Velikonoční neděle, 31. 3. 2024 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Římanům 6,3 — 14

Text: Matouš 28,1 — 10

Tohle kázání začnu trochu smutně. Řeknu vám, jak zvláštně ke mně jednou promluvilo to andělské oslovení žen v prázdném hrobě. Bylo to na začátku mého farářování. Stalo se to na velikonoční neděli, ale musím začít už od Velkého pátku. To ještě nebyl státním svátkem a bohoslužby se konaly odpoledne. Jel jsem po obědě vlakem — auto jsem tehdy neměl — do kazatelské stanice. Měli jsme tam modlitebnu, ale nescházeli jsme se v ní už. Byla zatuchlá, neudržovaná, vymrzlá. Nebylo, kdo by se o ni staral. Na bohoslužby přicházela jenom jedna postarší trochu slaboduchá partnerská dvojice. A tak jsme požádali Církev bratrskou, jestli můžeme mít bohoslužby u nich. Když jsem tam ale dorazil, nikdo nepřišel. Chvíli jsem čekal a pak jsem si řekl, že tedy aspoň navštívím jednu starou sestru, která tam žila v domě s pečovatelskou službou. 

Zvoním u dveří. Otevřela mi mladá holka a za ní vykukovala žena středního věku se zarudlýma očima. Říkám, koho jdu navštívit, a ony na to, že babička právě umřela a zvou mně dál. Na stolku stála otevřená láhev vodky. Pily na žal a nedaly jinak, než že se musím napít s nimi. Nedovedl jsem odmítnout. Když jsem pak ale běžel na vlak, abych stihl podvečerní bohoslužby v sídle sboru, notně jsem těch pár skleniček cítil a měl jsem pak co dělat, abych ty bohoslužby nějak zvládl.

Hned po nich jsem usedl ke stolu, abych připravil ty nedělní. V té depresivní náladě jsem se s kázáním mořil celou sobotu, skoro až do nedělního rána. Zatopil jsem v kostele, a když jsem tam pak v devět v taláru vešel — taky nás tam moc nebylo, vidím na kůru sestru varhanici, co mě vždycky kontroluje, jestli všechno říkám tak, jak se má — tedy jak se to kdysi učila při konfirmaci, a ve druhé řadě zase bratra, co když řeknu něco aktuálnějšího, pohoršeně kroutí hlavou, a těsně před biblickým čtením vstoupí do kostela sestra, co chodí vždycky o čtvrt hodiny pozdě, aby využila čas. A mně najednou ta slova anděla „Není zde“, která jsem právě četl, zazněla naprosto aktuálně: Ano, není zde! Není tady! Není v tomhle kostele, kde když už někdo přijde, tak jenom nostalgicky vzpomíná na minulost a každá zmínka o životě za jeho zdmi ho pohorší. Není tady. To musíš pryč odsud, ven, mezi lidi, do té Galileje, co má pověst bezbožníků, tam se s ním setkáš!

Zvláštní, jak může taky bible někdy oslovit faráře. Ale já o tom nevyprávím proto, abych si stěžoval na těžký úděl faráře nebo abych nad církví lámal hůl. Ve mně to vyvolává otázky, zda tomu „Není zde“ opravdu rozumíme. Čím častěji si čtu biblické poselství o vzkříšení a přemýšlím o něm, tím víc mám dojem, že se s ním v tom, jak ho běžně a samozřejmě bereme, míjíme.

 No řekněte, když na vzkříšení dojde řeč, o čem začneme takřka automaticky uvažovat? Myslím, že o tom, co bude po smrti. Míříme vlastně do hrobu. Jenomže tam právě podle andělského poselství vzkříšený Kristus není. Tam se s ním ženy setkat nemohou. Tam ho marně hledají. Anděl je posílá jinam — do života, k učedníkům, do Galileje, tam, kam se Ježíš sám vydal, kde mezi lidmi působil, na tu cestu k lidem, kterou započal, k tomu poslání, které nekončí. Tam ho spatří. A evangelista to hned ilustruje:  jakmile se ženy obrátí a to poslání přijmou, tak se s ním také setkají. Vzkříšení je věc života, nikoli záhrobí.

Jistě můžete namítnout, že přece ale i bible mluví v souvislosti se vzkříšením o smrti. To je pravda. Jenomže ona se o té smrti i o životě vyjadřuje jinak, než my. Vůbec není samozřejmé, že jimi míní totéž, co my. Jeden z apoštolů třeba napsal: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti“ nebo „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry.“   Hranice mezi životem a smrtí není v bibli jednoduše totéž, co si myslíme my, tedy náš biologický konec. Člověk může být živý až až, a přesto - pokud nemiluje, pokud má smysl a cíl svého života jenom sám v sobě - je podle apoštola mrtvý. Bible se vyjadřuje podobně jako Bohdan Mikolášek v písni „Ticho“, kterou napsal po sebeobětování Jana Palacha. Zpívá v ní: „Zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít.“ Rozdíl mezi životem a smrtí není věcí biologických funkcí a jejich fungování, ale podoby, charakteru a náplně života. Nebo biblicky řečeno — cesty života.

Proto apoštol Pavel nepíše o vzkříšení v souvislosti s pohřbem, ale se křtem: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom — jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce — i my vstoupili na cestu nového života… Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo…, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.“

Apoštol Pavel píše o vzkříšení jako o něčem, co se nám už stalo — jako o možnosti, která se před námi, díky Bohu, otevřela, a je výzvou, které se máme s důvěrou chopit a žít ji — teď a tady, ne až někdy po smrti.  Souvisí s tím, co náš život ovládá, s naší životní orientací. Souvisí s tím, že si už nemusíme nechat diktovat život hříchem, že už nemusíme žít jen sami pro sebe, dokonce ani pro svoje ospravedlnění ne, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí. Nemusíme se úpěnlivě snažit, abychom měli splněno, aby nám Bůh nemohl nic vyčíst. Smíme počítat s jeho bezpodmínečnou dobrotou, která není za odměnu. A právě v tom se otevírá svoboda, abychom svůj život mohli opravdu propůjčit Bohu a být skutečně nástrojem spravedlnosti - spravedlnosti, která už nemá za cíl prokázání vlastních kvalit, ale skutečné milosrdenství a věrnost, i kdyby  pro nás mělo znamenat ostudu nebo odsouzení, jako pro Krista. Nemusíme se toho už bát, protože to nakonec není rozhodující. O téhle proměně života, o téhle svobodě, o téhle cestě života je vzkříšení. Vzkříšení, které není věcí záhrobí, ale života. Vzkříšení, s kterým se můžeme setkat mezi lidmi a které můžeme žít.

Když na to kladu důraz, sestry a bratři, nepopírám tak naději, která náš život přesahuje. Jenom věřím, že to není naděje na pouhé pokračování, že ji nelze od toho osvobozeného a proměněného života oddělit a spekulovat jenom o tom, co bude po smrti.

Věřím, že když apoštol Pavel napsal: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“, tak tím nehájí jednoduše, že zkrátka po smrti něco musí být. „Tento život“ pro něj neznamená časový úsek od narození po smrt. Míní jím právě ten život beze změny, neproměněný život, bez lásky, zaměřený na sebe — jen na vlastní přežití a záchranu. Jestliže doufáme jen v to, že bude tento život nějak pokračovat dál, pak je to skutečně ta největší ubohost. Pak je to jen sobectví povýšené na věčnost. Pak tím dáváme za pravdu jenom té nezřízené touze po životě, která chce bez ohledu na cokoli všechno včetně smrti pouze přežít. Pak by nemělo smysl pro kohokoli cokoli riskovat. Pak by nemělo cenu dělat něco ve prospěch druhých. Pak by bylo zcela na místě starat se jen sám o sebe a užívat si. Pak se právě vzkříšení smrskne jen na ty pošetilé otázky, o kterých píše Pavel dál: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“

„Jaká pošetilost!, povzdechne si Pavel a pokračuje výkladem o proměnách a pestrosti, která přesahuje naše představy, a o diametrálním rozdílu mezi přirozeným životem a životem z Boha, který zakončí slovy: „Chci říct to, bratři, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“

Vzkříšení není o pouhém pokračování, ale o proměně. O tom, co bude po smrti, nevíme nic. Ale můžeme právě v životě, který už díky Kristu nemusí být zaměřený jen sám na sebe — a třeba právě v těch chvílích, kdy budeme sami v koncích, poznávat sílu boží lásky a věrnosti, od které nás neodloučí ani život ani smrt. A dokonce ani ten strach, který možná jako ty ženy v hrobě prožijeme. Amen.