosi tam roste, skoro by člověk řekl, že je to réva, hrozen, ale ona je to divná réva polní, jakýsi plod magický a hrozen už to nemá, je to tykev. A že jich nasbíral – plnou sukni svou – jak přeložili kraličtí.

Měl to být Gilgál, Golgota, nejvlastnější místo sklizně Páně, vinohrady Boží a dá se tam nalézt jen a jen rostlina zvaná réva polní, dočetl jsem se, že se odborně jmenuje tahle popínavka cytrullus colocynthis – pěknej sajrajt, ale vezměme na vědomí, že nic jiného neroste!

Je to jistě navýsost symbolické vyprávění a údělem prorockých žáků – v tom se cvičí – je proroctví – nakonec sycení slovem. Ale ono zrovna nic jiného neroste – a to vinou Izraele – než cytrullus colocynthis a jeho tykvičky, co jsou jedůvky. A to je jistojistá pravda.

A tak to ten ňouma prorocký žák pěkně nakrájí do hrnce, aniž kdo tuší a rozumí – snad ani on sám ne, co to vaří a klohní. Připomíná to jednu básničku od Velemíra Chlebnikova: „Co Vaříš, továryšč? Z Ochichů a achichů jíchu. Přidej do ní: - Ech! - Ich! - Uch!“ A tak to uklohnil – Eintopf k sycení vyhladovělých zbytků lidu Božího, Izraele, prorockých žáků Elíšových.

Prosím, věnujte znovu pozornost tomu, že nic jiného k mání není a že ten prorocký žák je sice ňouma, co uvařil jed, ale pak je už k mání jen nic, takže poslechl a uvařil – hrnec plný jedu.

A už se to nese na stůl a uši břich prorockých žáků nachystané na krmičku a už se to nese k ústům a už se to polyká – je hlad, tak zřejmě hltavě. A už křičí: V hrnci je smrt, v hrnci je smrt, muži Boží.

Cytrullus colocynthis je prý odporně hořký a při požití způsobuje potrhání střev a bolestivou smrt. Cytrullus colocynthis, réva polní na kdysi vinohradech královských…

Ještě jednou zdůrazňuji, že to, že jedinou použitelnou rostlinou pro výrobu oné jíchy byla právě jen réva polní, a to, že jediná réva polní je k dispozici je důsledkem hladomoru a to, že je hladomor, je důsledkem jednání – zpronevěry lidu Božího, takže všechno, a neváhám říci, že až po poslušnost a kuchařské snažení prorockého žáka v tom jeho úžasném hrnci, ve kterém je smrt, je zcela v lidské režii, tedy je to lidská vina…

A co dál? Buď si nechat střeva potrhat tohle krmičkou, nebo pojít hlady. Jedno lepší než druhé. A nemohli jísti – čteme u Kralických.

Jedna moudrost se jim musí přiznat – těm prorockým žákům a doufejme, že také tomu jejich kuchtíkovi, že totiž nezůstanou jen u konstatování jedu v hrnci, smrti v hrnci, ale přidají k tomu ono „muži Boží“. Že ví, komu se s bezvýchodnou situací svěřit. Jinak by to mohli študovat a pitvat a analyzovat ještě dnes a nic by nevyštudovali – jen smrt v hrnci.

Řešení totiž existuje a to řešení se nazývá „mouka“.

Na pohled je to docela jednoduché řešení, viďte – nasype se mouka a čáry máry pod kočáry, už to je. Jenže ona je k mouce složitá a bolestivá cesta.

Kde se tam najednou ta mouka vzala? Má ji jen muž Boží, nikdo jiný.

A co to je, ta mouka? Je to cosi na půli cesty mezi zrnem a chlebem. Je to rozdrcené zrno, co se krmí – totiž chlebem, stane až právě ve spojení s tím, co navařil ten ňouma. Až ve spojení s tou jedovatou a hořkou pravdou situace zaviněného hladomoru.

K tomu, abychom porozuměli, co je mouka, udělejme malý a nedokonalý exkurs o obilí, o zrnu: takové zrníčko, přátelé, to je věc. Je v něm skrytý celý život rostliny, všechno – celá budoucnost. Zasejete do hlíny a ono vyroste, zazelená se. Zrníčko je tajemství života. Když to zrníčko rozdrtíte, zničíte život, z té hromádky prachu už nic vyrůst nemůže – vy se najíte, ale na úkor života. Tohle tenkrát dobře věděli. Proto se chleba jmenoval LECHEM, a to je to, co je drcené a co trpí. Nasypat mouku do jedovatého neřádstva, co jsme si navařili, to je obrovské utrpení života, darování, zmaření života pro někoho, kdo si svou situaci sám zavinil a kdo by si tedy popravdě nic nezasloužil. A přesto se dá do jedovatiny tahle hrst mouky, sype se z dlaně muže Božího a z hrnce smrti udělá hrnec života, pokrmu, budoucnosti, dalších dní.

Samozřejmě že mluvím o Kristu, o jeho oběti, o jeho smrti, o tom, že je tou moukou, chlebem života. Kéž je aplikována mouka, kéž s bázní a třesením vnímáme, že je nutné aplikovat, sypat do našich hrnců jedu mouku.

O čem že jsem to mluvil? Inu, sestry a bratři, o leckde naší situaci a našem hrnci, a našem sycení a našem zděšení nad smrtí v hrnci. A naší naději. Mojí naději také. Muži Boží, Pane Ježíši Kriste, nasyp do našich hrnců mouku, ať jsme nasyceni nejen my, ale i lid. Amen

číslo 105, březen 2010
předchozí   další

Obsah

Nasyp do našich hrnců mouku
Perličky
Zpráva za rok 2009
Zpráva o hospodaření 2009
Janské Lázně 2010
Mikve
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).