Vinohradský sbor ČCE

Rady a domluvy

Biblická hodina Zdeňka Šorma

10,8 – Kdo je moudrého srdce, přijímá příkazy, kdežto kdo je pošetilých rtů, ten padne.
10,17 – Ukazuje stezku života, kdo dbá na napomenutí, kdežto kdo si domluv nevšímá, zavádí na scestí.
12,1 – Kdo miluje napomenutí, miluje poznání, kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec.
12,15 – Pošetilci zdá se, že je jeho cesta přímá, kdežto kdo poslouchá rady, je moudrý.
13, 13 – Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby, kdežto kdo se bojí přikázání, dochází odplaty.
13,14 – Učení moudrého je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti.
13,15 – Prozíravost zjednává přízeň, kdežto věrolomní vytrvávají na své cestě.
13,18 – Chudoba a hanba stihnou toho, kdo se vyhýbá trestu, kdežto kdo dbá na domluvu, bude vážený.
15,5 –Pošetilec znevažuje otcovské kárání, kdežto kdo na domluvy dbá, jedná chytře.
15,10 – Tvrdý trest postihne toho, kdo opouští stezku, kdo domluvy nenávidí, zemře.
15,12 – Posměvač nemiluje toho, kdo mu domlouvá, k moudrým nechodí.
15,22 – Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční.
15,30–32 – Zářivý pohled vlévá do srdce radost, dobrá zpráva vzpružuje kosti. Ucho, které poslouchá životodárné domluvy, bude přebývat mezi moudrými. Kdo se vyhýbá trestu, neváží si vlastního života, kdežto kdo domluvy poslouchá, získává rozum.
17,10 – Pohrůžka zapůsobí na rozumného víc, než na hlupáka sto ran.
19,16 – Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami zhrdá.
19,20 – Poslechni radu, přijmi i trest, abys byl napříště moudrý.
19,25 – Bij posměvače a prostoduchý se stane chytřejším, domluv rozumnému a porozumí poznání.
19,27 – Přestaneš -li, synu, poslouchat kárání, od výroků poznání zbloudíš.
20,5 – Jak hluboké vody je rada v srdci muže, muž rozumný z ní čerpá.
20,18 – Úmysly se zajišťují poradou, boj veď s rozvahou.
21,11 – Když pokutují posměvače, prostoduchý zmoudří, když je k prozíravosti veden moudrý, nabývá poznání.
22,17–21 – Nakloň své ucho a slyš slova moudrých, zaměř srdce k tomu, co jsem poznal. Bude ti k blahu, budeš-li je ve svém nitru zachovávat, budou rovněž pohotově na tvých rtech. Abys na Hospodina spoléhal, poučím tě dnes – ano, tebe. Zdali jsem ti již dříve nenapsal rady a poznání,
abych tě poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy, abys mohl pravdivě odpovědět tomu, kdo tě poslal?
23,9 – Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí.
23,12 – Ber si k srdci napomenutí a pozorně naslouchej výrokům poznání.
25,12 – Zlatý nosní kroužek či náhrdelník z třpytivého zlata je kárající mudrc slyšícímu uchu.
27,5 – Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska.
27,6 – Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího.
27,21 – Na stříbro kelímek, na zlato pec; a muž prověřuje ústa, která ho chválí.
27,22 – Kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš.
29,1 – Kdo zatvrdí šíji proti domluvám, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo.
29,5 – Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům.
29,15 – Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce.
29,19 – Otroka nelze ukáznit slovy; chápe sice, ale odezva žádná.

Ten výběr veršů, který jsme teď četli, jsem nadepsal „O radách a domluvách“. Jistě jste si ale všimli, že v něm je řeč nejen o nich, ale i o příkazech, napomenutích, trestech a podobně. A pokud bychom si vzali originální text, zjistili bychom, že překladatelé navíc někdy jedním českým slovem překládají různé hebrejské výrazy, které mohou znamenat třeba i výstrahu, poučení, návod, zjevení, nauku nebo názor.

Při svém výběru jsem se tedy tentokrát úplně nedržel jednoho termínu. Přesto si myslím, že ta přísloví patří k sobě. Všechna se nějak týkají vzájemné komunikace, rozhovoru, toho, co ostatní říkají k našemu životu a popřípadě i toho, jak se my snažíme ovlivnit ten jejich.

Přijímat, nebo dávat rady?

Přísloví při tom klade jednoznačně větší důraz na přijímání napomenutí, rad a domluv, než na jejich rozdávání. Většinou sice bývá považován za moudrého ten, kdo rady uděluje, ale kniha Přísloví to vidí úplně obráceně: Moudrý je ten, kdo přijímá příkazy, dbá na napomenutí, poslouchá rady a miluje toho, kdo mu domlouvá. Zatímco toho, kdo si jich nevšímá, pohrdá jimi, snaží se jim vyhnout nebo je dokonce nenávidí, protože se mu jeho cesta zdá přímá – kdo si tedy myslí, že si v životě vede dobře – označuje kniha Přísloví za pošetilce, tupce a hlupáka, který špatně skončí.

Myslím, že to souvisí s biblickým pohledem na moudrost, o kterém jsme tu již mluvili. Moudrost prostě není lidská vlastnost, kterou bychom mohli jednoduše mít nebo se k ní sami dopracovat. Úvodní část knihy Přísloví – jestli si vzpomínáte – o ní mluví jako o osobě, která nás oslovuje, volá a zve. Tedy jako o něčem, co je mimo nás. Představuje ji také jako tu, která tu byla dřív, než vznikl svět a spolupůsobila při stvoření. Nezáleží tedy až na tom, co sami vymyslíme. Bez pozornosti, bez neustálého hledání a naslouchání je zkrátka nemyslitelná.

Odkazoval jsem tu již na biblické vyprávění o slavnosti inaugurace mladého krále Šalomouna, při které prosí Boha o rozumné srdce. A říkal jsem, že v původním textu je řeč o slyšícím nebo naslouchajícím srdci. Jedině ten, kdo si nevystačí sám a chce slyšet víc, než jenom sám sebe, může být podle bible moudrý. Moudrost je přisuzována životu, který zůstává v rozhovoru.

My tuhle naslouchající pozornost často vztahujeme jenom k Bohu, ale kniha Přísloví důrazně připomíná, že se týká i druhých lidí. Skutečně zbožný člověk se nezhlíží ani ve své zbožnosti. Právě díky ní ví, že sám Bohem není, že je na tom stejně jako všichni ostatní lidé, a proto bere vážně Ježíšovo napomenutí: „Vy si nedávejte říkat “Mistře„: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři?Ani si nedávejte říkat “Učiteli„: váš učitel je jeden Kristus. “ (Mt 23,8n) Poctivá zbožnost nedělá z člověka mistra, který všemu rozumí a, proto by mohl a měl druhé poučovat, ale někoho, kdo spolu s druhými hledá. Součástí skutečné pokory před Bohem je uznání vlastního člověčenství, které nás staví s ostatními na jednu rovinu. Jsou našimi partnery, a proto je dobré brát jejich hlas vážně.

K moudrosti nestačí vést zbožný monolog. Skutečná víra, které se ještě nevytratilo vědomí rozdílu mezi Bohem a člověkem, si dobře uvědomuje, jak je pro ni vzájemný rozhovor důležitý, včetně kritických poznámek a napomenutí druhých, které ji mohou korigovat.

Zásadovost víry se někdy mylně zaměňuje za neoslovitelnou umanutost, která odmítá o čemkoli diskutovat a stojí si bez ohledu na cokoli na svém, ale přísloví říká, že právě věrolomní vytrvají na své cestě (13,15). My evangelíci se také někdy dovoláváme zjednodušeně Jana Husa s tím, že si na své pravdě stál a neodvolal. Ale zapomínáme přitom na to, že to byl právě on, kdo vyzýval k rozhovoru a předem vyjadřoval ochotu nechat se přesvědčit. Jenom trval na tom, aby ten rozhovor byl svobodný a jeho kritériem bylo Písmo, nejenom moc instituce církve.

Svobodu také Přísloví uvádí jako předpoklad domluvy. Devatenáctý verš dvacáté deváté kapitoly říká: „Otroka nelze ukáznit slovy; chápe sice, ale odezva žádná.“ Řeč oslovuje naše svědomí, a to se může uplatnit jedině tehdy, když má člověk svobodnou vůli, když může jednat sám ze sebe a za sebe, když není zvyklý jenom poslouchat – tedy jenom plnit, co mu kdo nakázal. Podmínkou skutečné poslušnosti je samostatnost. Bez ní posloucháme jenom z donucení – pod dohledem, nebo pod hrozbou nějaké sankce.

K tomu, aby člověk opravdu přijímal příkazy, dbal napomenutí a poslouchal rady a domluvy, si musí být vědom sám sebe, musí střízlivě poznat vlastní meze. Teprve potom je totiž může vnímat jako pomoc a životodárnou korekci a nejen jako útok, omezení nebo ponižující poručníkování. Na domluvy bývají nejvíc alergičtí dospívající, kteří si svojí samostatností nejsou jisti a zápasí o ni. Aby je člověk s vděčností vítal, je nutné dospět, udělat zkušenost s vlastní omylností. Pak teprve může nahlédnout, že uzavřenost, která si chce vystačit jenom s tím, co zná, je hloupá, vede na scestí a do záhuby, a že otevřenost vůči domluvám a kritice jeho vážnost nesnižuje, ale naopak potvrzuje (13,18). Může v nich objevit něco vzácného (25,12) a může dokonce poznat, že jsou projevem zájmu a lásky (27,6).

Obklopit se jenom těmi, kdo nám přizvukují a přikyvují, je sice snazší a pohodlnější, ale podle Přísloví je to hloupé a zhoubné. Kdo to dělá, jedná pošetile. Neváží si vlastního života. Zabloudí a připravuje se tak o to, co by ho z jeho omylů mohlo vyvést a vyléčit. „Kdo zatvrdí šíji proti domluvám, bude nenadále rozdrcen a nikdo ho nezhojí,“ četli jsme v prvním verši jedenadvacáté kapitoly.

Žvanění, nebo plodný rozhovor?

Kdo pohrdá slovem, přivádí se zkrátka podle Přísloví do záhuby. To mi připomnělo jeden předvolební slogan, který zní na první poslech sympaticky a mnoho lidí na něj také naletělo, totiž „Neblábolíme, makáme“. Zní jako protiklad prázdného žvanění, při kterém ale skutek utek. Jenomže když se nad ním víc zamyslíte, tak je to právě projev toho pohrdání slovem. Jakoby o tom, co děláme, nebylo vůbec třeba mluvit. Je to spíš výraz těch, kdo si jenom chtějí vést svou a nevidí žádnou potřebu o tom s kýmkoli diskutovat. Je to vlastně velice podobné tomu, když se komunisté bránili kritickým hlasům a ospravedlňovali zásahy proti nim tím, že je třeba především klid na práci. A podobný argument se pak ozval i z úst posledních dvou prezidentů.

Přísloví ale naopak říká: „Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční.“ (15,22) nebo: „Úmysly se zajišťují poradou“ (20.18) Rozhovor, včetně kritických hlasů, není protikladem ani překážkou jednání, ale jeho nezbytným předpokladem, nemá-li dopadnout špatné, nemá-li v něm přijít ke slovu pouze naše omezenost.

Jakkoli může být diskuse náročná a jistě má také svoje úskalí a vady, měli bychom se mít vždycky na pozoru před každou tendencí, která se jí snaží omezit nebo obejít. Řešením není nahradit ji pouhou akčností. Ta může být stejně slepá a zavádějící, jako když si člověk vede pořád svou a žádných domluv si nevšímá. K dobrému řešení může přispět jen kultivace rozhovoru tak, jak o tom kniha Přísloví mluví – aby jeden druhému skutečně naslouchal, aby v kritice neviděl jenom útok, ale pomoc, aby bral názor druhého opravdu v úvahu a aby si přitom byl vědom své omylnosti. Označovat obecně třeba parlament za „žvanírnu“ je velice nebezpečné. A příznačné je, že to většinou dělají právě ti, kdo nic kritického přijmout nedovedou a trestům se vyhýbají.

Kniha Přísloví samozřejmě ví i o tom, že domlouvání má svoje meze. I když ujišťuje, že má větší účinnost než represe – například: „Pohrůžka zapůsobí na moudrého víc než na hlupáka sto ran“, konstatuje také, že je v některých případech veškeré domlouvání marné a není radno se do něj pouštět: „Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí.“ (23,9)

I rozhovor, aby měl smysl, má určité předpoklady. O jednom jsme už mluvili. Je jím svoboda. Tím druhým je moudrost, která ovšem v biblickém pohledu nesouvisí ani tolik s inteligencí, jako právě s tou otevřeností a pokorou, o níž už byla řeč. Pokud narazíme na někoho, kdo si myslí, že ví všechno nejlíp a nikdo mu nemá co povídat, je asi každá snaha o domluvu zbytečná. Jsou asi situace, kdy nic jiného než represe nepomůže. Přísloví ovšem zároveň jasně varuje před domněním, že by násilí bylo řešením. Říká: „Kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš.“ (27,22)

A tak ačkoli Přísloví použití hole připouští, měli bychom je číst v kontextu celého Písma, které na násilí nespoléhá, varuje – jako třeba 37. žalm – před tím, aby se k němu člověk třeba i pocitem bezmoci nechal strhnout a v důvěře v moc Boží lásky zve k tomu, abychom zlo přemáhali dobrem. Důvěra nemusí všechno vyřešit a každého přesvědčit. Může některé věci přenechat Bohu. Důležitější než vymýtit všechnu hloupost je sám jí nepropadnout a nepovažovat se za toho, kdo může druhým jenom udělovat rady, mluvit jim do života a mistrovat celý svět.

číslo 189, leden 2019
předchozí   další

Obsah

Rady a domluvy
Vzpomínka na Věru Mandíkovou
Ekumenické sbližování
Zprávy z otevřeného staršovstva 10.1.2019
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).