Vinohradský sbor ČCE

Paměť dobrou, víru živou, dej při smrti míti

Z rozloučení se sestrou Dagmar Bružovou

foto: dagmar

Narodila se 8. dubna 1922. Vyrůstala v láskyplném rodinném prostředí. Tatínek pocházel ze staré evangelické rodiny a také rodina její maminky, pocházející z jižních Čech, byla pevně zakotvena ve víře. Jak píše ve svých pamětech, teprve v dospělosti doopravdy porozuměla, jak hluboce její rodiče přispěli k formování jejích názorů, jejího vztahu k okolí, k pocitu bezpečí a láskyplné sounáležitosti.

Do obecné školy chodila v Italské a později v Kladské ulici. Poté absolvovala čtyři ročníky reformního gymnázia, ale na přání svého tatínka začala po kvartě studovat obchodní akademii v Resslově ulici. Po maturitě na sklonku druhé světové války nastoupila do firmy Julius Meinl. Koncem května 1945 pomáhala jako stenografka na prvním poválečném „retreatu“ Akademické Ymky v Obříství u Mělníka. Pracovala pak v jejím studentském výboru a v roce 1946 byla vyslána na Mezinárodní studentskou konferenci do Basileje. Tři poválečné roky strávila na univerzitě a zároveň pracovala ve firmě svého otce.

V roce 1947 byla vyslána na konferenci do Anglie, kde navázala mnohá celoživotní přátelství. V roce 1948 přijala nabídku práce v ústředí ČCE, kde připravovala společně s Miroslavem Heryánem a Martou Kačerovou biblické příručky pro sdružení mládeže. Bylo to období velkých politických změn, a jak Dagmar později vyznává, „v těch nejhorších situacích politických, ekonomických i etických nalézala ochranu a útočiště v církvi. Ve světě, ale bezpečně v Boží ruce…“

V roce 1950 Dagmar jako manželka faráře přišla na svůj první sbor, do Děčína. O dva roky později se stěhovali do Hrubé Vrbky – do sboru, který si Dagmar zamilovala už při první návštěvě a který patřil k jejím celoživotním láskám. Po devíti letech působení v Hrubé Vrbce byla v červnu 1961 požádána o pomoc s organizací Všekřesťanské mírové konference v Praze, shromáždění evropských křesťanů napříč politickými hranicemi. Spolupracovala potom s J.L.Hromádkou v Křesťanské mírové konferenci až do roku 1966, kdy na vlastní žádost odešla, když viděla, jak státní orgány její činnost ovlivňují.

V roce 1969 stála Dagmar u zrodu dětských SOS vesniček, ke kterým ji přizval Dr. Matějček, a pracovala pro ně až do roku 1975, kdy si převzetí jejich správy vynutil komunistický stát. Období práce pro SOS vesničky bylo jednou z nejšťastnějších kapitol jejího života. Pomáhala vyhledávat maminky, organizovat kurzy i návštěvy maminek v již fungujících vesničkách, stavěla se první SOS vesnička v celé sféře tehdejšího Sovětského Svazu. Ani tato práce ale nebyla pro ni a pro ostatní členy sdružení obětí, přijímali ji jako příležitost k naplněnému životu.

Na konci sedmdesátých let odešla z práce, aby se starala o svojí 91 letou maminku a po její smrti nastoupila do důchodu. Tím ale její aktivita neskončila. Díky zotavným pobytům v diakonickém domě v Schenebecku a kázáním Davida Watsona se seznámila s charismatickým hnutím. V roce 1986 potom absolvovala čtyřměsíční cestu do USA a Kanady a přivezla odtud a překládala mnoho materiálů pro Křesťanské společenství v Praze. O rok později se účastnila letniční konference ve Frankfurtu nad Mohanem a po návratu přeložila do češtiny knížku jejího hlavního řečníka Johna Wimbera, který velmi ovlivnil její duchovní život. Knížky pak přepisovala a šířila v samizdatech.

Po sametové revoluci se Dagmar v prosinci 1989 znovu ujímá práce v obnoveném hnutí SOS vesniček (šest měsíců přitom byl hlavní kanceláří její vlastní byt). V roce 1990 pak dostává společně s českými maminkami SOS vesniček Zlatý prsten Hermanna Gmeinera.

V roce 1992 se splnil Dagmar její velký sen a podnikla cestu do Izraele. Byla to její poslední velká cesta, protože cítila, že byla vyvrcholením jejích zkušeností vnějších i vnitřních.

Ještě na přelomu tisíciletí však byla v 80 letech členkou vinohradského staršovstva. A přejně pak sledovala instalaci obrazů Miroslava Rady, s jehož rodinou se úzce spřátelila, do našeho kostela. Já jsem ji poznal až v posledním roce, kdy byla prakticky upoutaná na lůžko ve svém bytě v Chodské ulici, který milovala. Ale neslyšel jsem žádné stýskání. Vděčně a hrdě mluvila o společenství přátel, kterými je obklopena a s kterými je stále ve styku po telefonu. Byla vděčná i za všechny faráře, s kterými se setkala. Dokonce i za mě. Věděla o mně a mé rodině dřív, než jsem k ní přišel. Stále se zajímala a žila přítomností. A ve svých názorech byla pořád svá. Zemřela minulý týden v domově Diakonie V Krabčicích. Často prý citovala prosbu z písničky, kterou jsme zpívali: „Při skonání budiž s námi, když budeme mříti, paměť dobrou, víru živou, dej při smrti míti.“ Věřím, že i v tom ji Pán Bůh vyslyšel.

Zdeněk Šorm

(S využitím vzpomínek D.Bružové „Dopis Sharon a Lori“ a článku J.Šarounové a B.Uličné)

Povstaňme nyní a poděkujme za její život:

Pane Bože, ty jsi věrný, tvoje slovo je spolehlivé a tvoje zaslíbení se naplňují. Děkujeme ti, že tomu tak bylo i v životě sestry Dagmar, že mohla prožívat sílu i svobodu víry, že se jí potvrzovalo, že kdo dává, má dost sám, a kdo svůj život žije ve prospěch druhých, ten netratí, ale stokrát víc získává. Děkujeme ti za všechna dobrá setkání a vztahy, které z toho vzešli, a ve kterých mohla přijímat ona a skrze ni i ostatní. Děkujeme ti za svědectví jejího života i za její pokojnou smrt. Dej ať nás vděčnost za její život vede k důvěře a k životu stejně sdílnému, vstřícnému a činorodému. A jestli jsme jí kdy něčím ublížili, nebo v nás zůstala nějaká hořkost, prosíme tě o milost odpuštění, z kterého všichni žijeme.

Tobě svěřujeme sestru Dagmar i svoje příští dny. Zdaleka nerozumíme všemu a život i smrt pro nás zůstávají tajemstvím. Svou důvěru ale opíráme o tvou věrnost, jak jsme ji poznali v příběhu Ježíše Krista a jak se potvrzuje v životech těch, kdo se na tebe spolehli. Proto doufáme, že nás i nad naše pochopení vedeš k dobrému cíli a společně se k tobě obracíme jako děti k Otci:
Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

číslo 193, červen 2019
předchozí   další

Obsah

A brány pekelné ji nepřemohou…
Paměť dobrou, víru živou, dej při smrti míti
Angličtina s dámou v kloboučku
Dagmar a náš sbor
Shrnutí 1. zasedání 35. synodu
Prohlášení prvního zasedání 35. synodu
Zprávy ze staršovstva 13.6.2019
Vaříme
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).