Nedělní kázání, 5. 5. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 25,14-30

Text: Galatským 5,13-14

Bratři a sestry,

minulou neděli jsem na začátku kázání citoval Jiřího Suchého. Dnes začnu známým a krásným výrokem herce Jana Wericha, který v jedné ze slavných předscén Osvobozeného divadla řekl: Když už člověk je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být tím, čím je, a nemá být tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je.

Tenhle výrok, který asi znáte, má mnoho společného s podobenstvím, které četl Radek od stolu Páně. Mluví o našem životě, o lidském pobývání na tomto světě, jako o úkolu, o poslání. Opravdu být není žádná samozřejmost. Ke skutečně lidskému životu je třeba ještě něco víc, než jen aby člověk prostě byl, vegetoval, přežíval. Lidský život není daný, je to možnost, je to poslání, které je třeba naplnit. Člověk, na rozdíl od zvířat, musí koukat, aby byl. Máme volbu, musíme se rozhodovat. Vyžaduje to nějakou aktivitu, nějaké úsilí.

Při pozornějším čtení podobenství ale zjistíme, že nejde o nárok, který by byl nad síly kohokoli z nás. Pán v něm každému svěřuje úkol podle jeho schopností, a ačkoli první dva služebníci získají každý jinou částku, jejich ocenění je stejné. To, co máme za úkol, odpovídá našim schopnostem. Nikomu nebylo uloženo víc, než čeho je schopen. Už v tom se ohlašuje svoboda, o které ještě bude řeč. Před služebníky není postaven nějaký univerzální ideál, nemají naplnit nějakou všeobecně stanovenou normu, bez ohledu na to, jací jsou. Každému je svěřeno jenom to, nač stačí.

Pan Werich a evangelium se ovšem shodují ještě v jedné věci: I když člověk nežije jenom jako hovádko boží, když si nevystačí jenom s tím, že je, že přežívá a přežije, i když přijme odpovědnost svého života a kouká, aby byl, může být úplně vedle. Právě v té snaze obstát můžeme prohrát všechno, i sebe. Ta odpovědnost, kterou všichni máme, se nám může stát pastí, do které se sami chytíme. Tak tomu v mnoha případech je.

Jak se to stane, o tom, myslím, vypráví právě to podobenství. Třetí služebník nebyl ani nezodpovědný, ani to nebyl flákač. Naopak - hledal pro svěřené peníze nejbezpečnější úkryt a dal si s ním práci. Rozhodně se při kopání jámy nadřel víc, než kdyby dal peníze peněžníkům. Jeho chyba byla v něčem jiném. On viděl smysl té odpovědnosti v jediné věci, totiž aby obstál, aby mu jeho Pán nemohl nic vyčíst, aby se před tím, komu bude skládat účty, měl čím vykázat. 

Kdyby podnikal jako ostatní dva služebníci, mohl by prodělat nebo zkrachovat a o svěřené peníze přijít. To bylo veliké riziko. Kdežto v zemi, kam ji ukryl, byla hřivna jistá. I kdyby jí někdo ukradl, byl by podle tehdejších zákonů bez viny. Pán by mu nemohl nic vyčítat. Mohl se před ním kdykoli ospravedlnit. A o to mu šlo.

Ale právě to byla ta chyba. V tom se osudově mýlil. Kvůli tomu, že viděl cíl všeho svého úsilí ve vlastní spravedlnosti. Kvůli tomu, že ho vedl jenom strach, aby obstál. Právě kvůli tomu se minul s tím, o co ve skutečnosti šlo, totiž, aby měl z jeho jednání někdo užitek, aby někomu posloužil.

To je, bratři a sestry, ta past odpovědnosti, do které se chytáme, když přijímáme povolání, abychom žili podle Boží vůle, abychom žili skutečně lidsky, když koukáme, abychom opravdu byli. Chápeme ji jako zkoušku, při které se má prokázat naše dobrota, spravedlnost a čistota, zkrátka to, že jsme hodni přijetí, že máme nárok na přízeň, důstojnost, úctu, na to, abychom byli jako lidé přijímáni a oceněni.

Vede nás strach, abychom obstáli. Ten nás svazuje, bere nám odvahu, abychom něco dobrého opravdu udělali - protože to asi bez přijetí rizika není možné. A tak se raději uchylujeme k plnění předpisů a předem jasných povinností, místo abychom se prostě v důvěře snažili žít svobodně v lásce a sami bez záruk hledali, co v té které situaci láska znamená.

Tak se také stává i to, o čem mluví pan Werich, že totiž často nejsme v té odpovědnosti sami sebou, že si jenom na něco hrajeme, že se jenom snažíme splnit to, o čem si myslíme, že se po nás žádá, ale sami jsme to vnitřně ve svém svědomí nepřijali. Nejde to z nás, jenom si myslíme, že se to má. Taková odcizená poslušnost ovšem s vírou nemá nic společného, i kdyby byla sebepravověrnější. O ní praví Hospodin u proroka Izajáše:

Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem… zanikne moudrost moudrých a rozumnost rozumných bude zakryta.

Bez vnitřní integrity, bez toho, abychom byli svým srdcem ve svých činech, aby naše činy vyrůstaly z našeho svobodného rozhodnutí, bez toho není ani víry, ani lásky, bez toho je jenom odcizení.

A právě proto, abychom se do této pasti odpovědnosti, která nás připravuje o radost, a odcizuje nás Bohu i sobě, nechytili, připomíná Pavel nám i Galatským křesťanům: Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři a sestry. Vy nic plnit nemusíte. Vás ten strach o sebe svírat a deformovat nemusí. Vy se o svou spravedlnost a přijetí nemusíte starat. To není na Vás. Vy jste nebyli povoláni k tomu, abyste prokazovali svoji dobrotu, abyste pracovali na své spravedlnosti. Vy jste byli povoláni k tomu, abyste žili v lásce - svobodně, bez předpisů, bez šablóny, sami za sebe. Vy na sebe můžete a máte brát riziko svobody. K tomu Vám dává možnost, k tomu Vás osvobodil svou láskou Kristus. Žil i zemřel proto, aby vám ukázal, že vás Bůh přijímá, že raději sám všechno strpí než, aby vás vaše nevěrnosti a selhání od něho oddělily.

Byli jsme přijati, píše Pavel o pár řádek dřív. Na to se můžeme a máme spolehnout a v důvěře v tuto lásku žít. V té důvěře je svoboda od strachu o sebe, a proto je v ní i prostor ke skutečné lásce. Kdo se o sebe nebojí, ten může opravdu myslet na druhé. Kdo je přijímán, ten nemusí svými činy dokazovat svoji skvělost, čistotu a dobrotu, a proto nepotřebuje mít všechno přesně nalinkované, aby se mohl ujistit, že má splněno.

A to se pak i přikázání ukážou v úplně jiném světle. Namísto zotročujících povinností, stanou se nám inspirací k lásce, kterou lze svobodně, osobně a odvážně domýšlet. Každý tak, jak je mu dáno. V té svobodě, ke které jsme byli povoláni, je dost místa pro naši rozmanitost. Uniformita a slepá poslušnost, která láme svědomí, je jí bytostně cizí. Proto si apoštol v jiném dopise může dovolit napsat: Každý ať má jistotu svého přesvědčení. A církevní otec Augustin řekne: "Miluj a dělej, co chceš". K takové svobodě jsme byli povoláni.

Jistěže i svoboda je zneužitelná. Apoštol je si toho dobře vědom. Lze ji snadno zneužít k sebeprosazování, kdy člověk na nic jiného než na vlastní názory, pocity a zájmy nebere ohled. Bezohlednost se často vydává za autenticitu. Přikázání mají dobrý význam. Jenom je třeba mít vždycky na paměti, že v nich jde o lásku, o službu druhým, a ne vlastní morální kredit a naše výkony.

Amen