Nedělní kázání, 28. 4. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 3,16 — 21

Text: Židům 10, 18—25

Jiří Suchý říká v jedné staré skeči s Jiřím Šlitrem, že svědomí, to je hlodavec. A pokračuje: „Mně například svědomí připomíná, že tady pan Šlitr je taky člověk. No, vážně… je to taky člověk. Taky ho bolí, jako mě, když mu kroutím ruku. Já vám řeknu, já nemít svědomí, já bych mu ty pazoury někdy ukroutil!“

Nemá asi cenu teď rozebírat, kde se tu ten hlodavec pana Suchého vzal. O tom vedou filosofové a teologové diskuzi už hodně dlouho. Podstatné je, že tu je a že má svůj dobrý význam — v tom zlém nás zarazí, nebo alespoň brzdí. 

Ale není to vždycky příjemné. Každý někdy ujede, každý někdy až pozdě uslyší ten hlásek, který mu připomíná, že ten druhý vedle něho je také člověk. A pak se ten hlodavec ozve a je zlý. Nedá pokoj a hlodá a hlodá. A s tím se nedá kloudně žít. Podobně jako když se vám v domě rozmnoží myši nebo potkani. Navíc tím domem jste přímo vy. O to je to nesnesitelnější.

A tak se možná celý život dá nahlédnout jako úsilí, jak udržet toho hlodavce na uzdě, jak s ním uzavřít příměří. Děláme všechno pro to, abychom se před ním ospravedlnili, abychom ho nevydráždili nebo ho uklidnili. Je to nejspíš jedna z našich nejzákladnějších potřeb. Jenomže tahle potřeba zbavit se zlého svědomí je zároveň strašně zrádná.

Stačí si pozorně všímat, k čemu často vede.

Jednou z nejčastějších strategií, jak si uchovat klidné a čisté svědomí, je poslušnost. Ta bývá sice náročná, ale svědomí dobře ošetří. Pokud se člověk drží daných pravidel a splní zadaný úkol, může ho mít dobré. Potíž ovšem je, že se tak často nevyhne jenom zlému svědomí, ale zbaví se svědomí vůbec. Přenáší totiž odpovědnost mimo sebe — na ten příkaz, na toho, kdo jej vydal. Ale to nám většinou dochází až v krajních situacích, až když máme co do činění s protagonisty zlotřilých režimů.

Velitelé koncentračních táborů se hájili právě tím, že jenom poslouchali příkazy. Ředitel, který za komunistů psal studentům do posudků, že jsou nábožensky aktivní a znemožnil jim tak třeba další studium, také jenom plnil příkazy. A ten, kdo před čtyřmi lety vypustil do Bečvy kyanidy, možná také jen plnil příkaz nadřízeného nebo se řídil zavedenými pravidly.

Ale ona ta pravidla nemusí být ani zlotřilá a zvrhlá. Ona mohou být dokonce svatá. Právě evangelia svědčí o tom, jak lze svědomí vyřadit i poslušností Písmu. Zákoníci a farizeové se ho drželi opravdu důsledně. Co na tom, že Ježíš někomu pomohl, uzdravil ho, zbavil ho bolesti a vyloučení?! Ale udělat to v den odpočinku! A ten přece máme podle desatera světit, všeho nechat, žádnou práci nedělat! A tak nejen že ti potřební nechávali jejich svědomí v klidu, ale ještě nad tou Ježíšovou pomocí vzpláli spravedlivým hněvem. A k čemu až taková obrana čistého svědomí, založená na poslušnosti, vede, odhalují pašije.

Jiná strategie ochrany svědomí je zvlášť patrná na dětech. Když vyjde najevo, co provedly — třeba se někomu posmívaly, nebo rozbily okno — téměř automaticky se ozve: „Matěj se taky posmíval.“ „Jirka taky házel šutry.“ Odvádějí pozornost od sebe. Nebyly v tom přece sami. Nejsou žádná výjimka. A tak za to ani nemohou. Dělají to přece všichni!

A my dospělí se nechováme jinak. Proto si možná tak často notujeme ve stížnostech na poměry, jak je všechno samý podvod a nepoctivost. Hudráme, ale spíš je to to dětské: „Matěj se taky posmíval!“ Uklidňujeme svědomí. Mezi slepými je jednooký králem. U dětí je nám jasné, že to žádná omluva není, ale my z toho dovedeme udělat i okřídlenou moudrost jako třeba v minulosti: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

A všimli jste si, jak neradi se potkáváme s tím, komu jsme nějak ublížili. I když nám nic nevyčítá, raději se mu vyhneme, abychom ty výčitky necítili sami. A ještě bezpečnější je najít na něm nějakou chybu— zpochybnit jeho motivy, čistotu, upřímnost, poctivost. To jako by si to pak zasloužil a my si nemáme, co vyčítat.

A stejně jako člověka lze kvůli vlastnímu svědomí zpochybnit i nároky spravedlnosti. To se, myslím, děje i při výkladech bible, třeba Ježíšova kázání na hoře. Určitě znáte jeho radikální výzvy: jak nejen ten, kdo zabije, ale i ten, kdo se hněvá na svého bratra, nebo ho nazve bohapustým bláznem, propadá soudu; nebo jak mámě milovat nepřátele, nastavit druhou tvář a neodvrátit se od toho, kdo nás o něco prosí. Je to tak náročné, že nám to přijde nesplnitelné. A tak to jedni vykládají jako slovo pouze pro učedníky, tedy pro úzký okruh mimořádně povolaných. Jiní zase tvrdí, že to platí jenom pro soukromé vztahy. A další říkají, že to má pouze vyjevit lidskou hříšnost, aby vynikla boží milost. Zkrátka, co není obecně splnitelné, to přece nemůže být závazné. Jinak by nás pronásledovalo to zlé svědomí.

A vůbec nám přitom nedochází, že se tak připravujeme o pomoc, která nás právě tím přesahem může inspirovat, posunovat a orientovat k dobrému, i když jí třeba vždycky nedostojíme. Právě o té spravedlnosti, která přesahuje splnitelnou spravedlnost zákoníků a farizeů přece Ježíš mluví jako o cestě do božího království.

Nejčastěji se ale asi snažíme toho hlodavce v sobě zaplašit tím, že svoje prohřešky prostě omlouváme a pokoušíme se je skrýt. Před druhými i sami před sebou. Je za tím takový dětinský pohled na soud a na trest. Jakoby byl jen věcí nějaké vnější autority, která může člověku spočítat jenom to, o čem se ví. Ale Jan nás z téhle představy v evangeliu vyvádí. Bůh nás nesoudí. Odsuzujeme se sami a právě při tom ututlávání chyb a skrývání vin: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byli zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“  Právě při tom zatloukání se sami připravujeme o život ve světle, ve svobodě, v přímosti a jasu. Sami se odsuzujeme k životu v temnotách. Sami v obavách z toho hlodavce před upřímností, po které toužíme, uhýbáme.

Ale i když necháme stranou všechny tyhle úhybné, deformované a iluzorní manévry a budeme přemýšlet o poctivé snaze o dobré svědomí, kdy se chce člověk kvůli němu opravdu napravit a být dobrý, nedopadá to o moc lépe. 

Co je totiž cílem takového jednání, které je motivováno dobrým svědomím? No — přece naše dobré svědomí, tedy my sami, naše dobrota, naše ospravedlnění. A lze potom opravdu ještě mluvit o lásce, která má druhého za přednějšího než sebe? O nezištnosti, ve které člověk bezděky pomáhá, takže pravice neví, co činí levice? O skutečném vztahu k druhým - když je člověk i ve své dobrotě de facto zaměřený na sebe? 

A to nejsou otázky nějaké neskutečně přecitlivělé etiky? Dřív nebo později se naprosto konkrétně ukáže, jak omezená je dobrota motivovaná dobrým svědomím. Stačí, aby pomoc představovala riziko pro vlastní dobrou pověst; aby odpovědnost, kterou by měl člověk přijmout, nezaručovala, že z ní najisto vyjde s čistým štítem; aby solidarita a věrnost znamenala spolunést i vinu druhých. Tohle ta dobrota zaměřená na vlastní ospravedlnění nedokáže, to by šla sama proti sobě.

Je to s tím hlodavcem zkrátka takový beznadějný kolotoč. Čím cílevědoměji se na něj člověk zaměří, tím víc se točí v bludném kruhu, který skutečnou dobrotu a spravedlnost znemožní. Čím víc touží očistit se, tím víc čistotu deformuje.

Snad až když tuhle bezvýchodnost poctivě nahlédneme, může nám osvobodivě, nadějně a v plné slávě a síle zaznít poselství o Kristu, jak je tlumočí autor listu Židům. Zvěstuje totiž, že už není třeba se takhle osudově stále zaměstnávat svým ospravedlněním, že není třeba utratit a zdeformovat svůj život kvůli čistému svědomí, že díky Bohu už není třeba točit se v tom beznadějném kolotoči.

Zve nás k tomu, abychom v důvěře přijali srdce očištěné od zlého svědomí darem — díky tomu, co pro nás Bůh udělal, ne díky našemu snažení. On se rozhodl pro věrnost a lásku bez podmínek včetně toho, co stojí, včetně oběti sebe sama, abychom se my nemuseli vykupovat ze svých vin, abychom mohli vstoupit do života s Bohem a neoddělil nás od něho ani strach z našich nedostatků, ani ta snaha je odčinit. Zve nás k tomu, abychom se víc drželi jeho dobroty a věrnosti, než spoléhali na tu svou; abychom se drželi neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme a kterou každému zvěstuje a potvrzuje křest. Totiž že nás Bůh sám pro sebe očistil. A my proto můžeme a máme žít svobodně — ne už pro své dobré svědomí, ale jeden pro druhého a společně. Tahle boží milost neprotiřečí dobrým skutkům. Ta k nim naopak osvobozuje. Abychom při nich stále nehledali jenom vlastní dobrotu.

A nemusíme přitom uhýbat ani napomenutí. Protože ta nás nediskvalifikují. Jde jen o pomoc na cestě k budoucnosti, kterou pro nás Bůh připravil. Amen.