Nedělní kázání, 14. 4. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Ezechiel 33,7 - 16

Text: Matouš 18,10 - 17

Sestry a bratři,

Instituční církev, její organizace, sbory a představitelé — to bývá pro mnoho lidí často pohoršení. Ježíš Kristus, evangelium, láska, víra a naděje - to ano, to berou, to je někdy zaujme, strhne a drží. Jenomže církevní instituce a konkrétní společenství sboru mívá k téhle síle a čistotě většinou hodně daleko. Projevuje se na tom mnoho lidského a nedokonalého. A tak si od toho lidé radši drží odstup. S tím se identifikovat nechtějí. A my to někdy děláme taky. Buď mluvíme o církvi a o sboru jako by to byli ti druzí a ne my, nebo si nedostatky svého společenství nechceme připustit, abychom nepřišli o svůj ideál.

Mně ale čím dál tím víc připadá, že se Kristovská láska s tou lidskou nedokonalostí církve rýmují podle bible jinak. Jinak než bychom si přáli a jinak než jsme si vysnili. Bible přece ani to společenství kolem Krista nevykresluje nijak ideálně, a přesto se od něj nedistancuje. I v tom dnešním úryvku je řeč o těch, kdo zhřešili, zabloudili a ztratili se. A Ježíš je stále nazývá bratry. Nejen že se od nich neodděluje, ale jeho zájem prozrazuje, že i na ně se vztahuje, co později napsal apoštol: „Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“

Bez lásky k tomu konkrétnímu nesvatému společenství je láska k Bohu jenom iluze. Pouze se zájmem o církev, sbor, či bratry a sestry, nad kterými nás někdy právem nervy berou, je ta láska k Bohu a z Boha skutečná.  Teprve pak totiž nejde jenom o vzájemné oplácení sympatií a slušnosti, na kterém — jak říká Ježíš v kázání na hoře — není nic zvláštního. Teprve pak jde o skutečnou lásku, nezištnost a věrnost a nejen o vlastní prospěch, pohodu nebo dobrou pověst. Hledat ideální církev či sbor, to může být spíš projev pomýlenosti a cesta do pekel. Jen uprostřed nedokonalých se člověk může přiblížit Bohu, který dává svému slunci svítit na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Společenství, která tato láska tvoří, pak ale asi bude mít trochu jinou podobu, než kterou považujeme za ideál a na kterou si někdy snažíme hrát. Nepůjde o vřelou a milou pohodu, kde se jeden na druhého stále usmívá. Bude asi syrovější, méně uhlazené a nebude bezkonfliktní, protože v něm bude třeba vyjádřit i nesouhlas a říkat i nepříjemné věci. Nepůjde si v něm s každým jenom notovat.  Blíž než k vzájemným sympatiím bude mít asi k odpovědnosti, která se kvůli druhým dovede nasadit, leccos unese a  dovede jít do rizika. Myslím, že právě o tom Ježíš v dnešním úryvku mluví.

Nejdřív varuje před pohrdáním maličkými. To mohou být děti, o kterých mluví na začátku kapitoly. Ale stejně tak to mohou být lidé z jakéhokoli důvodu bezvýznamní, dezorientovaní, neuvědomělí a všelijak pomýlení. A nepohrdat jimi znamená víc, než je blahosklonně snášet. Přitom by nám také mohli být lhostejní. Prostě bychom to s nimi vydrželi, aby si nikdo nemohl myslet, že jsme netolerantní.

Následující známé podobenství o ztracené ovečce ale ukazuje, že má Ježíš na mysli něco úplně jiného. V něm jde o aktivní zájem.

Mezi námi křesťany je tohle podobenství oblíbené. Rádi ho připomínáme. Slyšíme z něj ujištění, že nejsme ponecháni svému osudu. Je tu někdo, komu na nás i přes naše chyby záleží, kdo o nás stojí a nelituje času ani námahy, aby si nás našel jako ten pastýř ztracenou ovečku. To je jistě skvělá zpráva.

Jenom si nejsem jistý, jestli nám dochází, že abychom mohli takhle to podobenství číst, tak bychom se museli identifikovat s tou ztracenou ovečkou. A je tomu skutečně tak? Opravdu si o sobě myslíme, že jsme se ztratili? Že jsme totálně vedle? Že jsme ti dezorientovaní a pobloudilí, kteří správnou cestu opustili a sami ji nejsou schopní najít?

Mně tedy přijde, že se spíš většinou počítáme do toho pastýřova stáda, které nebloudí, které se ho drží, nebo přinejmenším tu správnou cestu k němu zná. Jenomže pak nám to podobenství sděluje něco úplně jiného. Totiž že ten zájem pastýře není vždycky soustředěný jenom na nás. Že v jeho lásce a péči jde také o někoho jiného, než o nás. Že se netočí jen kolem nás. A že má před námi dokonce ten dotyčný někdy přednost. A vůbec to nezáleží na spořádanosti ovcí. Právě naopak. Právě té zbloudilé patří jeho zájem a čas. Protože nejde o odměnu, ale o záchranu.

Kdyby Ježíš mluvil dnes, možná by použil jiné přirovnání. Třeba k záchrannému vrtulníku. Ty také startují pro ty, kdo se dostali do úzkých a jsou v ohrožení života. A startují pro ně bez ohledu na to, jestli si to zavinili sami. Bylo by absurdní uvažovat, jestli by nebylo spravedlivější, aby je měli k dispozici ti spořádaní a opatrní, kteří se do žádných problémů nedostali, třeba k vyhlídkovým letům.

Svým posluchačům, věřícím a zbožným, to ale Ježíš radši výslovně připomene a zdůrazní. Asi tuší, že nás takové absurdity napadají. Vězme tedy, boží vůlí (a radostí) není odměňovat zasloužilé, ale zachránit ohrožené a ztracené, i kdyby to bylo jejich vinou.

Oni nepředstavují vadu na kráse, které je třeba se zbavit. Právě jejich přítomnost potvrzuje, že to má celé dobrý smysl. Protože nejde o klub vyvolených, ale o tu záchrannou misi, která vrací ztracené do hry. Proto nestačí ani pouhá snášenlivost. Láska podle Boha to je činný zájem o dobro odcizených a vzdálených. A ten, komu na druhém opravdu záleží, nemůže nečinně přihlížet, jak bloudí nebo si ničí život. V lásce neplatí, že je každý svého štěstí strůjce. Láska nás pojí k sobě, a tak se — jak připomíná prorok Ezechiel — stáváme spoluodpovědní za osudy druhých. Kdo mlčí, kdo druhého nevaruje a nepokusí zastavit, stává se spoluviníkem.

Aby se ale tahle odpovědnost nezvrhla v moralizování, ke kterému máme — zvlášť my věřící — sklony, je třeba tu výzvu k bratrskému napomínání slyšet právě v souvislosti s předchozím podobenstvím. Bez něho bychom z Ježíšových slov mohli také udělat kárný řád, na jehož konci by bylo veřejné vyloučení z církve a jehož účelem by byla jen obrana čistoty víry a církve. To se, bohužel často stává. Ale stačí si znovu pozorně přečíst, jak Bohu záleží i na té  nejposlednější pobloudilé ovci  a klidně kvůli ní nechá těch devětadevadesát spořádaných na horách, abychom pochopili, že vůbec nejde o obranu pověsti církve, ale o pomoc člověku. Teprve pak jeho slovům porozumíme dobře.

Když tedy někdo bloudí a dělá věci podivné, které by neměl — jistěže ti to nebude lhostejné, jistěže ti nebude jedno, jak skončí. Ale nevytrubuj to hned do světa, jak se to dneska dělá. Ani o tom nemluv s druhými, jemu za zády. Jdi a rozumně si s ním promluv v soukromí, mezi čtyřma očima. Třeba ho najdeš, třeba pochopíš, proč to dělá, a třeba se ti podaří mu pomoct z jeho zmatků. Pokud ano, je to skvělá věc. Získal si svého bratra a můžeš se radovat jako v nebi, kde nad tím jásají víc, než nad těmi, kdo nikdy nebloudí. Pokud se ti to ale nepodaří, kdo jsi ty, abys nad ním hnedka lámal hůl a vynášel soudy?

Kde bereš jistotu, že je tvůj pohled nebo dojem správný? Vždyť i na soudu se potvrzuje svědectví z několika stran. Tak nedělej závěry předčasně, ale přiber k tomu rozhovoru dva nebo tři, kterým by on mohl spíš důvěřovat, než tobě. Možná taky tvůj dojem nepotvrdí, anebo ho budou umět sdělit lépe než ty.

Teprve když ani tohle nepomůže a nebudete si vědět rady, přichází na řadu společenství sboru. Ale zase — ne jako kárná komise nebo soudní tribunál, nýbrž jako stádo ovcí, které poskytuje zázemí, ve kterém se může najít pomoc, která vás třeba vůbec nenapadla.

Je ovšem samozřejmě možné, že ani tohle nepomůže. Ale až po všem tomhle úsilí říká Ježíš: „ať je ti jako pohan a celník.“

I tomu je ale třeba dobře rozumět. Pokud se podíváte do evangelia, jak Ježíš právě o pohanech a celnících mluví a jak s nimi jedná, tak to stěží můžete chápat jako odsudek a zavržení. Mnohem spíš to znamená: „Dobře, udělal jsi, cos mohl. Tady tvá odpovědnost končí. Netlač na pilu. Někdy opravdu pomoct nemůžeš. A ani tehdy není třeba vynášet definitivní soudy. Přenech ho milosti boží. Doufej, že stačí i na to, co se nám nedaří.“ Nejsme přece soudci ani spasitelé, ale věříme v něho. Amen.