Vzpomínka na papeže Benedikta XVI.

Poslední nejvyšší představitel katolické církve, Benedikt XVI. (původním občanským jménem Joseph Ratzinger, narozen 16. dubna 1927 v Marktlu v Bavorsku) byl v pořadí již 265. papežem, suverénem státu Vatikán.

Působil vedle kněžské práce také jako profesor na různých německých univerzitách a byl jedním z teologických konzultantů druhého vatikánského koncilu. Později se stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu a kardinálem, děkanem kolegia kardinálů, prefektem Kongregace pro nauku víry. Papežem byl zvolen

foto Wikipedia.org

19. dubna 2005 po úmrtí Jana Pavla II., ke dni 28. února 2013 pak především ze zdravotních důvodů rezignoval na papežský úřad. Co se jeho teologických názorů týká, v období Druhého vatikánského koncilu byl řazen k reformnímu proudu, později pak spíše mezi konzervativce. V jeho učení a pojednáních lze nalézt obranu tradičního křesťanství a tradičních hodnot jako odpověď na vzrůstající dekristianizaci a sekularizaci v mnoha rozvinutých zemích. Z tohoto důvodu prohlašuje relativistické odmítání objektivní pravdy a zejména odmítání objektivních morálních pravd za ústřední problém 21. století.

Jako příslušníci protestantské církve máme k papežům obecně zcela jiný vztah než bratří katolíci a asi u nás převažují spíše sympatie či antipatie ve vazbě na konkrétního daného člověka, který právě papežem je.

Osobně jsem se ujal napsání této vzpomínky proto, že mi poslední papež byl osobou velice sympatickou a vážil jsem si ho dávno předtím, než byl vůbec papežem zvolen. Ač se to poměrně málo ví, je (a určitě i nadále bude) bývalý kardinál Joseph Ratzinger také velkým milovníkem hudby, výborným klavíristou a především uznávaným teoretikem hudby (zvláště pak církevní). Troufám si říci, že napsat něco podrobnějšího a hlubšího z historie duchovní hudby nelze bez odkazů na práce Josepha Ratzingera.

Pro ilustraci připojím několik konkrétních citací, které nám jeho vztah k hudbě přiblíží. Nejprve něco z publikace Světský a lidský obraz liturgie a jeho odraz v liturgické hudbě: „Liturgie a hudba jsou spolu již od počátku svázány sourozeneckým vztahem. Tam, kde člověk chválí Boha, slova nepostačí. Rozmluva s Bohem překračuje hranice lidské řeči. Proto liturgie ze své podstaty volala všude na pomoc hudbu, zpěv a zvuky tvorstva ve zvuku hudebních nástrojů, neboť chválit Boha nepřísluší pouze člověku. Bohoslužba je začleněním se do chvály všeho tvorstva.“ Dále píše: „Přestože liturgie a hudba jsou podstatně spojeny, byl jejich vzájemný vztah často obtížný, zvláště pak v obdobích, kdy se měnily dějiny a kultury….Zdálo se, že se jedná o spor mezi pastoračními praktiky na straně jedné a církevnímu hudebníky, kteří se nechtěli podřídit pouhé pastorační účelovosti a pokoušeli se uplatnit vnitřní důstojnost hudby jako samostatné pastorační a liturgické měřítko. Zdálo se, že spor se v podstatě pohybuje v rovině užití. Spor o církevní hudbu se však stává příznačný a zástupný i pro otázku, co to bohoslužba vlastně je.“

Ještě připojím krátký odstavec z práce Bohu zpívejte umělecky: „ První pohled na problematiku církevní hudby nám usnadní, když si uvědomíme, že Bible obsahuje svůj vlastní zpěvník – Žalmy, které nevznikly pouze z praxe bohoslužebného zpěvu a hudby, nýbrž v živém provozování, a obsahují v sobě i hlavní zásahy teorie hudby víry a pro víru….Žalmy se modlí a zpívá již prvotní církev jako Kristovy hymny. Kristus se tak sám stává sbormistrem, který nás učí tu “novou píseň„, který církvi dává melodii a způsob, jak můžeme vhodným způsobem chválit Boha a spojit se tím s nebeskou liturgií.“

Miloš Lešikar