Vzpomínka na Věru Mandíkovou

Věra Mandíková by 28. února oslavila 85. narozeniny. Někteří z vás jste ji znali, ale mnozí možná ne, protože byla na první pohled docela nenápadná. Na druhý, bližší pohled ovšem každého upoutala svým úsměvem, kterým nikdy nešetřila. Byla pravidelnou účastnicí vinohradských bohoslužeb. Do sborového sálu na „pokostelovou“ kávu přišla málokdy, vlastně si nevzpomínám, jestli vůbec někdy. Přitom mnohokrát v posledních letech to byla její zásluha, že káva a občerstvení byly připraveny! Když jsme měli rodinnou neděli, přinášela ráno ještě teplou bábovku. Obětavě pomáhala, kde bylo potřeba.

Po bohoslužbách spěchávala domů za svým nemocným manželem, aby mu uvařila oběd. Od doby, co se stala vdovou, spěchala též, protože na oběd zvala buď dceru Magdu s mužem, nebo vnučku s rodinou či vnuka s přítelkyní, někdy i všechny najednou…

Manďa, Mandička, jak jí říkaly kolegyně z Obchůdku jednoho světa, byla neuvěřitelně činorodá a pracovitá. Obchůdek se stal takřka jejím druhým domovem. Když jsem šla ráno na faru, Manďa už často pracovala, vybalovala a popisovala zboží, uklízela nebo upravovala, aby se v obchodě prodávající i zákazníci cítili dobře. Dodnes je na některých výrobcích zřetelné její úhledné, drobné písmo. Zásluhou Manďy bylo vždy vše v obchodě i ve skladu vzorně uklizeno.

Skutečně nechápu, jak to všechno vaření, pečení, uklízení, hlídání pravnučky a práci v Obchůdku mohla stíhat. Na Věrušku bylo stoprocentní spolehnutí. Říkávala, že si váží času druhých lidí, proto chodila vždy včas. (Je pro mě vzorem, ale moc se mi to s tím uklízením a chozením včas nedaří… )

Když jsem byla na návštěvě v jejím bytě v Moravské ulici, cítila jsem se jako malé děvčátko na návštěvě u milované babičky. Myslím, že každý by se tam cítil dobře, nejenom útulností bytu, ale především kvůli tomu, že Věra milovala lidi.

Dlouho jsem nemohla uvěřit, že je nemocná, myslela jsem si, že se uzdraví a bude se dál usmívat… Až když jsem ji viděla pár dní před jejím odchodem z naší časnosti, jak byla křehoučká a malá, došlo mi, že je na cestě k našemu Pánu.

Pohřební rozloučení s Věrou měl bratr farář Erdinger, rodinný přítel. Věruška si to tak přála. Když nějakou dobu před svým odchodem spolu hovořili na toto téma, bratr farář se jí zeptal a my jsme to později mohli slyšet při rozloučení: „Věruško, když tak počítáš se svým odchodem, když se na to všechno díváš tak statečně, smířeně, když jsi tak ke svému životu přitakala, pověz mi, co bys přála lidem kolem sebe. Svým nejbližším i těm vzdálenějším“. A to se Věruška rozesmála a bez velkého rozmýšlení řekla: „Aby se měli rádi. No co jiného, co víc? To stačí, viď.“

Jarmila Raisová